°Marinette°

Už jsme byli u kina a Nino platil vstupné na nějaký fantasy film. Popravdě jsem se trochu bála... Nino je dneska úplně mimo, pořád si pro sebe něco furt breptá a myslí si, že o tom vůbec nevím. Navíc mě furt chytal za ruku nebo se mě ptal, jestli mi není zima, zřejmě aby mi půjčil svojí mikinu.
„Ještě zajdu pro popcorn, tak počkej tady." Povzdechla jsem si. Fakt mě tady nebaví pořád čekat! Za pár minut se Nino vrátil s nějakým pitím a popcornem.
„Děkuji." Vzala jsem pití a společně s Ninem už šla do sálu, kde se promítal film. Posadili jsme se vedle sebe a dívali se na upoutávky dalších filmů, když v tom Nino začal sám od sebe mluvit.
„Ne, to neudělám!" Podívám se na něj zmateně.
„Nino, není ti něco?" Nino se zase nějak divně usměje a dál už radši mlčí.
„Omluvíš mě? Musím na záchod." Jen zakývu hlavou na souhlas. Za pár minut začne konečně film, jenže Nino se pořád nevrací. Co tam dělá?! Asi bych se na něj měla jít podívat... Vstala jsem a šla se podívat na klučičí záchody a uslyšela Nina, jak s někým mluví. (Ty tři tečky znamenají, že ten někdo, s kým Nino volá, právě teď na něho mluví) „Hele Adriene, já to fakt nezvládnu... Zpracuj si jí pěkně sám! Tohle nemám za potřebí... Ne, neudělám! Už by to stačilo, nemyslíš? Marinette si musí myslet, že jsem blázen, navíc se pořád snažím dělat nějaká milá gesta, což jí zřejmě trochu unavuje a pak bych jí měl ještě líbat?! Miluju Alyu, ne Marinette! Navíc se oblékla jako na rande a já to prostě nemůžu snést... Adriene, já tě fakt zabiju, já už prostě s Marinette být nechci!" Najednou Nino výjde z kabinky a spozoruje mě.
„Takže ty si mě chtěl jen zpracovat? Nechceš se mnou být? Tak fajn, nebuď!" Odešla jsem se slzami ze záchodů. Nino se okamžitě za mnou rozeběhl.
„Marinette, omluvám se, nechtěl jsem ti ublížit!" Ještě jsem se na Nina otočila.
„Vyřiď Adrienovi, že se mu to podařilo. Dokázal i tebe ode mě oddělit! A taky mu vyřiď, ať už se o mě nestará a ať za mnou neposílá Kocoura!" Běžím rychle domů. Po tváři mi stéká pár slz, které si rychle utírám. Pořád slyším, jak mi pípá mobil, a tak ho vypnu a vůbec se nestarám o to, kdo mi to vůbec psal či volal. Když už jsem doma, pořádně za sebou zamknu, zatáhnu a zavřu všechny okna a jdu do svého pokoje, kde mě nečeká nikdo jiný, než Kocour.
„P-Páni... Jsi krásná, jen ti to kazí ty slzy. Tak co se zase stalo?" Mojí riflovou bundičku hodím na druhou stranu pokoje a snažím se nevnímat, že se mnou Kocour mluví.
„Nemám na tebe náladu, běž pryč. Navíc, jsem řekla, že nechci, aby tě ten blb sem pořád posílal!" Lehnu si na mou pohovečku a povzdechnu si. Opravdu jsem nečekala, že by Nino mohl spolupracovat s Adrienem...
„A já jsem ti už několikrát říkal, že tady jsem pro tebe a ne kvůli tomu, že to řekl Adrien." Protočila jsem oči.
„Ale ani to ti nedovoluje tu zůstat." Zase se mi po tváři sveze pár slz.
„To, co mi dovoluje tu zůstat jsou tvé slzy, princezno. Tak mi prostě řekni, co se stalo." Když jsem uslyšela to jeho oslovení, okamžitě jsem se mu vrhla do náruče, ani nevím proč, a začala mluvit.
„Adrien zřejmě přemluvil Nina, aby mě nějak zpracoval, či co... Jsem z toho tak smutná a naštvaná! Už jsem
ztratila i Nina!" Kocour mě hladil po vlasech a nijak se k tomu všemu nevyjadřoval.
„To mě mrzí... Nezapomeň však, že já jsem tu pořád pro tebe." Všechno mi to připadalo takové zvláštní. Proč ze mě teď dělá Kocour svojí princeznu? Nebo proč za mnou pořád chodí a mluví o Adrienovi, když říká, že Adrien ho neposílá a že je to hrozný blbec? Měla bych spousty dalších otázek a na každou bych odpověděla stejně: protože proto!