Je deštivý den, stojím pod střechou naší kovářské dílny.  Přesně před třemi lety jsem tu stál a hleděl na ty rytíře, kterým řinčelo brnění a koně pohazovali hlavou.  Nevěděli, co je čeká. 

Věděli to jen jejich jezdci, kteří vyráželi na tažení proti Maďarům.  Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Patnáctiletý kluk stál přesně na tomhle místě,co stojím teď já a hleděl na ně. 

Ten patnáctiletý kluk už vyrostl, ale jeho touha po dobrodružství stále přebývá.  ,,Zbyňku..." odtrhl mě od přemýšlení otec.

Otočil jsem se na něho.  ,,Omlouvám se otče...přemýšlel jsem..."

,,Zase ty tvoje sny." ,,Otče. Ty víš, že chci odejít z tohohle místa."

Můj otec mi položil ruku na rameno.  ,,Jsi můj jediný syn. Nenechám tě odejít. V téhle vesnici jsi se narodil. Jsi tu v bezpečí.  Skalice je tvůj domov."

,,Otče...nemůžu tu zůstávat. Chci se stát rytířem a bojovat za čest! A stát se hrdinou!"

,,Ale být hrdinou není všechno synu. Nechci tě ztratit. Nechceme pohřbívat našeho jediného syna."

,,Otče. Dokážu se o sebe postarat. Nechci být kovářem, až dokonce života. Chci poznávat svět a to nepoznám, pokud zůstanu tady doma."

Můj otec jen mlčky dodělával poslední meč pro jednoho z vojáků.  ,,A tohle je stý meč, za tenhle měsíc," řekl a položil ho k ostatním.

,,Je mi to líto otče..."

,,Otevřete bránu!" rozeznělo se celým hradem.  Z hradu vyjel první vůdce rytířů.  Zaujatě jsem sledoval, jak vychází další rytíři.

Pomalu jsem vyšel na déšť a stále je sledoval. ,,Zbyňku!  Pojď zpět pod střechu, ještě nastydneš!" vykřikl otec. 

,,Musím za mojí milou..." řekl jsem a zahleděl se na vesnici, kde bylo ticho nikdo nebyl venku a kdo by taky byl, když venku prší.

,,Tak běž dodělám to tu.  A pozdravuj ode mě matku, jestli jí potkáš."

,,Neboj se budu jí pozdravovat!" vykřikl jsem a rozběhl se po zablácené cestičce až k domu mojí Kateřiny.  Zaklepal jsem na dveře a upravil si pramen vlasů, který mi sklouzl do čela díky prudkému dešti.

Dveře otevřela mladá hnědovlasá žena, které se usmála v tu chvíli, co mě zahlédla.  ,,Zbyňku!" vykřikla a objala mě.  ,,Nečekala jsem, že přijdeš."

,,Půjdem se projít slečno?" zeptal jsem se a nabídl jí rámě.  ,,Vždyť prší!"

Zasmál jsem.  Kateřina ustoupila od dveří, abych mohl projít.  ,,Posaď se ke stolu musíš mít hlad."

,,Vystačím si s vodou."

,,Já už mám na vařeno nejmíň tak na týden dopředu. Musíš si dát, jinak urážíš naší rodinu." ,,Tak dobře, když na tom trváš, ale ty se najíš taky!"

Kateřina přede mě položila džbán s pivem a pak i misku s jídlem.  Chtěla odejít, ale já jí chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě.

,,Zavři oči..." zašeptal jsem jí do ucha. ,,A natáhni ke mně ruku."

To co jsem jí řekl to udělala.  Pomalu jsem vytáhl prsten a navlékl jí na prst.  ,,Otevři oči."

Kateřina otevřela oči a zahleděla se na prsten.  ,,Ukovaný z čisté lásky k tobě. Vezmeš si mě, Kateřino?"

Kateřina se ke mě otočila a políbila mě.  ,,Vezmu!"  vykřikla. 

V tu chvíli přišla do chalupy postarší dáma s dlouhými šedými vlasy.  ,,Dobré jitro...madam," řekl jsem a pustil se do jídla, které uvařila Kateřina.

,,Co se stalo?" zeptala se žena.  Pomalu jsem vstal.  ,,Požádal jsem vaší dceru o ruku a přál bych si,aby jste našemu sňatku požehnala," řekl jsem.