°Marinette°

Uběhlo pár týdnů a nic se nedělo. Adrien a já spolu pořád chodíme ven, ale stále nevíme, co mezi sebou máme. Je to zvláštní. Už k němu necítím přesně to samé, co jsem cítila předtím a jsem hrozně zmatená. Je na mě tak milý, starostlivý, všechno mi koupí...

„Ahoj zlatíčko." Najednou mně Adrien obejme ze zadu. Už jsem si tak trochu na jeho objímání ze zadu zvykla, takže jsem se ani nelekla.
„Adriene, nemůžeš za mnou pořád chodit... Zrovna jsem dělala něco důležitého, chápeš?" Odstraním Adrienovi ruky ze mě a rychle schovám deníček.
„Jsem tvůj kluk, přede mnou můžeš dělat, co chceš." Sedne si za mnou a prohlíží si mně.
„Ty nejsi můj kluk." Zvednu se a jdu pryč od mé skříňky. Jdu co nejrychleji můžu a hledám nějaké to místo, kde bych mohla být doopravdy sama.
„A jak to, že ne? Celé ty týdny se snažím ti ukázat, jak moc tě miluju a ty si toho nevážíš. Už doopravdy nevím, co pro tebe ještě udělat..." Měl pravdu. Nejsem zrovna dobrá společnice...
„Máš pravdu. To, co pro mně děláš je moc hezké, jenže-..." Adrien mě přeruší.
„Chápu, nemiluješ mně. Už asi půjdu." Začínám rychle přemýšlet, co dělat. Okamžitě ho chytím za ruku a velmi zvláštně ho políbím. „Marinette?!?" Zděsí se Adrien, když ho políbím na hruď. Kdyby nebyl tak vysoký, nikdy by se to nestalo!
„Promiň, netrefila jsem se." Podívám se na něj vyděšeně. Adrien se začne smát a já na něho civím. Po chvíli se uklidní a políbí mně na pusu.
„Aspoň, že já se umím strefit." Dívám se na něj a prostě si nemůžu pomoct. Má tak jemné rty...
„Co se to tady děje?!" Najednou příjde ředitel, když se líbáme v kuse tak 5 minut. Otevřu oči a odtrhnu se od Adriena. Až teď si všimnu lidí kolem nás, co zmateně čučí naším směrem.
„O-Omlouváme s-se." Zakoktám a radši jdu pryč. Zapadnu rychle na záchod a začínám se na sebe dívat v zrcadle. Vypadám, jakobych snědla všechno štěstí na světě. Najednou se otevřou dveře, ve kterých stojí Adrien. Okamžitě ke mě jde a znovu mě začne líbat. Teď už to ale není jen nevinné líbání, teď už jde o trochu víc...

Beru si své věci ze skříňky a utíkám domů. Najednou spozoruju Adriena, jak stojí u limuzíny a na někoho čeká. Že by na mě? Sejdu schody a dívám se na Adriena. Najednou ke mě příjde, vezme mě za ruku a utíká k nám domů. Prosvištíme kolem pekárny rodičů a běžíme nahoru po schodech domů. Adrien mně opře o dveře našeho bytu a zase se, začneme líbat. Nešikovně se snažím otevřít dveře, ale vůbec se nesoustředím. Najednou někdo otevře dveře a já společně s Adrienem spadneme (chápete, ne? Opírali se o dveře a někdo otevřel= spadli) na zem. Bože, to je máma.
„M-Mami..." To je trapas! Asi se propadnu dolů do pekárny!
„Dobrý den paní Dupain-Chengová, přivedl jsem vám dceru domů, tak už asi půjdu." Adrien mi pomůže vstát a už radši odchází. Mamka se na mně nějak divně usmívá, a tak jí radši obejdu a jdu do svého pokoje. Najednou uslyším klepání. Otevřu svůj balkón a uvidím Kocoura.
„Ty si dneska nedáš pokoj." Zasmějeme se. Kocour by mně už zase chtěl líbat, jenže ho zastavím. „Už by to stačilo. Teď si musíme promluvit." Kocour protočí oči a odtransformuje se. Pak sejde dolů do mého pokoje.
„O čem chceš prosimtě mluvit? Víš, tady tohle zběsilé líbání se mi docela dost líbí, a to, že místo něj chceš o něčem mluvit, není moc podle mých představ." Pousměju se. Opravdu mě asi musí milovat, když tohle všechno dělá.
„Chci vědět, co spolu jako máme. Miluješ mně a já tebe, jenže nevím, jestli chceš se mnou chodit nebo se jen občasně líbat nebo něco jiného..." Cítila jsem se tak trapně, když jsem to říkala. Bylo to divný, já vím, že bylo.
„Já chci všechno." Vzal si mně do náruče, hodil mně na postel a zase mně začal líbat...