°Marinette°

Tak strašně jsem se nudila! Byla jsem opět sama doma a byla neděle. Je sice pravda, že včera jsem se nudila taky, jenže dneska to bylo jiné... Včera jsem si mohla aspoň s někým povídat, jenže dneska Tikki spí a Kocour tu není. Ne, že by mi to nějak vadilo, jen na mě byl včera dost milý a byl vcelku normální...
„Marinette?" Uslyším ze zdola, ale hlas nepoznávám. Sejdu dolů a podívám se z kukátka, kdo tam je, jenže pořád nikoho nevidím. Jen pohodím rameny a jdu zpátky nahoru. „Otevři dveře, jinak je vyrazím, Marinette." Zase uslyším. Rychle jdu dolů a vykouknu ze dveří. Určitě je tady zase nějaký vtipálek, jenže když nikoho neuvidím, zalezu dovnitř. Najednou zakopnu o vzduch a spadnu na zem, když v tom uvidím, jak někdo vyráží dveře od našeho bytu. Nino?!?
„Co tu děláš, Nino? A proč si jako vyrazil naše dveře?!?" Naštvu se. Když se však podívám na Nina, vypadá nějak jinak. Oči červené jako nějaká zombie a výraz ublíženého štěněte.
„Donutím tě k slzám, tak, jako ty jsi donutila mně." Vzal si mně do náruče a držel mně tak silně, že jsem nemohla uniknout.
„Panebože Nino, pusť mně!!" Začala jsem na něj ječet. Nino ale neodpovídal a nesl mně směrem k Louvru.
„Tady jste, mí drazí smutní spoluobčané! Já, jakožto váš starosta, vám nyní povoluji způsobit bolest těm, co jí způsobili vám!" Už u Louvru jsme slyšeli prohlášení zakumatizovaného starosty. Nino mě pustil z náruče, a tak jsem měla možnost utéct. Okamžitě jsem Nina silně kopla do nohy a utíkala co nejdál od něj.
„Někdo utíká!" Uslyším za sebou. Zrychlím a hledám nějaký úkryt, kde se budu moct transformovat, jenže mě najednou někdo chytne za ruku a já zaječím.
„Ššš, nemusíš se bát, jsi v bezpečí. Odnesu tě domů, ano?" Kocour mi pusu přikryl svou rukou, abych se uklidnila. Cítila jsem, jak mi tepe rychle srdce, že jsem ani nevnímala, kde jsme. Až když mě pokládal na zem mého balkónku, přestala jsem se zabývat už svým klidně tepajícím srdcem a poslouchala, co Kocour říkal. „Co jsi tam dělala? Mohlo to být nebezpečné!" Díval se na mně jako na nějakou husu.
„To Nino. Vyrazil dveře, protože jsem neotvírala a odnesl mně tam. Když jsem měla příležitost, utekla jsem." Kocour mně najednou obejmul a hrál si s mými culíčky. Když už objetí bylo až moc dlouhé, odsunula jsem ho a ukázala směrem, odkud mně před chvílí odnesl.
„Jasně, máš pravdu. Ještě se uvidíme, princezno." Zase mi políbí ruku a běží ke starostovi. Tak nevím, čemu se mám divit víc... Ještě před asi 3 týdny by přesně tohle všechno dělal Berušce a ne mě.  Ikdyž asi mě víc udivilo, že konečně přišel, když se něco děje!
„Tikki, tečky!" Už jako Beruška běžím zase tam, kde jsem před chvílí byla ve svojí civilní podobě. Vyberu si nějaké dobré místo, ze kterého uvidím starostu, co všechny ovládá, jenže mně nenapadá žádné místo, kde by mohl být akuma. Přiblížila jsem si to všechno jojem blíž a uviděla Kocoura, který vypadal jako ostatní zotročení. Chtěla jsem na sebe upřít pozornost, aby toho starosta nechal, jenže jsem si všimla, že Kocour nemá tak červené oči jako ostatní. Třeba to jen hraje! Jen tak zničehonic vstal a běžel pryč. Okamžitě jsem za ním běžela, ale jen co se mé nohy dotkli země, otcitla jsem se zase ve vzduchu v nějaké síti.
„Ahoj, Beruško." Kocour se na mně díval a kroužil kolem mě jako sup nad potravou.
„Kde jsi byl?! Aby bylo jasno, to já mám být ta naštvaná, ne ty!" Až teď jsem si uvědomila, co všechno se mezi ním a Beruškou stalo.
„No jistě... Nemám náladu s tebou mrhat čas, tak prostě dělej všechno, co ti řeknu a pak si můžeš chytit akumu." Kocour rozřízl síť a nesl mě tam, odkud přišel.
„Tohle se mi nelíbí!" Proč se na mně sakra jen povyšuje?!
„Narozdíl od tebe mám nějaký plán, takže si buď vymysli svůj a udělej si ho sama a nebo poslouchej můj. Ještě něco?" Fajn. K jeho chování už opravdu nevím, co říct...