Nebylo ticho. Ani zdaleka ne. Seshora, z koruny samotného lesa, šeptalo barevné listí svou poslední modlitbu a loučilo se se svými stromy. Kdesi štěbetali neviditelní malí pěvci a kolem to zcela mimo rytmus jejich písní praskalo, šustilo a kapalo.

Ale všechny ty zvuky jakoby byly najednou tišší než to ticho.

Malý černosrstý tvoreček se postavil na zadní a chvíli poslouchal. Potom zase dosedl na všechny čtyři a při zemi, jakoby se spíš plazil než běžel, se dostal ke stromu.

Nezastavil. Ani si příliš nevšímal hrubé kůry dubu. Jeho přední tlapky jednoduše dopadly na kmen a jeho pohled na svět se plynule obrátil o devadesát stupňů.

Jeho nadýchaný černý ocas hladil strukturu stromu, jak se tvor blížil výšinám.

Nahoře pohybující se tvoreček ladně doklouzal k silné haluzi a zastavil se.

Potom se začal rozhlížet. Jeho oči, podobající se malinkým magnetkům na ledničku, se ale neotočily ke krajině pod sebou. Právě naopak. Zvířátko vyvrátilo hlavičku dozadu a pohlédlo nad sebe.

Trochu to vypadalo, jakoby něco hledalo, aniž by vědělo, jak se to dělá. Tvor upíral pohled na jedno konkrétní místo nad sebou a odmítal ho od něj odvrátit.

Potom pomalu otevřel tlamičku a odhalil své drobné ostré zoubky. Úžasem.

Seshora ho osvítilo jasné nazlátlé světlo, které začalo pomalu slábnout a objevoval se obrys jeho zdroje.

Bylo to podlouhlé a lesklé. Kovové. Dvě lehce zploštělé zaoblené tyčky, jež se na jednom konci spojovaly a v polovině do nich někdo vykousl dvě oválné díry.

Nástroj se snesl veverce do natažených předních a tlapek a ta zavřela pusu.

A opět to bylo úžasem.