Draco jako ve snách scházel po schodech do sklepení. Rukou se letmo dotýkal svých rtů a jako opařený zíral před sebe. Nevnímal, kudy jde, v hlavě se mu neustále přehrával moment odehrávající se jen před několika minutami. Netušil, co ho to popadlo, když Pottera poprosil o políbení, ale teď, když už bylo po všem, najednou věděl, že to bylo to nejlepší, co kdy udělal.

Možná byl bláhový, avšak měl pocit, jako by Nebelvírovy rty cítil na těch svých doposud. Už nyní si byl jistý, že na ten okamžik jen tak nezapomene. To, jak se Harry po jeho požadavku zatvářil zmateně, ale vzápětí neváhal a pomalu se nahnul k němu. Pravou ruku položil na Dracovo líčko, zatímco svou levačku vymanil z blonďákova sevření žadonícího o jeho přítomnost. Díval se mu do očí, dlouze, jako by v nich hledal poslední ujištění, že opravdu smí jeho rty políbit. Když v nich našel to, co potřeboval, nejprve se otřel nosem o Zmijozelovo líčko, než následně sjel k jeho rtům a jemně se do nich vpil.

Draco v tu chvíli jen ohromeně stál, neschopný pohybu. Bylo to sice jeho přání, aby jej Potter políbil, přesto jej to dokázalo odrovnat. Jakmile se však pokusil o první protipohyb, uvolnil se. Ochutnat Nebelvírovy rty bylo jako ochutnat tu nejsladší cukrovinku z Medového ráje a od první chvíle, co je okusil, se jich nedokázal nabažit.

Ani silou vůle se nedokázal od Pottera odtrhnout. Namísto toho si polibek užíval a vnímal všechny pocity, které na něj z Harryho skrze políbení proudily. Najednou se cítil tak výjimečně, chtěně a opravdu milovaně. A to vše jen díky nebelvírskému hrdinovi, kterého po většinu života nesnášel, a pravděpodobně to byly právě tyto emoce, co mu pomohlo ke konečnému rozhodnutí. Za zkoušku přece nikdo nic nedá, no ne? Proč by se měl dobrovolně vzdávat takovýchto chvil, když právě pochopil, jak nádherné dokáží být? Zběsile tlukoucí srdce v hrudi a žaludek plný motýlů mu jasně dávaly za pravdu. Byl blbec, když pochyboval.

Draco nevnímal, jak se dostal do zmijozelské společenské místnosti. Nevybavoval si chvíli, kdy z úst vypustil heslo a snad pro své dobro si nevzpomínal ani na pohledy Zmijozelů přítomných v klubovně, kteří podezřívavě sledovali jeho ochromené pohyby. Nějak dorazil až do své ložnice, kde sebou plácl na postel a znovu si přejel po rtech bříšky svých prstů. Proč jej jeden polibek tak dostal? Je vůbec možné, aby na něj takto působil? Neměl Potter na rtech třeba nějaký oblbovací lektvar? Je to tak divné, ale zároveň natolik příjemné...

„Draco!" Dívčí hlas jej vytrhl ze vzpomínání na tu nejkrásnější chvíli v jeho bídném životě. Postel se najednou z obou svou stran prohnula, jak na ní přistála dvě těla. Pansy a culící se Blaise se jej rozhodli obdařit svou přítomností.

„Kdes byl?" zeptala se jej dívka, avšak na rtech jí pohrával vědoucný úsměv. Stačil jí jeden pohled na Draca a všechno jí bylo ihned jasné, ale proč jej nepotrápit, že?

Pro blonďáka byla tato chvíle nadmíru těžká. Musel spadnout ze svého obláčku, na kterém se vznášel od doby, kdy se s Potterem na věži rozloučili a čelit realitě v podobě zvědavého Blaise a ještě zvědavější Pansy. „Proč bych ti to měl říkat?" zamručel nerudně, a aby působil více vyrovnaně, poposedl na posteli dozadu a opřel se zády o její čelo.

„Ne! Moment, ticho. Já už vím! Cha!" Jako by Pansy nic neslyšela, teatrálně pokračovala ve svém výstupu. „Červený rty, divně chodíš - ty už nejsi panic! Tedy, zezadu samozřejmě!" vykřikla plna radosti a široký úsměv na tváři prozrazoval, jak moc by byla nadšená z toho, kdyby jí Draco tuto domněnku potvrdil. Nic takového se však nestalo, a kdyby pohledy mohly vraždit, Pansy už by nikdo nikdy živou nespatřil.

„To určitě," důležitě pronesl Blaise a ušklíbl se. „On, jo? Nebelvíři jsou sice od přírody vášnivý a impulzivní stvoření, ale tohle by bylo i na Pottera moc. Navíc, hned na druhé schůzce se nechat ojet, to není podobný ani našemu Dracovi, že?" zaculil se a v tu chvíli měl Draco chuť rozdávat rány pěstmi napravo i nalevo. I když... dívky se přeci nebijí, že, takže v tom případě jen napravo.

„Ha - ha - ha," suše a s výraznými odmlkami parodoval smích, než se s ušklíbnutím na své přátele podíval jako na největší hlupáky pod sluncem. „Váš smysl pro humor bych chtěl mít."

„A nemáš snad?" vykulila Pansy oči a své překvapení přehrávala, jak nejlépe uměla.

„Ne," zakroutil Draco očima.

„Blaisi! Slyšel jsi to, Blaisi? Stala se tragédie! Tolik let nás zná a ani ň od nás nepochytil!" Dívka se nyní držela za hruď v místě, kde se v jejím hrudím koši skrývalo srdce. Aby své dotčení podtrhla ještě více, hlavu okázale natočila na stranu a s přivřenýma očima před sebe ve vzduchu natáhla pravou ruku.

„U Merlina, proč se s takovejma magorama vůbec kamarádím," zamrmlal Draco a založil si ruce na prsou.

„Protože každej gay potřebuje své nejlepší kamarádky," zazubila se Pansy a rozpustile na blonďáka mrkla.

„Vážně jsi teď řekla kamarádky?" Blaise významně vyklenul obočí a jeho pohled nevěstil nic dobrého.

„Jo! Potter má Grangerovou a Weasleyho, ty máš nááás," obrátila se na Draca a znovu se zazubila. Tvářila se jako měsíček na hnoji.

„Připadám ti jako holka, Pansy?!" Blaise nebezpečně zavrčel.

„Momentálně ne, ale co bylo, bylo, že?" Dívka si odfrkla a převalila se na Dracově posteli na břicho. Nohama kývala ve vzduchu, zatímco si na levý ukazováček začala namotávat své černé kadeře.

Ve tváři snědého mladíka se mihlo pochopení následované silným pobouřením. „Nevytahuj to zase!" vyštěkl na ni a zloba čišela z jeho očí čirými vodopády. Jeho chování donutilo Draca zmateně povytáhnout obočí a nakrčit čelo. „O čem to tu mluvíte?" nechápavě se na ně podíval. Nejprve na Blaise a potom na Pansy, když se u chlapce žádné odezvy nedočkal. Pokud tedy nepočítal ono výmluvné pokroucení hlavou ze strany na stranu.

„Blaise se ti nepochlubil?" uchechtla se Pansy a významně se na Zabiniho podívala. Ten ji na oplátku propálil očima skrz na skrz. „Drž hubu, Pansy, radím ti dobře!"

„Proč bych měla? Ať se taky pobaví. Přece před ním nemůžeš držet takovej zážitek v tajnosti!" Černovláska se zachichotala a z kamaráda kypícího vztekem si pranic nedělala. Když už se nadechovala, že bude pokračovat ve vysvětlování, Blaise sám ji přerušil. „Pansy, já tě varuji..."

Zmijozelka nespokojeně mlaskla a pak se zničehonic rozesmála. „Myslíš, že se leknu princezny?" Její smích vyvolal na Blaisově tváři pobouřený výraz, zatímco Draco se díky tomu pobaveně uchechtl. „Princezny?" zeptal se a tázavě přitom vyzdvihl obočí, jak lačnil po odpovědi.

„Jo! Když se posledně opil tak m-hmmm," pustila se Pansy s potěšením do líčení historky, ale nedořekla. Zabránila jí v tom Blaisova dlaň, kterou mladík rychle přitiskl na její ústa ve snaze ji umlčet.

„No povídejte, to mě zajímá," ušklíbl se blonďák a ještě významněji si založil ruce na prsou. Lépe se usadil a pánví se svezl po měkké matraci o něco níže.

„Není na tom nic zajímavého," snažil se mu jeho zvědavost rozmluvit Blaise, avšak Pansy se stále nevzdávala. „Já by-hm ne-ekla," zahuhlala do Blaisovy ruky, která stále setrvávala na její puse, i přestože se do ní Pansy pokusila zahryznout.

„Však už taky neřekneš," ušklíbl se Zabini a významně se na dívku podíval. Jeho výraz neochvějně signalizoval, že pro tentokrát vyhrál on.

„Ach jo," zakroutil nad nimi blonďák hlavou a rozhodl se to nadále neřešit. Ostatně jeho mozek teď měl mnohem zajímavější věci, kterými se mohl zaobírat. Přesto si však neodpustil tichý povzdech. „Salazare, za co..."

Smršť komentářů u minulého dílu mě donutila zveřejnit novou už dnes. Tak snad jste si ji náležitě užili, když jsem se rozhodla vám zkrátit to trápení s napínáním. ;D Budu ráda, když se zase ozvete. Kdo ví, třeba tak bude další část zase o něco dříve. :)

Makkakonka