Ano. Ne. Dva útržky pergamenu, jedno slovo na každém z nich. Od posledního dopisu, který Draco od svého obdivovatele dostal, uplynulo již osm dní. Imaginárních facek přistálo na Dracově tváři několik, když si uvědomil, jak dlouho mu trvá jen rozhodnutí. Jedno jediné přiblblé ano, či ne. Litoval chlapce na druhém konci, ale nemohl si pomoct. Jen doufal, že ho tím moc nezklame. Každým dnem si stále více a více uvědomoval, jak moc mu ty dopisy chybí, a jak mu spolu s nimi chybí jeho neznámý, na němž mu až neobyčejně záleží. Díky tomu všemu se dneska donutil, aby konečně učinil ono osudné rozhodnutí.

Seděl v křesle u pohasínajícího krbu ve zcela prázdné zmijozelské společenské místnosti. Kdo by tam také ještě co dělal, když byly tři hodiny v noci? Draco už si ani pořádně nepamatoval, kdy se naposledy prospal nerušeně celou noc. A právě fakt, že se dnes opět každou chvíli budil díky neustále přítomným myšlenkám, mohl za to, že tu nyní seděl a v každé ruce svíral jeden maličký papírek. Byl odhodlaný jeden z nich zítra ráno zanést do sovince a ten druhý teď spálí tím, že jen hodí do ohně v krbu. Jenže, který poputuje kam?

Celý uplynulý týden, celou tu dobu, každý den, Draco přemýšlel. Má, nebo nemá? Stojí za to to zkusit, poznat neznámého na druhém konci? Riskovat, že jejich vztah přeroste v něco víc, a on bude muset čelit něčemu, na co ani zdaleka není připravený? Nebo má zklamat sám sebe lží a odepřít si jakoukoliv vyhlídku do budoucna? Pravděpodobnost, že by ten chlapec byl „ten pravý", byla velmi velmi malá, ovšem Draco stále více a více uvažoval nad tím, že to zkusí.

Argumenty pro a proti v něm vířily, střetávaly se, dohadovaly a navzájem se odbourávaly a zase přibývaly. Bylo to až neuvěřitelné, jaká smršť myšlenek dokázala ovládnout Dracovu hlavu. Minuty plynuly a on stále seděl v křesle a přemýšlel. Čím více si snažil ujasnit, jakým směrem se celá záležitost posune, tím více podvědomě v ruce mačkal jeden z papírků. Neuvědomoval si to, ale dělal to. Až když mu oči sklouzly na dva útržky pergamenu a shledaly jeden z nich značně pomuchlaným, pochopil. Chvíli na něj jen tak koukal, než ho naposled promnul mezi prsty, zmuchlal ho úplně a malou kuličku hodil směrem k pohasínajícím plamenům.

Ten druhý naopak mezi prsty uhladil a se zvláštní opatrností jej odnesl nahoru do ložnice, kde jej položil na noční stolek u své postele a zatížil rozečtenou knížkou. Co si pamatoval, věnoval svůj poslední pohled před usnutím právě tomuto místu.

Druhý den ráno pro něj bylo těžké vstát. O to těžší, když musel - nebo tedy spíše z vlastního ponouknutí chtěl - vstát o něco dříve, aby stihl ještě před snídaní dorazit do sovince a najít nějakou povědomou sovu, kterou by vyslal za svým ctitelem. Připadal si jako ta mudlovská oživlá mrtvá příšera zvaná zombie, když se plahočil do kopce za svým cílem. Soví houkání ho vítalo již zdaleka a ohlušující šustot křídel jej donutil se nepříjemně zašklebit, sotva vkročil do sovince.

Povzdechl si, když si uvědomil, kolik desítek, ne-li stovek sov tu je. Jak si vlastně mohl myslet, že by našel nějakou, která by věděla, za kým letět? Potřeboval takovou, která mu doručovala některé ze psaní, ovšem jak ji tu má sakra najít? Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena - naprosto nemožné. Několik sov mu přeletělo nad hlavou, když se rozhodl vydat se směrem k menším sovičkám. Žádný puštík ani výr mu psaní nikdy nedonesl, tak proč se zdržovat sovami velkými a určenými na dlouhé lety, když má hledat něco malého a drobného?

Dřevěná podlaha mu vrzala pod nohama, zatímco se očima rozhlížel na všechny strany. Nejenže hledat povědomou sovu byl nadlidský úkol, ony ty sovy dokonce musely kolikrát vypadat naprosto stejně! Draco už se s povzdechem zastavil a rukou si prohrábnul své, před chvílí ještě pečlivě učesané, vlasy. Tohle bylo nemožné. Jenže jak má svou odpověď poslat?

„Hledáš tu něco?" ozvalo se zničehonic za jeho zády povědomým hlasem, avšak jeho majitele Draco nesnášel, a to ani pořádně nevěděl proč. Prostě to tak bylo. Od toho okamžiku, kdy dotyčný odmítl jeho přátelství, měl vůči němu jistý blok, nehledě na to, že mu doma bylo vštěpováno, jak je tento kluk nehodný Dracovy náklonnosti, když si dovolil odmítnout Malfoye.

„To není tvoje starost, Pottere,"odsekl blonďák nerudně, tónem navozeným už jen tak z principu. Úkosem se podíval na nenáviděného Nebelvíra, kterému na tváři pohrával trochu nejistý úsměv.

„To sice ne, ale vypadáš celkem bezradně. Rozhlížíš se na všechny strany, jako bys něco hledal. Tak jsem si myslel, že..." pokrčil černovlasý výmluvně rameny.

„Chceš mi pomoct?" odfrknul si Draco a povytáhl obočí. „Jak šlechetné! Slavný Harry Potter nabízí svou pomoc Malfoyovi v nesnázích," blonďák se dramaticky chytl za srdce. „Asi tě zklamu, Pottere, ale i kdybych o tvou pomoc stál, tak bys musel být opravdový génius, abys mi pomohl."

„Možná by stačilo říct, co hledáš," vědoucně se pousmál Harry a zcela ignoroval Dracův předchozí výlev.

„Co bych asi tak mohl hledat v sovinci, ty debile!" prskl podrážděně Draco a pohodil rukama v gestu, které dokonale dokreslovalo, co si myslí o inteligenci černovlasého.

„Sovu?" opáčil v až podivném klidu Harry a zabořil si ruce do kalhot.

„Jistě, že sovu!" vykřikl mladý aristokrat. Harryho vyrovnané chování se mu vůbec nelíbilo. Bylo něco divného, něco, z čeho měl Draco pocit, jako by se mu to snad i vysmívalo, přestože se Potter netvářil tak, jako by ho chtěl shodit. A to bylo taky divné. Je sice pravda, že s Potterem do konfliktu nepřišel již dlouho, protože jak se zdálo, nebelvírský hrdina se jaksi vytratil z jeho života, ale přeci jen... neměli se teď snažit jeden druhého co nejvíce urazit? Tak proč je ten imbecil tak klidný?!

„Pak mi řekni jakou," měkce vybídl Harry Draca. „Chodím sem pravidelně každé ráno a každý večer. Dovoluji si říct, že ty sovy tady již celkem znám."

Draco si odfrkl, ale nic neřekl. Zamyslel se. Možná by mohl přijmout Potterovu pomoc, aby našel to, co potřeboval. Jak jinak by pak doručil zprávu svému neznámému?

„Malá, hnědá, bílé chmýří kolem očí, krátký černý zobák," začal Draco popisovat sovičku, která za ním přiletěla víckrát než jiné. „Sakra, Pottere! Vždyť ty sovy vypadají všechny stejně! Nemůžeš vědět, která to byla, stejně jako to nevím já!" došlo mu po chvilce.

Harry se zasmál. „To máš pravdu. Těžko lidé rozliší sovu od sovy, ale sovy lidi rozeznají, Draco." Nebelvír s drobným úsměvem přešlápl na místě, než se otočil k odchodu, zatímco mu Malfoy po celou dobu vypaloval pohledem díru do zad. Nejenom kvůli té velmi „užitečné" radě, kterou od něj dostal, ale také kvůli tomu, jak jej ten skrček oslovil a vypadal přitom, že si to ani neuvědomil! Kdy si jako začali říkat jménem?

Tak jo, rozhodla jsem se pro radikálnější řešení. Jedna část týdně bude, ať se děje, co se děje, dokud mi předepsané kapitoly nedojdou. Třeba mě to donutí konečně něco napsat! Navíc, přiznávám, mrzí mě, že vás díky dlouhému čekání ubývá stále víc a víc. Jsou dva týdny fakt tak moc? No nic, takže... tady to máte.

Makkakonka