Bradavice se pomalu ponořovaly do tmy a Draco Malfoy právě uznal, že je vhodný okamžik vyrazit směrem na astronomickou věž. Pomalu se plížil chodbami zalitými stále temnějším šerem a s každým krokem, při kterém se odraz jeho podrážky rozléhal do okolního ticha, mu nohy více těžkly, zatímco jeho srdce začínala pohlcovat nervozita. Ruce raději strčil do kapes u svých kalhot, aby se mu náhodou nerozklepaly a někdo, kdo by jej až náhodou zahlédl, si toho nevšiml. Většina studentů však byla již na svých kolejích nebo dojídala svou pozdní večeři ve Velké síni.

Pevně stisknutá čelist zmijozelského prince prozrazovala, jak moc jsou Dracovi jeho nynější pocity nepříjemné. Přišlo mu to tak nepatřičné! Proč se proboha třese jako osika, když jde jen na jednu jedinou podělanou schůzku? Pravděpodobně za to mohla skutečnost, že stále neměl tušení, kdo je jeho nápadníkem. Ve svém přemítání nad vhodnými kandidáty opět došel k nejasnému závěru. Nebyl sto určit jedno jediné jméno! Ani kolejí si nebyl jistý. Nakonec skončil u vzpomínání na každého kluka studujícího v Bradavicích, jenž byl  zhruba ve stejném věku jako on sám, a následně u podrobného přemítání nad tím, zdali by byl zrovna za toho nebo onoho rád či nikoliv.

Když začínal být pomalu večer, seznal, že je na další uvažování nad celou záležitostí s tajným ctitelem dosti pozdě. Chtěl se s ním setkat, bude mu to dopřáno. Pouhým zvažováním vhodných kandidátů ničeho nedosáhne. Raději se rozhodl, že vyhoví svému hladovému žaludku a zajde si na večeři o něco dříve, než byl zvyklý. O půl osmé již netrpělivě stepoval po své ložnici ve sklepení a jeho plně nasycený žaludek protestoval nad neustálým houpáním. Avšak ani to Dracovi nezabránilo v tom, aby se krátce po půl osmé sebral a vydal přes celý hrad na zadané místo schůzky.

Musel své nohy krotit, aby se náhodou hbitě nerozeběhly kupředu. I když aristokrat pociťoval náznaky nervozity – ale opravdu jen náznaky, Malfoy přeci nervózní nebývá, že? – byl zároveň nedočkavý. Nedělalo by mu žádný problém celé Bradavice prosprintovat, jen aby už byl na místě. Ale k čemu by mu to bylo, když má dotyčný na věž přijít až na osm? Odkašlal si do ticha v chodbě.

Několik minut před osmou stanul pod točitým schodištěm vedoucím nahoru na věž. Zhluboka se nadechl, než s odhodláním uchopil do pravé ruky kovové zábradlí a s druhou rukou zastrčenou stále hluboko v kapse začal vystupovat nahoru. S každým schodem mu nohy rosolovatěly a vypovídaly službu, jak se chvěl v očekávání, ale nic toho nedbal. On musí vědět, s kým si celou dobu psal! Který student si jej dokázal natolik získat jen skrze slova? Už aby tam byl!

Tichý výdech, nervózní polknutí a oči mžourající do tmy, postupně rozeznávající jednotlivé obrysy různých hvězdářských přístrojů a modelů rozesetých po dřevěných parketách. A nakonec balkon v hrůzostrašné výšce, podíval-li by se z něj člověk dolů na bradavické nádvoří. Čas - kolik vůbec je? Ještě zbývá několik minut... Dracova ruka opět zamířila do kapsy černých kalhot, zatímco se mladý Zmijozel vydal směrem, kde na něj čekal ohromující výhled. Zastavil se úctyhodných několik centimetrů od zábradlí, pro jistotu. Přeci nechce spadnout dolů, že?

Zašustění látky hábitu si vyžádalo jeho pozornost. Podmračil se, jelikož se ozvalo jen malý kousíček od něj! Zamžoural doprava, odkud se zvuk ozval a jeho oči narazily na chlapeckou postavu opírající se o zábradlí na druhém konci balkonu. Popošel blíže, aby zjistil, zdali se náhodou nejedná o chlapce, se kterým se zde má setkat. Jakmile ale zpozoroval známou střapatou hlavu svého nebelvírského rivala známého jako Harry Potter, jeho rty se zvlnily do nelibého úšklebku.

„Pottere, co tu sakra děláš?!" utrhl se na něj, a aniž by dal černovlasému chlapci příležitost k odpovědi, pokračoval: „Koukej vypadnout!"

„Tohle místo není jen tvoje Draco," vyrovnaně odvětil Harry, i když uvnitř něj křičel jeden hlas rozumu přes druhý a ještě se mezi ně míchalo samotné srdce. S výdechem pustil leštěnou dřevěnou část zábradlí, které se do doposud držel, a dovolil si udělat jeden krok blíže k Dracovi. Posmutnělý úsměv pohrával na jeho rtech a jen se prohloubil, když se mu podařilo zahlédnout pobouřený výraz na aristokratově tváři.

„Nejsi tu vítán, za chvíli sem za mnou někdo přijde. Nebudeme potřebovat společnost." Draco uvnitř bublal vztekem. Ten hloupý vtíravý Nebelvír! Vždycky přijde v nevhodnou chvíli, vždycky něco pokazí, ale vždycky! Co když se kvůli němu svého ctitele nedočká? Podrážděné myšlenky zničehonic přerušila jedna varovná. Co když už žádné čekání nebude třeba? Co když se na svého nápadníka zrovna dívá?! Nenapadlo jej to v jednu chvíli taky. Ze strachu, že by jeho nynější smýšlení bylo správné, udělal Zmijozel krok vzad a němě pootevřel ústa. Většina bojovnosti z jeho postoje vyprchala a on teď s tlukoucím srdcem a řvoucím rozumem čekal, jaká reakce se dostaví z Potterovy strany.

Slyšel, jak si Nebelvír povzdechl. Černé kadeře byly rozčepýřeny rukou, která do nich na zátylku zajela a poškrábala Harryho na hlavě. Krok, který nebelvírský chlapec udělal blíže k Dracovi se změnil na dva zpáteční, kterými blonďák zacouval dále od něj. Bylo to tu. Chvíle přiznání, ale najednou jej všechna odvaha opustila a z něj se stal opět ten zamilovaný mladík, který beznadějně touží po svém blonďatém princi ze Zmijozelu. Nebyl tu žádný papír, na který by mohl napsat své city. Jak snadné by to bylo napsat: „Draco, to jsem já!", jenže to nyní nešlo. Tomuto způsobu konverzace byl od nynějška utrum.

Otevřel pusu, aby na Zmijozelova slova odpověděl, ale nakonec ji jako ryba na suchu zase zavřel a nadále mlčel s nejistým tikavým pohledem upřeným na bledou tvář matnou šerem. Znovu přistoupil k zábradlí a pronásledován šedým pohledem plným očekávání uchopil do obou rukou dřevěné madlo. Jeho oči se bezděky zabodly do kamenů, které na balkoně vystřídaly dřevěné parkety na podlaze. „Nikdo již nepřijde, Draco."

Blonďatá hlava se potočila na stranu, jak Zmijozel zkoumavě a s potlačovanou nevírou hleděl na Nebelvírovu shrbenou postavu. „J-jak to?" hlas se mu chtě-nechtě zachvěl, jelikož jeho racionální části začínalo být všechno jasné, avšak zároveň si nechtěl pravdu připustit. Jak by také mohl, když se představě Pottera jako pisatele dopisů od začátku zuby nehty bránil? „Ty... jsi to t-ty?"

Harry přikývl a odvážil se pohlédnout do Dracovy tváře. „Čekal jsi někoho jiného, že?" hořký úsměv rozhýbal jeho rty. „Je mi to jasné." Střapaté vlasy havraní barvy poskočily na jeho hlavě, když jí zatřásl ze strany na stranu nad svou pošetilostí. Proč tajně doufal, že se Draco dokáže dovtípit?

„Takže přeci jen ty..." pronesl tiše Zmijozel, když v tom se zničehonic nahlas uchechtnul a chytil se za hlavu. „U Salazara, to nemůže být pravda!" Zašeptaný výkřik na Harryho tváři vyčaroval posmutnělý výraz nakopnutého štěněte. A pak? Ticho. Ticho, při kterém se každá vteřina zdála být dlouhou minutou, kdy srdce obou chlapců zběsile tloukla v jejich hrudích a hlasivky zapomněly, jak se mluví. Harry s lítostí v očích zíral na blonďatého chlapce, jak se snaží vstřebat novou informaci. Lhal by, kdyby tvrdil, že není mile překvapen, jak klidná je Dracova reakce oproti těm, které očekával. Neměl by nyní náhodou ležet na ošetřovně zakletý nějakou strašlivou kletbou?

„Řekni mi," Dracova další slova pronesená roztřeseným hlasem znovu upoutala jeho pozornost, „všechno, co bylo v těch dopisech, to byla pravda? Opravdu jsi do mě z-zamilovaný?" Na posledním slově se Dracova jistota ještě více zbortila, když se lehce zakoktal a zajíknul.

„Do posledního písmene, Draco." Harry váhavě udělal několik kroků blíže k Zmijozelovi, avšak ten jej rukou zarazil, aby už dál nepostupoval. Sám přešlápnul na místě a otočil se k černovlasému mladíkovi zády. „Draco, já," další gesto utnulo jeho slova.

„Myslím, že budu potřebovat nějaký čas na to, abych to vstřebal." Dovolil si krátký pohled přes rameno, než svěsil hlavu mezi ramena a otočil se k odchodu. „Pak ti dám vědět."

A je po napínání! Vím, že už jste mě někteří chtěli u minulé kapitoly vraždit, ale tak... snad je nyní odpuštěno. :D 

Co říkáte na jejich setkání? Dracovo kategorické odsuzování a jeho předsudky vůči Harrymu se střetly s jeho city, které si v sobě vypěstoval. Smíří se s identitou "neznámého"? Co myslíte? ;) 

Přiznávám se, že jsem původně plánovala trošku více vyšilujícího Draca a Harryho s hůlkou na krku, ale po troše přemýšlení jsem to přehodnotila a vzniklo z toho toto. :D 

Makkakonka