°Marinette°

Hrozně mě naštval! Pořád se přede mnou povyšoval a dělal, jakobych vůbec neexistovala. Navíc po tom, co vykonal svou práci, si pán vesele odkráčel pryč. Jen co jsem přišla domů, jsem zatáhla všechny žaluzie a pozavírala možné průchody do bytu. Nechci, aby Kocour přišel... To, jak se ke mně choval bylo ošklivé a ranilo mne to!
„Princezno?" Nečekala jsem, že přijde tak brzy! Místo odpovědi jsem si sedla na pohovku a čekala, až odejde. „Ty se na mně zlobíš? Vždyť jsem ti nic neudělal, princezno!" Měl pravdu. On mi nic neudělal, ale Berušce ano, což jsem vlastně já, což znamená, že mi něco udělal!
„Proč si se k Berušce zachoval tak hnusně?!" Nemělo už cenu skrývat se. Odtáhla jsem žaluzie a Kocourovi otevřela okno, kterým se ke mě bez problémů dostal.
„Ty víš proč..." Prohlížel si náš obyváček a u toho se usmíval.
„Vlastně ani moc nevím!" Otočím se na něj s rukama skříženými na prsou a se svým vyčítavým pohledem.
„Nemůžu se na ní ani podívat a ani s ní nechci mluvit. Nesnáším ji!" Bylo zvláštní, jak se Kocourovo chování k Berušce za takovou krátkou chvíli změnilo, jenže to je zřejmě normální... „Nemám k tomu už co říct..." Zřejmě bych tímhle moc nevyřešila. Ikdybych mu řekla stokrát, že by se k ní, respektive ke mně měl chovat nějak slušněji, stejně by to neudělal.
„Vím, že Berušku vidíš jako svůj vzor nebo tak něco, jenže kdybys jí poznala, zjistila bys, že není o co stát." Cože?!? A dost, tohle už trochu přehání!
„Že není o co stát?! Zachraňuje Paříž před zlem, není to jen nějaká obyčejná holka, o které bys něco takového mohl říct! Navíc bychom už byli všichni dávno mrtvý, kdyby tady nebyla! A teď už můžeš odejít, protože s člověkem, který má na Berušku takový názor, jako máš ty, pokoj nesdílím..." Můj vyčítavý pohled se změnil na naštvaný. Kocour hleděl do země, nic neříkal a rozhodně se ani nikam nechystal odejít.
„Nechápeš to. Miloval jsem jí od doby, co jsem jí poznal a ona mě pořád jen odhazovala a nevšímala si mně. Každý den jsem si přál, aby mně milovala a ona mi pak řekne, že miluje mé druhé já..." Přemýšlela jsem nad tím, jak mu pomoct a až pak jsem si všimla, co řekl.
„Jak jako druhé já?! Snad mi nechceš říct, že jsi Adrien!!" Najednou Kocour spozorněl. Zřejmě až teď si uvědomil, co řekl.
„J-Já jen žertuju..." Dívala jsem se na něj a najednou v něm úplně viděla Adriena! Bože, on je doopravdy Adrien!!
„Takže celou tu dobu jsi sem chodil a mluvil o tom, jaký je Adrien blbec, když ty sám jsi Adrien?!? Zranil si mě, a tak sis řekl, že mně jako Kocour budeš hlídat?!?!? Já tě nenávidím!! Nenávidím tě!!!" Zhodila jsem ho na zem a s brekem běžela do svého pokoje. Byla jsem na něj tak naštvaná, a přála si, aby žádný Kocour nebo Adrien neexistoval.
„Omluvám se, princezno. Tak moc jsem se o tebe bál, že jsem za tebou prostě musel přijít, rozhodně jsem ti nechtěl víc ublížit! Prosím, pojď si dolů promluvit, vysvětlím ti to." Mluvil na mě přes poklop.
„Prostě jen běž pryč!" Už jsem toho měla dost! Celou tu dobu dělal, jak ho zajímají mé problémy a jak velcí jsme kamarádi, když přitom to on to celé pokazil. Nejdřív s Beruškou a pak jako Adrien...
„Neodejdu, dokud si to nenecháš vysvětlit." Otevřela jsem poklop a na Kocoura hodila polštář, aby věděl, že se s ním rozhodně nehodlám bavit. Kocour se ale nedal. „Marinette Dupain-Chengová, koleduješ si o průšvih!" Kocour šel za mnou nahoru. „Ty si koleduješ o zavolání policie!" Otřela jsem si slzy. Ani jsem si nevšimla, že se na mně díval a pomalu se ke mě přibližoval, kdyby mi do ruky nedal polštář, co jsem po něm hodila.
„Nic by neudělali. Jsem miláček Paříže v každé z mých podob." Podívala jsem se na něj a on zas na mně. Pořád jsem byla smutná a naštvaná zároveň, dokonce ani jeho roztomilí pohled mi nepomohl. Jen mi napomohl k rozhodnutí, si s ním promluvit.
„Fajn, tak mluv." Dívala jsem se na něj s nezájmem.
„Myslím, že slova nebudou potřeba." Řekl jen a políbil mně.