Pobídl jsem bělouše do kroku a vjel do lesa.  Dneska bylo chladnější počasí, ale mě to nevadilo, byl jsem na to zvyklí.

V korunách stromů se ozývali hlasy ptáků a studený vítr hýbal s listy. Mezi stromy se mihla vysoká.  Sesedl jsem a do rukou si vzal luk. Šíp jsem si položil na tětivu a pomalu se plížil, za mojí kořistí.

Natáhl jsem tětivu a vystřelil, srnec se šípem v hrudi klesl k zemi.  Přiblížil jsem se k němu a svojí dýkou mu podřízl hrdlo, během pár minut vykrvácel.  Zapískal jsem na mého koně, který posléze přiběhl.

Položil jsem svůj úlovek na koně a nasedl. Zavedl jsem koně zpět na cestu a zamířil si to na Talmberk. 

Po chvíli jsem zaslechl něco jako signál, neznělo to jako nějaké zvíře, ale znělo to lidsky. 

Natáhl jsem se pro meč a křečovitě ho uchopil.  Pokračoval jsem v cestě, ale kryl jsem si záda, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje.

V tu chvíli jsem ucítil, jak mě někdo strhl z koně.  Ocitl jsem se na zemi. Nade mnou se krčila postava celá v černém.

,,Tenhle les je náš!" vykřikl a přitiskl mi čepel dýky ke krku.  ,,Co tu chceš?!" dodal a přísunul mi dýku víc k bradě.

,,Přišel jsem jen lovit, nic víc." ,,V našem lese?! Naše bratrstvo nedovoluje někomu cizímu, aby nám kradl zvěř!"

,,Co jste zač?" zeptal jsem se.  ,,Otázky tu pokládám já!"

Když nedával pozor, tak jsem toho využil a shodil ho ze sebe.  On rychle vstal, ale já ho chytili za ruku a přitiskl ho ke stromu.  Strhl jsem mu kápi a zarazil se.  Čekal jsem muže, ale tohle byla žena.

Mladá žena byla asi tak v mém věku. Přes pravé oko měla čerstvý šrám, který jí zřejmě udělal někdo z  protivníků.

,,Pusť mě!" vykřikla. ,,To sotva..." řekl jsem a přitlačil jí nůž ke krku. ,,Nepleť se mi do cesty. Nevíš, kdo já jsem!"

,,Vím o tobě všechno Zbyňku ze Skalice! Sledujeme tě už dlouho. Zanecháváš za sebou obrovské stopy,"

,,Zmiz mi s očí, " řekl jsem a pustil jí. ,,Myslela jsem, že jdeš po mě!"

,,Nejdu po tobě. Byl jsem si jen zalovit a ty ses mi připletla do cesty." ,,Za mou hlavu bys měl plno zlaťáků," ,,Nejdu po penězích."

,,Byl bys slavný," řekla.  Zarazil jsem se a otočil se na ní. ,,Vem si ty zlaťáky a odejdi," řekl jsem  a hodil jí měšec. ,,Děkuji,ale já peníze nepotřebuji. Vystačím si sama," řekla a podala mi můj měšec.

,,Mimochodem...kdo jsi, nevypadáš jako někdo z lapků." ,,Jsem jeden z posledních Assassinů," odpověděla a natáhla si kápi. 

,,Nikdy jsem neslyšel o Assassinech," odpověděl jsem.  ,,Jsme nájemní vrazi, ale pokud nejsi na seznamu, tak tě nezabijem. A o Assassinech jsi nemohl slyšet, když se náš řád rozpadl před dvě stě lety." 

,,Zajímavá historie." žena mi přitiskla čepel ke krku.  ,,Naše historie je zajímavější než ta tvoje!  Zažila jsem toho víc než ty!  Tys vůbec nebyl políbený žádným z dobrodružství! Pískle..." řekla žena a trhnutím zápěstí mi udělala podlouhlý šrám.

,,Proč jsi to udělala?!" 

,,Abys sis mě pamatoval," odpověděla

Nasedl jsem na koně a vyrazil zpět.  Rukou jsem si otřel  krvácející šrám na krku a pak pobídl koně.

***

Před Talmberkem jsem se připojil ke skupině šlechticů, kteří jeli směrem k hradu. ,,Jedeš naším směrem chlapče?" zeptal se mladý šlechtic. ,,Jedu k Talmberku," odpověděl jsem.

,,Pěkná kořist," řekl šlechtic o několik let starší.  ,,Děkuji pane."

,,Tvoje rodina bude mít radost."

,,Pane...já nemám rodinu." ,,Zavraždili jí před několika měsíci, pane," dodal jsem. 

,,To je mi líto chlapče." ,,Jsem Jan Ptáček z Lipé.  Tohle je Hanuš z Lipé, Racek Kobyla ze Dvorce a Diviš z Tamlberka.  Zrovna se vracíme z našeho dlouhého tažení a těšíme se, až si zase odpočinem.  A ty jsi?' zeptal se.

,,Zbyněk ze Skalice," odpověděl jsem.  ,,Tak to zřejmě znáš mého syna, Jindřicha" řekl Racek.   ,,Měl jsem tu čest se s ním poznat, pane. "

,,Ty jsi býval kovářem, synu?" zeptal se Diviš. ,,Býval jsem, pane." ,,Máme kovárnu v dobrém stavu kousek od našeho hradu."

,,Bohužel to nemůžu přijmout. Moje srdce patří rytířům, pane." 

Šlechtici na sebe pohlédli.  ,,Tak mladý," řekl pan Ptáček.  ,,Ty jsi býval taky tak mladý, když jsi se připojil k naši skupině," odpověděl Hanuš.  ,,Pravda..." odpověděl.

***

Dorazili jsme do Talbmberk, kde jsem sesedl z koně a dovedl ho na nádvoří hradu. 

,,Zbyňku vrátil ses," řekl Jindřich a krátce na mě pohlédl. ,,Otče," dodal a podíval se na pana Racka.

,,No, když jsem tu, musím se vrátit za mojí ženou," řekl Diviš a odešel do hradu. 

,,Otče, dlouho jsem se tě chtěl zeptat. Zbyněk...je můj bratr nebo ne?" zeptal se Jindřich.   Racek na mě pohlédl a vzdychl.

,,Zbyněk je tvůj bratr.  Poradila vás stejná žena, kterou jsem miloval už dlouhé roky, ale jelikož ona byla chudina, tak jsem s ní nemohl být, a tak jsem od ní odešel a nechal jí samotnou.  V tu dobu čekala tebe Jindřichu.  Zbyněk se narodil pár let, co jsem se vrátil.  Vaše matka si našla syna kováře a na mě zapomněla," řekl pan Racek.

,,Takže ty jsi můj nevlastní otec?" zeptal jsem se.  ,,Vypadá to, že je to tak," odpověděl.

***

Bylo pozdě večer.  Ležel jsem na zádech a hleděl nehnutě do stropu.  Přemýšlel jsem nad tím, co se dnes událo.  Potkal jsem nádhernou ženu s dlouhými černými vlasy a modrýma očima,  v kterých jsem se ztrácel. 

Chtěl  bych jí znovu vidět, ale neměl jsem odvahu jí znovu hledat ne potom, co mi řekla.

Neměl jsem strach z ní, měl jsem strach z toho, že něco udělám špatně, že mě bude pak nenávidět. 

Ale nemohl bych podvést Kateřinu, ikdyž je už mrtvá, ale stejně jí stále miluji.

Po několika hodin přemýšlení konečně usínám.

***

-Jindřich-

Vrátil jsem se zpět do mé rodné vesnice.  Můj pohled zůstal na spálené vesnici z které se stále táhl hustý kouř.

Všechno bylo spálené na popel.  Koně byli mrtvý.

Byl tu zápach hnijícího masa.  I přesto že jsem byl na tohle zvyklí, se mi zvedal žaludek. 

Nakonec všechno, co jsem v sobě držel, celou tu dobu jsem neudržel. 

Klesl jsem na kolena a zabodl meč do země. ,,Je mi líto Dalibore...je mi líto vás všech.  Pobili vás do jednoho a já nemohl nic dělat. Byl jsem daleko odsud, kdybych tu byl zachránil bych vás všechny."

Pak jsem pomalu vstal a zamířil si to do hradu.  Zvedací most byl dole a tak jsem mohl vejít dovnitř. 

V hradě nikdo nebyl, zřejmě ho opustili po tom, co se to tu uklidnilo.

Vylezl jsem ven a vydal se hlouběji do vesnice.  I přesto, že to byl měsíc, co jsem potkal Zbyňka tak trosky spálené vesnice stále doutnaly.

Došel jsem až na konec vesnice a na chvíli jsem se ohlédl za vesnicí a pak nesedl na mého koně.

Zaslechl jsem dusot kopyt, které se sem blížily.  Seskočil jsem z koně a schoval se pod sutiny. 

,,Pane, někdo tu je, " řekl potichu.  Všichni seskočili z koní a zamířili to směrem ke mně. Natáhl jsem se pro meč, ale došlo mi, že jsem ho nechal na koni. 

,,Sakra," zaklel jsem a snažil se vymyslet způsob, jak se dostat k mému koni.

Nakonec jsem sebral odvahu a vyběhl ke koni.  ,,Hej! Stůj!" křičeli vojáci. 

Pak jsem zaslechl natahování tětivy.  Prudce jsem se zastavil a pohled na ně. ,,Ale, ale, ale koho pak tu máme? Není to syn šlechtice pana Racka!?" zeptal se a pohlédl na toho druhého. 

,,Opravdu to je on. Král bude mít radost," řekl ten druhý a oba se zasmáli.   ,,Vojáci!"

Vojáci se k nim seběhli.  Ten druhý, který v ruce svíral luk, po mně vystřelil.  Šíp se mi zarazil v lýtku.  ,,Co to děláš!  Idiote!" vykřikl první.  ,,Nechci, aby někam utekl!"

Klesl jsem k zemi.  ,,Svažte ho a odveďte ke koním! "

Jeden z vojáků mě svazal a pak mě omráčil.

***

Probudil jsem se, když jsme projížděli lesem z kterého se ozývaly hlasy lidí.  Došlo mi, že jsme dorazili do tábora. 

Zastavili koně a sundali mě ze sedla.  ,,Vy nejste Maďarští vojáci..." ,,Jak jsi to poznal?" zeptal se. 

,,Ty černý kápě. Vaše roztrhané oblečení poničená zbroj. Jste lapkové, " odpověděl jsem a snažil se dostat z provazů.

,,To nerozvážeš," řekla žena, která stála opodál.  Na zápěstí měla připevněný chránič se skrytou čepelí a nad ní měla znak. 

,,Ty nejsi jeden z lapků, co jsi zač? To tetování.  Neviděl jsem, že by tohle měl někdo z nich," řekl jsem a naznačil, že myslím ty lapky. 

,,Nejsem jedna znich. Jsem jeden z posledních Assassinů. Tyhle znaky jsme si testovali, aby si nás lidé nepletli s nimi."

,,A proč pracuješ pro ně?" zeptal jsem se. ,,Něco jím dlužím..." řekla sklesle. 

,,Kdo je ten ,,král" o kterém se tu mluví?" zeptal jsem se.  Žena mlčela.

,,Napij se, kdo ví, co dostaneš během následujících několika hodinách," řekla a podala mi vodu.  ,,Děkuji," řekl jsem a napil se.

,,Jaké je tvé jméno?"  ,,Mariana. Přátelé mi říkají Maria. Je to kratší.  A ty jsi? " ,,Jindřich." 

,,Výdrž chvíli, ten šíp musí ven. Tihle lidi si nedělají servítky s někým, kdo je jejich nepřítel a vzhledem k tomu, že ty jsi šlechtic, tak jsi měl štěstí, že tě nezabili. "

Maria vytáhla z brašny nějaký obvazy a přešla ke mně.  Chytila za šíp a vytáhla ho.  ,,Mohla jsi mi říct, že vytahuješ!" vykřikl jsem.

Mária se zasmála a obvázala mi nohu.  ,,Takže, co jim dlužíš?" zeptal jsem se po chvíli, co bolest ustála.  ,,To není důležité."

,,Mě můžeš věřit." Žena tiše vzdychla.  ,,Nás Assassinů bylo přes padesát.  Maďaři nám nedali pokoj.  Můj otec byl už zoufalý a tak šel za nimi a poprosil je.  Nechtěla jsem, aby se s nimi spojil, ale on si nedal říct. Nakonec jsem musela slíbit, že jestli prohrajeme, tak tu budu muset zůstat. Útok Maďarů jsme odrazili, ale můj otec zemřel a polovina našich Assassinů odešlo do hor.  Já byla vážně zraněná, takže se mnou nemohli hýbat a tak mě tu nechali. Jsem tu třetí rok a už nedoufám, že si pro mě přijdou," řekla Mariána a sedla si vedle mě.

,,Pokud mě pustíš, pomohu ti je najít,"

,,Nejde to...já...bojím se," špitla a vlasy si skryla velký šrám na levém oku.