Uplynulo již několik dní od chvíle, kdy se započaly konverzace mezi Dracem a oním neznámým chlapcem. Psaní s ním blonďáka zvláštním způsobem obohacovalo a nabíjelo. Zjišťoval, že už by si snad ani nedovedl představit den, kdy by na onen pergamen nepřipsal několik slov a několik dalších si nepřečetl.

Samotný pergamen se již pomalu zaplňoval písmem a věty, které se na něm skvěly, hřály Draca u srdce, kdykoliv si je četl - a že se tak dělo velice často. Každý večer před spaním si blonďatý mladík pročítal staré konverzace a nevědomky se při této činnosti šťastně culil. Úsměv mu zpravidla hrál na rtech i ve chvíli, kdy se již konečně rozhodl zhasnout hůlku, schovat pergamen zpět do kufru pod postelí, zachumlat se do příjemně teplých peřin a uložit se ke spánku. Nebylo těžké se mu v klidu oddat, když usínal s blaženými myšlenkami a hřejivým pocitem na hrudi.

Zamiloval si okamžiky, kdy si s chlapcem psal. Jeho slova jej vždy potěšila a nejednou se díky nim červenal. Kdyby jej v takové chvíli někdo uviděl, pravděpodobně by si myslel, že je Zmijozel ovlivněn účinky nějakého kouzla či lektvaru. Jak jinak by si totiž šlo vysvětlit, že se obávaný Draco Malfoy hloupě usmívá na kousek pergamenu a euforicky na něj zírá?

Kdykoliv měl Draco špatnou náladu, stačila mu slova druhého mladíka a hned byla jeho rozmrzelost ta tam. Pokud s ním nedokázal v daném okamžiku přes pergamen navázat spojení, jednoduše vytáhl z pod postele kufr se starými dopisy a opakovaně si je pročítal, stejně jako po večerech četl texty z pergamenu. Komunikace s mladíkem se pro Draca stala nedílnou součástí jeho dní. I když se našly okamžiky, kdy chlapec na druhé straně Zmijozela nesmírně iritoval, a kdy svými slovy a poznámkami nutil blonďáka objevovat svou násilnickou stránku, stejně si jej mladý aristokrat oblíbil.

Sám se občas zarazil nad svým kladným přístupem k neznámému; stále nikterak nepokročil v odhalování jeho identity, a jedinou skutečností, kterou si byl doopravdy jistý, zůstávala chlapcova kolejní příslušnost, tedy vlastně nepříslušnost, ke Zmijozelu. Nevěděl, zdali se jedná o Havraspára, Mrzimora či Nebelvíra. Kdykoliv nad tím přemýšlel, kdykoliv se snažil dedukovat z povahových rysů, které v sobě chlapec měl, nedokázal se rozhodnout pouze pro jednu kolej, ze které by mohl neznámý pocházet. Vždy se našlo něco, co Draca zmátlo a nutilo jej pochybovat o správném úsudku.

Pokud by si Draco mohl zvolit, nejraději by byl za Havraspára, protože někoho takového by jeho okolí přijalo asi nejkladněji. Ovšem jak se znal, pravděpodobně bude skutečnost pravým opakem jeho přání. Jestliže by měl volit mezi Mrzimorem a Nebelvírem, byla by volba mnohem obtížnější. Mrzimor by mu sice přinesl méně problémů, ale Draco miloval výzvy a dobrodružství, tudíž by jej někdo takový s největší pravděpodobností brzy omrzel a začal nudit. Proto by bylo asi lepší zvolit Nebelvíra, ale se kterým Nebelvírem by Zmijozel vydržel, aniž by jej během krátké chvilky neproklel nebo neuškrtil vzteky? Naštěstí Draco nemohl o identitě svého ctitele rozhodovat. Jediné, co jej v budoucnu čeká, je její přijetí.

Nyní se blonďatý Zmijozel nacházel na školním nádvoří a na dřevěné lavičce se zdobenou železnou konstrukcí se snažil pochopit nově odhalené taje přeměňování. Málokdy se chodil učit ven, ovšem dnes by byl učiněný hřích sedět zavřený ve sklepení nebo v knihovně. Hřejivé paprsky sluníčka jej vylákaly ven jako mnoho dalších studentů. Někteří se se zodpovědností učili stejně jako Draco, jiní díky krásnému počasí hodili úkoly za hlavu a raději se věnovali činnostem, které neměly se školou nic společného. Bradavice se pro jednou Dracovi zdály naprosto klidným místem, avšak to se záhy změnilo a blonďákova nálada klesla pod bod mrazu. A proč? Odpověď byla zcela jednoduchá. Na nádvoří vkročil Potter se svými poskoky - Grangerovou a Weasleym.

Aristokrat zrovna dočetl jednu ze stránek v knize a chtěl přetočit na další, když mu zrak úkosem padl na protější stranu nádvoří k arkádám. Na kamenné zídce kousek od nich seděl Weasley a nezáživně okusoval jablko, zatímco Grangerová vedle něj s nosem zarytým do knihy řádně studovala. A pak tu byl on, Potter. Dracovy rty se stáhly do kyselého úšklebku, když jej spatřil, jak se ležérně opírá o sloup a s rukama strčenýma hluboko v kapsách zírá přímo před sebe. Z jeho postoje vyzařovala duševní nepřítomnost a myšlenková zahloubanost. Nikoho okolo sebe si černovlasý nevšímal, ani svých přátel.

Zmijozel se sám pro sebe tiše uchechtl a opět zabodl zrak do textu v knize. Jakmile ovšem přečetl dva odstavce, nedalo mu to a znovu pohledem zkontroloval černovlasého chlapce. Jeho držení těla zůstalo neměnné, avšak v době, kdy se Draco nedíval, natočil hlavu směrem, který až příliš odpovídal tomu, kde seděl sám Zmijozel. Při tomto zjištění se blonďák zamračil a ohrnul ret. Nedívá se opravdu na něj, že ne? Pro jistotu se nenápadně ohlédl za sebe, ale tam nebylo nic jiného, než zelené větve okrasných keřů. Proč proboha Potter zírá na něj?

Než měl pořádnou možnost o tom popřemýšlet, jeho pozornost si k sobě přitáhl naštvaný křik jednoho z mladších studentů. Blonďák se ze zvědavosti naklonil kupředu, aby lépe viděl na místo, odkud se onen hlas ozval. Rozzuřený hoch s nebelvírskou kravatou kolem krku mířil na svého zmijozelského vrstevníka hůlkou a rozhořčení plápolalo z jeho očí široko daleko. „Okamžitě mi vrať mou tašku!"

„Tak si pro ni pojď, Andrewe," posměšně pohodil mladý Zmijozel hlavou a provokativně si školní brašnu svého spolužáka pohodil na rameni. „Nebo na to snad nemáš koule?"

Namísto odpovědi však Nebelvír vypálil na svého protivníka nějakou kletbu. Zmijozelovy pohotové instinkty ale její účinek znehodnotily, když se hoch obratně vyhnul a navíc si hbitě vytáhl vlastní hůlku ze svého hábitu.

„Copak, copak? Neumíš se ani trefit, Adamsi?" další posměšek se snesl na Nebelvírovu hlavu.

„Můžeš se předvést sám, Stanforde!" vyprskl naštvaně druhý z chlapců a vypálil po Zmijozelovi další kletbu. Ta byla protentokrát zablokována obranným štítem a následovala vyslaná odveta. Té nebelvírský chlapec uhnul jen tak tak, což vyvolalo na Zmijozelově tváři potěšený úšklebek.

Draco ty dva pozoroval s podmračeným výrazem. Nebelvír a Zmijozel proti sobě, jaká to novinka. Jen další případ kolejního rivalství. Možná, jednou až on s Potterem odejdou, převezmou tihle dva jejich místo. Nebylo to totiž poprvé, kdy se do sebe Adams a Stanford pustili.

Náhlé poznání proletělo Dracovou myslí a zazdilo všechny ostatní myšlenky v pozadí. On a Potter... Kdy je to naposledy, co se veřejně pustili do křížku? Kdy se vlastně vůbec naposledy pohádali, posmívali se jeden druhému? Najednou Dracovi došlo, jak už je to dávno. Potter se z nějakého důvodu stáhl do ústraní a Dracovy případné pokusy o rozptýlení mařil svou pasivitou. Cožpak ho hádky s ním přestaly bavit? Omrzel jej? Z nějakého důvodu to Zmijozelovi přišlo naprosto vyloučené a nemyslitelné. Bude to muset při nejbližší příležitosti napravit.

Ehm, překvapení!? ;D Ti z vás, kdo mě znají delší dobu, už vědí, co to znamená. :D Moje předepisování povídky se chýlí ke konci. Díky menší (rozumějte větší) prokrastinaci mi zbývá už jen epilog a tudíž budou aktualizace víckrát do týdne. (Jo, věřím, že ten epilog do konce tohoto týdne zmáknu. Takže dělejme, jako že jsem už doopravdy na konci. :D)

Mohu tedy hrdě prohlásit, že povídka bude mít celkem 18. dílů. Kratší Drarryovka, než jste ode mě zvyklí, ale připomínám, že jsem na to hned na začátku upozorňovala. :) Snad jste si dnešní díl užili!

Makkakonka