,,Chlap..." hlasy přicházely i odcházely.  Bál jsem se těch hlasů.  Zněly tak temně.  Jediný co jsem vnímal, byl ten štiplavý kouř, který se táhl přes celou vesnici.

Začal jsem ztrácet naději, že se někdy dostanu odsud živý. Vzdával jsem ten dlouhý boj.  Nic mě tu nedrželo, ani moje žena.

,,Chlapče..." zase ten hlas, ale zněl tak blízko.

Pak jsem neslyšel nic. Bylo naprosté ticho. Cítil jsem jen můj slábnoucí dech.

Stojím uprostřed hořící vesnice. Okolo mě proběhli muži na koních, ale nevšímají si mě. Slyším hlasy žen, které prosí o milost.  Muže a děti, který křičí bolestí.

***

Prudce otvírám oči. Cítím sucho v krku, jakobych měl v ústech poušť. ,,Kde jsem?" zeptal jsem se a otočil se na černovlásku, která seděla na dřevěný lavici.

,,V lázních," odpověděla krátce a dál se věnovala knihám.  ,,Lázních?" zopakoval jsem a pokusil se posadit. 

,,Ne! Ještě jsi dost slabý!" zastavila mě.

Rozhlížel jsem se po místnosti. ,,Kde je Kateřina?!"  ,,Nebyla jsem tam. Nevím, jak to tam vypadá, ale podle toho v jakým stavu jsi přišel, tak to tam musí vypadat strašně..."

Položil jsem se zpět na postel a znovu usnul.

***

Probudil jsem se,když už bylo poledne. Slunce dnes nesvítilo, jelikož silně pršelo. Černovlásá dívka, která tu byla, někam zmizela.

Pokusil jsem se vstát, ale rána na noze, kde byl zabodlý šíp mi bránila vstát.

,,Výdrž chvíli!" zakřičela dívka z vedlejší místnosti.  ,,Kde jsem?" zeptal jsem se.

,,V lázních. Blízko Talmberku." odpověděla a vešla do mého pokoje.

,,To je do Skalice den cesty...jak dlouho tu ležím?"

,,Skoro sedmý týden.  Do téhle chvíle jsi vůbec nevnímal a stále jsi volal jméno nějaké ženy."

,,Kateřina..." chytili jsem jí za ramena.  ,,Musím se vrátit!"

,,Počkej! Nemůžeš se vrátit, jsi stále slabý..."

,,Je mi fajn!" vykřikl jsem a udělal jeden krok dopředu.  Stěží jsem se udržel na nohou.

Nechtěl jsem to vzdát. Jestli se dostanu k nějakému s koní,tak to bude pro mě pak jednodušší.

Sedl jsem si zpět na postel. Neměl jsem sílu utíkat.

,,Donesu ti něco k jídlu," řekla a pomalu ode mě vstala.  ,,Počkej neznám tvoje jméno!"
,,Zdena..."  ,,Zbyněk," odpověděl jsem a opřel se o chladnou stěnu.

***

Stojím v ohořelé vesnici.  Všude je hrobové ticho. Na zemi leželi mrtví koně.  Mezi mrtvými těly mých známých leží i moje rodina.  Stále žijí.  ,,Zklamal jsi nás synu..."

,,Zachraň nás..."  v jejích očí se leskl strach. Zřejmě mě hledali a kvůli mně umřeli.
V dáli zahlédnu Kateřinu  natahuje ke mmě ruku a láká mě k sobě.

Probouzím se zalitý potem.  Těžce oddechuji.  Stále ten samý sen se mi vrací pořád dokola už pátou noc.

Nedá mi to spát, musím je najít, musím! Moje přátele, moji rodinu a moji ženu. Přeju si, aby všechno bylo zpět na svém místě. Smích malých dětí a úsměv moji Kateřiny, která se usmívá, když mě vidí se vracet domů.

V těžké zbroji v kroužkovém brnění a s helmou pod rukou se každý den vracet domů a objímat svoje děti a ženu, kterou vždy rád uvidím, když přijedu z tažení.

Tohle je bohužel jen další můj sen. 

Lehám si zpět na postel, ale už nemůžu usnout a tak hledím do slaměného stropu.

***

Jeden z mužů mi pomáhá do sedla statného hnědáka, který zaržál,když jsem se na něho posadil. ,,Dávej na sebe pozor," řekla Zdena.

,,Dam na sebe pozor," řekl jsem a kopl koně do slabin.  Tažný kůň pohodil hlavou a tryskem vyběhl pryč z lázeňského areálu.

***

Po jednom dlouhém dni dorážím do Skalice. Všude bylo mrtvolné ticho.  Jen lapkové se tu potulovali a obírali mrtvá těla.

Pobídl jsem koně do klusu.  Dorazili jsme na místo, kde jsem viděl Kateřinu naposledy.

Všude byli mrtví koně.  Mrtvé děti a ženy, které se snažily utéct do hradu. Pobili je do jednoho.  Pomalu jsem projížděl mezi mrtvými těly a hledal někoho, kdo by mohl ještě žít.

Když jsem zahlédl zelenou košili s červeným čepcem, tak jsem zastavil koně a sesedl. Ten čepec jsem poznával. 

,,Ondřeji..." v ruce svíral luk na kterým byl zavěšený náhrdelník Kateřiny, který jsem jí dal pár dnů po našem seznámení. 

,,Snažil ses jí  pomoct?" zeptal jsem se.

,,Děkuji Ondřeji..." zachránil mi život. Jinak bych tu ležel mezi nimi. To on zabil toho vojáka, který se mě snažil dodělat. ,,Ale, kde jsou rodiče a kde je ona?"

,,Kateřino!?" zakřičel jsem. Hrobové ticho přehlušil můj hlas, ale nikdo se neozval nazpět.

Pomalu jsem procházel kolem mrtvol, až jsem narazil na mrtvé tělo mojí ženy. 

Pomalu jsem klesl k jejímu tělu a se slzami v očích  jí vzal do náruče.  ,,Je mi to líto...tak moc líto..." 

Opatrně jsem položil její tělo zpět.  S očima plné slz jsem od ní vstal a hledal rodiče.

Došel jsem až k naší kovárně.  Naše kovárna byla rozbořená a otec byl mrtvý.

V ruce držel meč, který jsem koval já. Bojoval, až do poslední chvíle. Zklamal jsem ho.  Zklamal jsem všechny,kteří mi věřili.

Když jsem procházel vesnici, tak jsem nikde nenarazil na tělo moji matky. Museli jí odvést, pokud tomu tak je, najdu je a zabiju nebudu mít slitování. 

,,Spalte ty těla!"

Vzal jsem meč, co držel otec v rukou a pomalu se vydal zpět k vesnici.  ,,Hej!" zakřičel jsem.

,,Myslel jsem, že jsi mrtvý!" zakřičel po mně.  ,,Jak vidíš tak ne!" odpověděl jsem a rozběhl se ke koni.

Jeden z nich na mě zamířil šíp a vystřelil.  Šíp se zarazil v mém rameni.  ,,Na koně!" zakřičel.

***

Stále mi byli v patách a stříleli jeden šíp za druhým.

Jeden z šípů mě trefil do lýtka. 

***

Uběhla polovina cesty a já se na tom koni pomalu ani neudržel.  Pár kroků od lávky přes řeku jsem se neudržel a spadl ze sedla.

***

,,Chlapče?!" otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl mladý šlechtic se svojí menší armádou.  ,,Talmberk..." zašeptal jsem.

,,Máš štěstí zrovna se tam vracíme..." řekl a usmál se. 

Pár z vojáků mě naložili na vůz. 

***

,,Pane Barne. Tohodle muže jsme našli kousek od našeho tábora." ,,Opravdu?" postarší šlechtic nakoukl do vozu.

,,Odveďte ho do jednoho z prázdných pokojů a nechte ho, ať si odpočine. Teď nám určitě nic neřekne a nezapomeňte na ošetření ran!" rozkázal postarší šlechtic.

Odvedli mě do jednoho z prázdných pokojů.  ,,Teď to trochu štípne," řekl mladý rytíř, který zatáhl za první šíp.

,,Neboj se, bude za chvíli konec." zbýval poslední šíp a to ten šíp v mém rameni.

Pomalu chytil šíp, za který zatáhl.  Bolestí jsem pomalu ztrácel vědomí. ,,Hej neusínej mi!" zatřásl se mnou.

***

Probudil jsem se až druhý den.  Mladý rytíř seděl vedle na židli a čekal, až se probudím.

,,Jsem rád, že jsi vzhůru.  Pan Barn s tebou chce mluvit."

,,Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.  ,,Jindřich," odpověděl a pomohl mi na nohy.

Opatrně jsme sešli schody, až na nádvoří, kde stál můj kůň a o pár metrů dál šlechtici, kteří si o něčem bavili.

Když jsme k nim došli, tak utichlli. ,,Rád bych jel domů..." ,,Chtěl bys zpět do Skalice, Zbyňku?" zeptal se pan Bern.

,,Já...Jak znáte moje jméno?" zeptal jsem se.  ,,Zná tě celé město. Zbyňku ze Skalice...přežil jsi nájezd Maďarů."

,,Jo to jsem já..." odpověděl jsem a opřel se o Jindřicha, který mě celou dobu podpíral.

,,Dobře.  Jindřichu, odveď ho zpět, potřebuje si pořádně odpočinout." Jindřich přikývl a pomohl mi zpět do pokoje.