°Marinette°

Šla jsem v klidu dolů po schodech na chodbě a otevřela dveře, kde překvapivě stál Nino. Byla jsem ráda, že na mě čekal, jen jsem nechápala proč. Zas tak moc jsme se nebavili, spojovala nás Alya, se kterou se teď nebavím a Adrien, kterého už nikdy nechci vidět.
„Snad ti nevadí, že jsem na tebe čekal. Nemáš hlad?" Nabídl mi nějaký sýr, který jsem však odmítla.
„Ne, jsem ráda, že na mě čekáš. Je to od tebe milé." Nino se usměje a už společně se mnou spěchá do školy. Povídali jsme si o všem různém a smáli se tak, že se všichni otáčeli naším směrem. Došli jsme do třídy a do příchodu učitelky si povídali. Nino vykládal a vykládal, což mi sice nevadilo, jenže to přilákalo pozornost Alyi a Adriena.
„No a pak jsem radši odešel. Bylo to tak trapné! Nemohl jsem tam zůstat!" Nino dopovídal velmi vtipný příběh, který zřejmě slyšela i Chloé.
„Ta špína se baví takovýmahle věcma? Můj bože..." Chloé si zřejmě povídala se Sabrinou, jenže to šlo až moc slyšet.
„Radši nic neříkej, Chloé." Chloé ke mě došla a dívala se na mě jako na nějaký odpad.
„Nemám chuť se hádat s odpadkovým košem." Udělala ten svůj škodolibý úsměv a otočila se. Zřejmě si myslela, jak je vtipná, jenže to, co řekla, bylo spíš trapné. Rozhodla jsem se to radši neřešit a být v pohodě a v klidu.
„Rozumný člověk se nehádá." Prohodil mezi námi Nino. Souhlasně jsem přikývla a věnovala se učitelce, co zrovna přišla do třídy.
„Marinette a Adriene, chce s vámi mluvit pan ředitel o té včerejší události, tak za ním hned běžte." Řekne učitelka hned, co příjde do třídy. Adrien vstane a čeká, až vstanu já. Ušklíbnu se na něj škaredě a on zřejmě pochopí, že nemám zájem se s ním bavit.
„Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit." Možná, že nepochopil, že se s ním opravdu nechci bavit...
„Nemusíš se mi zbytečně omlouvat. Tvojí omluvu stejně nikdy nepříjmu."
Radši přidám do kroku a tím se i vzdálím od Adriena.
„Marinette počkej... Nemusíš mojí omluvu přijímat, jen chci, aby sis nemyslela, že jsem nějaký násilník. Jen to, co jsi řekla, mě trochu... Trochu zasáhlo." Je jako Kocour. Jen nechápu, proč všechny tak moc mrzí, že Beruška milovala Adriena...
„A víš, co zasáhlo mě? Tvé hloupé činy." Přidala jsem do kroku ještě víc a zaklepala na dveře ředitelny.
„Dále." Ozvalo se zevnitř. Otevřela jsem dveře a uviděla mé rodiče a asistentku Adriena. Nakonec jsem uviděla dost klidného ředitele.
„Marinette, proč si nám nic neřekla?" Sedla jsem si ke svým rodičům a uslyšela tu větu.
„Nechtěla jsem, abyste to věděli. Zlobili byste se, to jsem nechtěla. A navíc jste včera byli tak veselý..." Spíš jsem tak trochu šeptala, než mluvila. Najednou přišel Adrien s trochu smutnou tváří, ale to já neřešila. Možná před týdnem bych se vyptávala, co se mu stalo, ale po tom, co mi udělal, mi jen vadí na něho vrhnout pohled...
„Takže Adriene, řekneš nám, co se stalo?" Adrien si otřel slzy a začal mluvit.
„Asi tak před týdnem za mnou přišla Marinettina nejlepší kamarádka a řekla mi, že mě miluje. Nakonec mě políbila, jenže to všechno viděla Marinette. Pak tu Mari nebyla nějaký ten týden a já pořád cítil vinu z toho, co se stalo. Když totiž utekla, uvědomil jsem si, že jsem jí zlomil srdce a že mě milovala. No a pak nadešel ten včerejšek. Marinette spadla na mého kamaráda Nina a já viděl příležitost si s ní promluvit. Pozdravil jsem, jenže Marinette na mě byla naštvaná a začala se se mnou hádat. Pak mi dala facku, což já neřešil. Hádali jsme se dál a dál a Marinette řekla něco, co mě zasáhlo a dokázalo dát Marinette facku. Pak jste přišel vy. Snažil jsem se Marinette omluvit už několikrát, jenže Marinette se na mě zlobí. A popravdě se jí ani trochu nedivím..."