Vydal jsem se do nedalekého městečka. Dojel jsem až ke krčmě a sesedl z koně. Pohladil jsem ho po nozdrách a vešel dovnitř. Sedl jsem si k prvnímu stolu a vyčkával.

,,Pozdrav pánbůh," ,,Pozdrav pánbůh," řekl jsem potichu. ,,Nevypadáte vůbec dobře, děje se něco? Takový mladý muž jako jste vy a vysedáváte tu v hospodě mezi ožraly."

,,Já už patřím mezi ně," vzdychl jsem a zahleděl se na prsten mojí Kateřiny. ,,Umřela vám žena?" zeptala se.

,,Ale...jen utekla za někým jiným, kdo by chtěl syna kováře, který nedokázal nic, jen ukovat pořádný meč."

,,To je mi líto." ,,Ale dost těch řečí a přineste mi prosím korbel piva, potřebuju to pořádně zapít."

Blonďatá dívka přikývla a odešla. Za pár dlouhých minut přišla i s korbelem piva, které jsem si objednal. Zahleděl jsem se na hladinu piva a tiše vzdychl, pak se napil.

Pivo jsem posléze položil a nešťastně si položil hlavu do dlaně. Chybělo mi to pivo, které mi vždy přinesla Kateřina. Miloval jsem její zářivý úsměv a teď je pryč. Pohřbena někde ve mně.

Místo toho, abych šel hledat ty prohnilý lotry, tak tu sedím a utápím se ve vlastním žalu.

***

,,Hej! Mladej, měl bys jít," řekl hospodský. Pomalu jsem zvedl hlavu a zahleděl se na něho. ,,Kolik je?" zeptal jsem se. ,,Už dávno po zavírací době, mladej."

Nemotorně jsem se zvedl a odešel. Nasedl jsem na mého bělouše a odjel k lazebnicím, kde jsem si zaplatil pokoj a přespal.

***

Ráno jsem ještě ležel v posteli a hleděl do stropu. V hlavě mi běhala myšlenka na ty lidi, kteří se dostali do Skalického hradu. Přežili to? Nebo to štěstí neměli.

Já měl štěstí, že jsem jím dokázal utéct. Byl jsem při tom vážně zraněný, ale přežil jsem to. Měl bych děkovat bohu za to, že mě nechal žít, ale neměl slitování, co se týče mé rodiny a mé ženy.

Pomalu jsem se otočil na druhý bok a všiml si ženy, která spala jen v nočním prádle.

Naše oblečení bylo pohozené na zemi. Promnul jsem si oči, abych se ujistil jestli to není náhodou sen.

Nebyl to sen. Trhnutím jsem se posadil, přičemž jsem probudil mladou černovlasou dívku. ,,Co se stalo!?"

,,Zaplatil jste si naše služby," usmála se dívka a strčila si pramínek vlasů za ucho. ,,Ale já jsem věrný své ženě!"

,,Té které ,,utekla." Mluvil jste o ní," řekla dívka a usmála se. ,,Kde je můj prsten!?" vykřikl jsem.

,,Zaplatil jste jim." ,,Doháje..." zaklel jsem. ,,Chtěl bych ho zpět, prosím."

,,To nejde, zaplatil jste jim. Nejde to vrátit," řekla černovláska. ,,Moc vás prosím, ten prsten je pro mě vším,ukovaný z čisté lásky k mé ženě."

,,Pokusím se ho nějak dostat zpět," řekla žena a oblékla se. ,,Děkuji."

Žena se usmála a odešla. Svalil jsem se zase zpět do postele, pak jsem se převalil a vstal.

Oblékl jsem se do mého oblečení a vyšel před dům, odkud zněli hlasy lidí. Posadil jsem se na lavičku a hleděl na mého bílého koně.

,,Mám pro vás ten prsten, pane," řekla a podala mi zlatý prsten s jménem moji Kateřiny.

,,Vaše žena se jmenovala Kateřina?" zeptala se a sedla si vedle mě. ,,Jmenovala, ale už je pryč. Je mrtvá. Nemohl jsem její tělo ani pohřbít. Spálili její tělo a mě málem zabili."

,,Říkal jste, že vám utekla. To je mi opravdu líto, nechtěla jsem se vás nějak dotknout."

,,To nic není. Už jsem kvůli ní a kvůli rodině probrečel dost," řekl jsem a pomalu vstal. ,,Musím jít, Jindřich na mě čeká," dodal jsem a přešel ke svému bělouši a pohladil ho po nozdrách a nasedl na něj.

Bělouš pohodil hlavou a vykročil z areálu lázní. ,,Takovou chybu, kterou jsem teď udělal, neudělám nikdy," řekl jsem si.

***

Dorazil jsem na místo, kde jsem nechával svého bratra. Zastavil jsem koně a vešel do jeho pokoje. Jindřich byl znova na nohou a připravoval se znovu na cestu. ,,Pozdrav pánbůh!" ,,Jindřichu..."

,,Zbyňku musím vyrazit, povinnosti volají," řekl a položil mi ruku na rameno a odešel. Zůstal jsem tam stát.

Pak jsem se otočil a vydal se na nádvoří. Jindřich osedlal bělouše a nasedl. ,,Jedeš?" zeptal se a podal mi ruku. ,,Jedu," řekl jsem a podal mu ruku. Jindřich mě vytáhl na koně a pobídl ho.

,,Musíme zpět do Talmberku. Musíme pokračovat ve výcviku," řekl Jindřich.

***

Bylo časně ráno. Stál jsem u cvičiště a opíral se o plot. Čekal jsem na Jindřicha, který mě bude učit s opravdovým mečem.

,,Jdeš pozdě, Jindřichu," řekl jsem a přeskočil plot. ,,Měl jsem práci. V posteli..." pousmál se Jindřich.

,,To jsi celý ty, bratře," zasmál jsem se a natáhl se pro svůj meč.

Jindra se postavil naproti mě a vytáhl meč. ,,Takže první bude krytí. To je jednoduchý.."

***

Cvičení trvalo do odpoledních hodin. Pak jsme se odebrali do krčmy, kde jsme si dali nějaké jídlo. ,,Takže Zbyňku ze Skalice, stal jsi se rytířem gratuluji," řekl Jindřich.

,,Tak rychle?" zeptal jsem se. ,,S lukem umíš a co se týče šermovaní, tak jsi se od minule dost zlepšil,"

,,Mám dobrého učitele."

***
Seděli jsme tam nejmíň tři hodiny a už jsme toho měli dost vypito nebo spíš Jindřich já skoro nepil.

,,Ty Jindřichu, děkuji za všechno."

,,Nemusíš mi děkovat, dělám to pro svou matku a pro mého skutečného otce," vzdychl Jindřich. ,,Skutečného otce?" ,,Ano Racek je můj otec...jsem šlechtic. Ach bože...zase moc mluvím..."

,,To dělá to víno..."

,,Takže ty nejsi můj bratr?" zeptal jsem se. Jindřich mlčel.

Tak jsem se tedy sebral a odešel do mého pokoje, kde jsem si sundal chrániče z loktů a položil je společně s mečem na truhlu.

Klekl jsem si na kolena a sepnul ruce, zavřel jsem oči a začal se modlit. Modlil jsem se, aby moje matka byla v pořádku.

Bál jsem se o ní tak moc. Modlil jsem se i za svůj život, který vkládám do rukou našich šlechticů a našemu králi Václavu IV. Věřil jsem jim.

A doufám, že tyhle nekonečné války přežijeme.

Pak jsem se odebral do postele, kde jsem posléze usnul.