Raziel
  ,,Kdy a co jsi slyšel Razieli?" zeptal se mě Gabriel a sedl si k Ami na mou postel.
  ,,Psal jsem dopis Ariel a..." odmlčel jsem se.
  ,,A?" zvedl na mě obočí Gabriel.
  ,,Psal jsem jí o Veronice..., že o žádnou lásku nestojím, že dělá lidi, a hlavně nás, slabé a zranitelné...tehdy se ten hlas ozval." řekl jsem nakonec a Gabriel se podíval na Ami.
  ,,Musela si mu to říct?" zeptal se jí a ona se na mě podívala zpod řas.
  ,,Já..."
  ,,Ona za to nemůže Gabrieli, donutil jsem jí." vložil jsem se do toho a Gabrielův pohled se otočil na mě. Jen krátce pokroutil hlavou s blonďatými, kudrnatými vlasy a postavil se.
  ,,Razieli, myslím, že ten hlas...byla Veronica." řekl nakonec a já se zamračil. No to jsem potřeboval.
  ,,Co je to za hloupost? Jak jsem mohl slyšet co říká jakoby tu byla a ještě aby doplňovala to co jsem psal?"
  ,,Jak doplňovala? Co vlastně řekla?" zeptal se mě a já si založil ruce na prsou.
  ,,Když jsem řekl, že nás láska dělá slabé a zranitelné řekla Ale také silné." zabručel jsem a otočil se k nim zády. Pořád jsem seděl u stolu a tak jsem je mohl sledovat přes odraz v okně, za kterém byla tma.
  ,,Co to znamená Gabrieli?" zeptala se ho Ami a on se k ní otočil čelem.
  ,,Že ti dva budou mít mezi sebou silné pouto, a Raziel začal slyšet myšlenky lidí..." odpověděl, já se prudce postavil a otočil se k nim.
  ,,Všech lidí?!"
  ,,Ne Razieli, jen těm kterým máš být andělem osudu." vysvětlil mi a Ami mě objala. Něžně jsem jí odstrčil.
  ,,Běžte pryč." zabručel jsem a oni mě poslechli.

Druhý den ráno
  ,,Razieli vstávej už konečně!" probudil mě Gabrielův hlas a já neochotně vytáhl hlavu zpod polštáře a nadzvedl jsem se na rukou.
  ,,Gabrieli říkal jsem ti ať sem nelezeš." zabručel jsem a převalil se na záda.
  ,,To je sice pravda, ale jestli nepohneš přijdeš pozdě do školy."
  ,,Cože?!"
A bylo to, už jsem byl úplně probuzený. Otevřel jsem oči a hned si je zastínil rukou. Ranní slunce mi peklo přímo do pokoje, Gabriel musel roztáhnout závěsy.
  ,,Nikam nejdu." rozhodl jsem a znovu jsem strčil hlavu pod polštář.
  ,,Tohle se Ariel asi nebude líbit." uslyšel jsem a znovu tu hlavu vytáhl. Má matka byla hrozba, kterou na mě Gabriel rád používal protože byla jako jediná účinná.
  ,,Práskači." odsekl jsem a posadil se. Když jsem si prohrábl rozruchané vlasy a za asistence zívnutí protřel oči, zaostřil jsem na Gabriela který nade mnou stal s rukama v pase.
  ,,Dobré ráno generále, jaké jsou rozkazy?" řekl jsem s nevinným výrazem právě narozeného kuřátka a zvedl jsem se z postele.
  ,,Nejdřív se oblékni, dole máš snídani, ostatní se dozvíš pak." sdělil mi a odešel z mého pokoje. Vytáhl jsem hlavu ze skříně, kde jsem dělal že hledám nějaké oblečení, a podíval se na dveře.
  ,,Kdo tu má špatnou náladu?" řekl jsem a oblékl se. V černé nebudu tak nápadný a navíc mám tuhle barvu rád, hodí se k mé motorce.
  ,,Takže co tam mám vlastně dělat?" zeptal jsem se když jsem přišel do kuchyně kde Ami pila čaj a Gabriel se na mě mračil.
  ,,Budeš se učit." zabručel a já už to nevydržel. Hodil jsem batoh na kuchyňskou linku a postavil se mu tváří v tvář.
  ,,On co ti jde Gabrieli? Co to s tebou dnes je?" začal jsem a díval jsem se mu při tom do očí. Byl nervózní a něco ho trápilo to bych poznal vždycky.
  ,,Ta dívka...není z dobré rodiny. Čekají nás komplikace." odpověděl mi a já si povzdechl.
  ,,K sakru Gabrieli mě je nějaká Veronica ukradená."
  ,,Budeš se ní chodit do třídy." promluvila Ami a já k ní otočil hlavu.
  ,,To si děláte prdel?" vydechl jsem a podíval se na ty dva. Ne nedělali.
 

♡♡♡
Omlouvám se za delší pauzu, ale nemám moc času. Vánoce a tak.
Dneska mám třeba narozeniny:D
25..(facepalm)
♡♡♡