Uběhl měsíc a zbývalo pár dní do velké svatby. Všichni pili a radovali se. Mezi námi seděli i nějací rytíři, kteří přišli jen popíjet do krčmy, ale i tak jsme se dobře bavili.

,,Ticho prosím!" vykřikl můj dobrý přítel a postavil se. ,,Ondřeji prosím...ne!"

,,Klid Zbyňku." nevěřícně jsem schoval hlavu do dlaně a čekal, co řekne.

,,Tady můj dobrý kamarád. Má svatbu s touhle krásnou ženou, která se za pár dnů stane manželkou mého nejlepšího přítele. Doufám, že se o ní dobře postaráš!"

,,Sedni si Ondřeji a buď ticho, jsi opilí!" vykřikl jsem.  ,,To my všichni!"

Když mu nikdo nevěnoval pozornost, tak si sedl a byl aspoň pět minut zticha.  ,,Zbyňku?" strčila do mě loktem Kateřina.

Čelem jsem se k ní otočil, abych jí viděl do jejich krásně modrých očí.  ,,Půjdeme se projít?"

,,Jak si slečna žádá," řekl jsem a pomalu vstal. Před vchodem jsem jí nabídl rámě a vyšel s ní na nádvoří.

,,Je nádherná noc..." řekla Kateřina.  Natáhl jsem se k sloupku pro jednu pochodeň, aby jsme nešli po tmě.

Zamířili jsme si to ke starému dubu. Milovali jsme tohle místo.  ,,Bojím se..."

Pohlédl jsem na ní s tázavým pohledem ve tváři,nechápal jsem, co tím myslela. ,,Bojím se tý naší svatby."

,,Z čeho?" zeptal jsem se.  ,,Ale to je jedno hlavně, že budem spolu."

,,Jo..." vzdychl jsem a pohlédl k nebi.

***

Bylo úterý.  Sluneční paprsky osvítily mojí tvář a tak jsem pomalu vstal od Kateřiny, která stále spala.

Pomalu jsem vylezl z chalupy a sedl si na dřevěnou lavičku před naším domem.  ,,Dobré Zbyňku!" pozdravil mě mladý pár, který si před pár týdny nechali u nás udělat sekeru. 

V téhle vesnici jsme byli dosti známý a uznávání kováři.

Lidi si u nás každou chvíli nechali něco ukovat.  Před měsícem jsme kovali i podkovy pro šlechticovy koně. 

Dostali jsme za to slušnou sumu peněz, za kterou jsme si mohli koupit něco slušnějšího na sebe. 

***

Uběhl jeden den a začaly přípravy na svatbu. Všichni byli na nohou.  Hospodský, ti nejlepší kuchaři a pekaři, který jsme si my jakožto chudina mohli dovolit. 

,,Ondřeji?" zastavil jsem svého dobrého přítele, který zrovna připravoval těsto na jeho vynikající chleba.

,,Potřeboval jsi něco?" zeptal se a otočil se čelem ke mně.

,,Potřebujeme kněze. Nevíš o nějakém?" ,,Můj strýc je kněz. Respektive byl." ,,A nevíš, kde ho najdu Ondřeji?" zeptal jsem se.

,,Asi dva kilometry za vesnicí je taková chalupa, kde teď můj strýc sídlí,nemůžeš to minout. Půjč si mého koně, ať to stihneš."

,,Díky!" řekl jsem a vyšel z domu. Vyhoupl jsem se do sedla bělouši a pobídl ho.

***

Začalo svítat.  Paprsky slunce osvítily místo, kde jsem ležel. Zase jsem ležel pod starým dubem.  Byl tu klid, žádní lidé a žádné kovářské povinnosti.  Věděl jsem, že sem nepatřím. 

Chtěl jsem odejít.  Být tulák nebo rytíř, ale místo toho jsem tu.  Ve vesnici, kde mám svojí milovanou snoubenku a rodinu, ale to je tak všechno.

Pomalu jsem se posadil a otočil se zády k vesnici.  Pozoroval jsem tu krajinu, která se rozprostírala přede mnou. 

Na chvíli jsem zavřel oči, abych si mohl představit, že sedím na statným bělouši.  Vítr mi češe moje vlasy. Jsem volný, ale jen v mých myšlenkách.

***

Oblékl jsem se do mého nejlepšího oblečení a vydal se ke kostelu.

Otevřel jsem dveře a vydal se ke knězi, který v ruce držel bibli.  Postavil jsem se k němu a čekal na Kateřinu.

Moje Kateřina přišla právě v čas. Byla celá v bílém a v ruce držela lilie. 

Oba jsme se na sebe usmáli.  Těšil jsem se na tenhle okamžik.

***

Uběhli čtyři měsíce. Za tu dobu jsem se s Kateřinou usadili a založili rodinu.  Na chvíli jsem dokonce zapomněl i na to, po čem jsem celý život toužil.

,,Půjdem se projít?" zeptal jsem se a pohlédl na Kateřinu, která si mě celou dobu zaujatě prohlížela.  ,,Můžeme," odpověděla a pomalu vstala. 

Nabídl jsem jí rámě, které s úsměvem přijala.

Vyšli jsme z domu a zamířili si to k řece. Okolo nás proběhl posel. Pohlédl jsem na něho. ,,Měl nějak na spěch," řekl jsem a otočil se zpět.

Na kopci vlály vlajky maďarských mužů. Nepřátelé se rázem rozběhli s kopce dolů. Ti co měli koně, byli dříve v naší vesnici.

,,Běž Kateřino!  Zachraň naše dítě!" křičel jsem po ní. 

,,A co ty!? " ,,Já to zvládnu! Zdržím je!"

Kateřina se rozběhla k hradu, který byl kousek, za naší kovárnou.

Pak jsem se rozhodl pro útěk. Neuměl jsem se bránit. A neměl jsem po ruce žádný meč. 

V tu chvíli jsem ucítil ve stehně silnou bolest, která mě srazila k zemi. Z mé nohy mi trčel šíp, ale stejně jsem se nevzdal a bolestivě vstal. 

Jeden z jezdců srazil koněm Kateřinu.  ,,Ne!!" vykřikl jsem.  Jezdec se na mě otočil.  V ruce svíral pochodeň, kterou pak hodil na slámu, která rázem chytila.

Pobídl svého koně a vytáhl svůj meč.  Vyhnul jsem se mu a snažil se mu utéct, ale šíp mi v tom bránil.

Všiml jsem si Kateřiny, která se snažila utéct. Dokuhlal jsem ke Kateřině a chytil jí za rukáv šatů.  ,,Zbyňku!" vzdychla a přitiskla se ke mě.  ,,Musíme pryč!"

,,Ne tak rychle!" zastavil nás jezdec na černém koni. Postavil jsem se před mojí ženu.  ,,Ta dívka je naše!"

,,Není vaše! Je to moje žena!" vykřikl jsem.

Jeden z vojáků sesedl s koně a chytil Kateřinu pod krkem.  ,,Pusťte jí prosím..."

Vojáci na sebe pohlédli a pak jí vrazil nůž do břicha.

Kateřina klesla k zemi.  Vojáci pak nasedli na koně a odjeli vypalovat další část vesnice.

Z druhé poloviny vesnice přijel jejich vůdce, který pobídl koně do trysku.

Otočil jsem se v tu chvíli, co jsem viděl čepel meče. 

Ucítil jsem silnou bolest v hrudi.  Pomalu jsem klesl k zemi.  Podíval jsem se do očí mojí ženy, která mi i s dítětem umírala před mýma očima.

,,Zbyňku!" zaslechl jsem tlumené hlasy, které přicházeli snad ze všech stran.

***

Slyšel jsem kroky, které se ke mně blížili.  Ten někdo do mě lehce kopl, když viděl, že jsem se pohnul, tak vytáhl meč a připravil se, že mě zabije.

V tu chvíli padl k zemi mrtvý.

Nade mnou se skláněla dívka.  Hnědovlasá dívka, která vypadala jako Kateřina.  Pak jsem jí pořádně viděl do tváře.  Byla to ona, moje Kateřina. 

,,Neopouštěj mě..." zašeptal jsem. 

,,Otče!" zahlédl jsem mého syna, který klečel vedle Kateřiny.  Pak se obě postavy změnily na popel, který doprovázely i jiskry z hořících domů.