Milý Draco,

popravdě, nevím, co napsat, jelikož mi všechna slova přijdou marná a bez pořádné hodnoty. Ani zdaleka žádná z nich nedokážou vyjádřit veškeré štěstí, které díky tvé odpovědi cítím. Opravdu už jsem nedoufal, a má hlava mi začala nabízet všemožné – v mých očích katastrofální – scénáře, kde jsem tě jednoduše svým požadavkem urazil a ty jsi mi už raději neodepsal. Ale opak byl pravdou. Vím, co jsem říkal o tom, že si na tvé rozhodnutí počkám, jak dlouho bude potřeba. Jen, nejsem moc trpělivý, přestože si neustále namlouvám pravý opak. A unáhlené jednání mám tak trochu v povaze, takže se omlouvám. Ale trpělivost přináší růže, jak se říká, a naštěstí to platilo i v tomto případě.

Jsem neskonale šťastný, Draco, i když si uvědomuji, že tvůj souhlas nemusí znamenat vše, co se od něj dá očekávat. Jen to jen takový příslib, nemám pravdu? Třeba až se více poznáme, neuchvátím tvůj zájem. Ovšem aspoň budu žít s pocitem, že jsem to zkusil a nezahodil šanci, kterou jsem dostal. A pokud se přeci jen stane opak, hádám, že budu tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Ale nebudu předbíhat. Vše bude záležet jen na tobě. Třeba tě odradí psaní se mnou a ani se nikdy nesejdeme. Čímž se vlastně dostávám k tomu, proč je u tohoto dopisu přiložen další svitek pergamenu.

Osobně si myslím, že na začátek bude lepší, když se budeme poznávat (dovoluji si říct, že tedy spíš ty mě) pomocí dalšího dopisování. Na schůzku tváří v tvář nejsme ani jeden připravený. Pergamen, který jsi dostal, je očarovaný. Kdykoliv na něj něco napíšeš, objeví se to stejné na druhém pergamenu, který jsem si nechal já. A funguje to i naopak. Písmo na nich bude zůstávat, takže si nakonec popsaný pergamen budeš moci schovat, jako to děláš s mými dopisy. Ano, vím o tom, a přijde mi to roztomilé. To zjištění mě potěšilo. Až pergamen popíšeme, pošlu ti další, budeš-li o to ještě stát.

Ocením, když napíšeš jako první. Přijde mi to jako dobrý způsob vyjádření souhlasu s mým návrhem. Můžeš se mě ptát, na cokoliv jen budeš chtít, ale předem říkám, že na některé otázky ti prozatím ještě neodpovím. Neměj mi to za zlé, prosím, ale stále mám pochybnosti. Přijde mi, že bys mě mohl odsoudit, aniž bys věděl, jaký ve skutečnosti jsem, a to jen kvůli předsudkům. Chci, abys mě nejdříve poznal, i když jsem ti několik indicií zanechával v dopisech, je samozřejmé, že ti tyhle útržky informací stačit nebudou. A já chci ještě více poznat tebe.

S láskou

Jeden zamilovaný blázen

Draco si povzdechl. V rukou svíral onen kousek pergamenu, o němž mluvil neznámý v dopise. Samozřejmě, že se o tom klukovi chtěl něco dozvědět! Ale měl strach, nevadilo mu si to přiznat. Vše, do čeho se v budoucnu pustí, je nebezpečné. Kdyby se to nepodařilo udržet v tajnosti, strhla by se lavina pro něj nepříjemných událostí. Velmi nepříjemných událostí! A to je něco, na co nesmí zapomínat za žádných okolností.

Štíhlé prsty se zabořily do světlých blonďatých vlasů a prohrábly je, čímž jako by tímhle gestem dodaly Dracovi trochu odvahy. Natáhl se po samoplnícím se brku a na kolenou si potom rozvinul doručený pergamen. Chvíli žmoulal brk v konečcích prstů, než s hlubokým výdechem na pergamen napsal jedno jediné obyčejné slůvko. Ahoj.

Sotva naučeným pohybem zápěstí udělal nad písmenem j ladnou tečku a další zakončil celé slovo, odložil brk na noční stolek u postele. Neočekával okamžitou odpověď, a proto chtěl pergamen zase svinout, ovšem neznámý ho překvapil. Během těch několika málo vteřin se pod Dracovým úhledným ahoj skvělo jedno další spolu s jeho jménem, špatně čitelné a nadrápané: Ahoj, Draco. Jako by neznámý nedělal nic jiného, než seděl nad pergamenem a očekával jeho odpověď.

Jsem rád, že jsi napsal. Pergamen se před Dracovýma bouřkově šedýma očima plnil dalším textem a blonďák díky kouzlu, kterým byl cár očarován, mohl vidět každý tah, který na něm neznámý udělal, takže jeho očím nezůstala skryta ani malá kaňka nad písmenkem ž. Draco se musel, aniž by pořádně nevěděl proč, nad touto skutečností pousmát. Nezlobíš se na mě? Objevovalo se na pergamenu dále.

Draco nad odpovědí téměř nepřemýšlel a s nakrčeným čelem odepsal to první, co jej po přečtení otázky napadlo. Ne, proč bych měl?

Přišlo mi trochu troufalé tohle navrhnout. Evidentně to byly zbytečné obavy.

To ano, krátce odepsal Draco.

Chtěl by ses mě na něco zeptat? Hádám, že máš spoustu otázek.

Jméno mi asi neřekneš, viď? Odpověď byla Dracovi předem jasná, ale zeptat se musel.

Ne. Zatím ještě ne. Až nastane správný čas, dozvíš se ho. Navíc, jméno přeci není důležité, ne? Kdyby povahy příslušely ke jménům, bylo by to něco jiného, takhle... mohu se jmenovat jakkoliv, ale nic to o mně nebude vypovídat.

Dobrá, snad budu trpělivější než ty. Jak ti tedy mám říkat, když neznám tvé jméno?

Oslovuj mě, jak budeš chtít, Draco. Věřím, že pro každou příležitost, kdy budeš chtít mé jméno zmínit, najdeš vhodné oslovení, které mi dáš.

Hádám dobře, když říkám, že jsi nějaký student, že ano? Upřímně, zpočátku mě celkem rozlaďovaly představy ředitele, mého kmotra, Filche či nedej bože Hagrida, jak s nosem zabořeným do pergamenu píší zamilované dopisy adresované mně a dávají si pozor s výběrem každého slova.

V tomhle nemusíš mít pochyb, Draco. Jsem student, stejně jako ty.

Jsi ze Zmijozelu, nebo zde máš aspoň přátele? Stále mi vrtá hlavou, jak se ti povedlo doručit dopis v obálce až ke mně do ložnice.

Jediný, s kým ze Zmijozelu nějak komunikuji, jsi ty sám. Dostat se k vám bylo však i bez pomoci vcelku snadné. Dopis jsem ti doručil sám osobně.

Ty jsi byl u nás ve sklepení?! Draco se nesnažil skrývat svoje překvapení. Jak se sem mohl sakra dostat? Zvlášť, když si ho nikdo nevšimnul!

Ano. A u té příležitosti jsem si všiml svých dopisů, které sis schoval do kufru pod postelí.

Šmejdil jsi mi kolem postele?! Děláš si srandu?!

Byl jsem trochu zvědavý. Za to se omlouvám. Vím, že jsem neměl. Odpusť.

Fajn, budiž. Jen začínám mít obavy z toho, co jsi všechno našel.

Nic znepokojivého. Podobné věci míváme poschovávané všichni. Není za co se stydět. I když musím přiznat, že jsem byl za svůj nález rád. Něco mi říkalo, že je to důkaz toho, že bych u tebe přeci jen nějakou tu šanci mít mohl.

Ty debile! Dracovy klouby zbělaly, jak křečovitě držel brk v prstech. Dělá si z něj srandu, nebo si v tom kufru opravdu všimnul i některých dalších věcí?

Říkal jsem ti, že si s oslovením poradíš, během chvilky se ukázalo na pergamenu. Draco si byl téměř jistý, že se dotyčný dusí smíchy. A vskutku, ve skutečnosti nebyl daleko od pravdy. Vztekle odhodil pergamen na druhý konec postele a založil si ruce na prsou. Až se mu ten debil jednou dostane pod ruky, tohle mu ještě spočítá. 

Příděl pro tento týden přidávám už dnes, jelikož od zítra nejsem doma a netuším, jestli se dostanu k nějaké wifi. Nechci, abyste museli čekat až do úterý. :) Doufám, že si část užijete! Pokud zanecháte nějakou odezvu, vůbec se zlobit nebudu. Vaše komentáře jsou něčím, co mě neskutečně moc popohání kupředu. :)

Makkakonka