Veronica
Už to tu nesnesu, už nemůžu, už dál prostě nemůžu žít tady, v tomhle domě, s nimi. To se nedá. Kdo by to vydržel? Nikdo a proto se i já vzdávám. Do školy jsem ani nenastoupila a už ani nepočítám jak dlouho to je, kdy jsem tam naposledy byla. Chybí mi to, ty lidi kolem a dokonce i otravná Pamela, která mi ze  života pořád jen dělala peklo. Všechno bylo lepší než to jaký život žiju teď. Brit se už neozvala, a i když jsem se jí snažila dovolat, nezvedala to. Můj život bylo prostě jedno velké zoufalství, strach a neustálé násilí. Ten chlap, co by se měl alespoň občas chovat jako otec, mě bil, neustále a za každou kravinu. Matka, ach ano matka, tak troska potažená kůží s kdysi černými, nádhernými vlasy, už snad ani nevnímala svět kolem sebe. Jí mi bylo líto, byla to krásná a tajemná žena, milovala obrazy, hudbu  a umění vůbec. Takovou si jí pamatuju. Byla jsem ještě malé děvčátko, když jsem viděla matku tančit po pokoji s Brit. Seděla jsem na zemi a byla jsem jako očarovaná. Ve světle slunce se její dlouhé černé vlasy leskly a pamatuju si i jak cinkaly  všechny její náramky, prstýnky a náhrdelníky. Měla tehdy dlouhé zelené šaty a smála se spolu s mou sestrou, pak se na mě obě podívaly a já si pamatuju už jen pár zelených očí,  natahující se ruku a její slova-pojď k nám, zatanči si s námi.
Tehdy mi mohlo být tak pět let. Teď,  když se na ní dívám, chce se mi pokaždé brečet. Kdyby nebylo táty, všechno by mohlo být krásné, jako v té vzpomínce.
Táta vedl malou firmu s auty a už ani nevím jak přesně se to stalo, ale do něčeho se zapletl, do něčeho hodně hnusného. To mi bylo osm, Brit si to pamatuje víc nežli já. Pamatuju si jen tmavý pokoj, křik, strach a pak už jen rodiče závyslé na drogách. Brali všechno co se dalo sehnat. Oba se změnili, matka už skoro nepromluvila  a otec začal být agresivní, někdy dokonce i pil. Můj život se prostě obrátil v trosky.
Teď jsem seděla na schodech baráku, kterému bych měla říkat domov, ale to slovo se pro tu zříceninu nehodí. Tohle už dávno není můj domov, kdysi býval, ale je to už dávno.
Dnes u nás v domě měli všichni feťáci sraz, to proto jsem tady, je mi z nich zle. Budou tam pořádat orgie, chlastat a to všechno se bude dotýkat i mojí mámy a u toho fakt být nemusím.
  ,,Kde máš vlastně tu pěknou dceru, Henku?" ozvalo se z domu u otevřeného okna a já zpozorněla.
  ,,Víš, že ani nevím? Teď tu byla. Veronico!" rozeřval se můj otec a já se zvedla ze schodů. Byla jsem vždycky připravena utéct, už několikrát mě skoro přinutili se k nim přidat, znásilnit mě, abych byla jako oni. Toho se nedožijou. To radši budu riskovat výprask od otce až se zítra vrátím.
  ,,Kde jsi ty malá couro?!" zavolal jiný hlas a já zaslechla otcův smích. Pozpátku jsem couvala do ulice, ale po pár krocích jsem do něčeho, nebo spíš do někoho, narazila.
  ,,Veronico." oslovil mě studeným hlasem a já okamžitě poznala kdo to je. Lois, šéf všech co byli v domě. Chlápek po čtyřicítce v dobře padnoucím obleku.
  ,,Pane Loisi...zrovna jsem..." koktala jsem a bála jsem se vůbec dýchat. Kéž by mě nechal jít, ale ta možnost byla mizivá.
  ,,Chtěla jsi utéct? Mám pocit, že tě tvůj otec volal." odpověděl a pevně mě chytl za paže. Stiskla jsem zuby.
  ,,Prosím, nechte mě jít." zaprosila jsem, ale sama jsem věděla, že je to zbytečné. Tenhle chlap měl místo srdce hroudu ledu.
  ,,Za koho mě máš Veronico?" zasmál se, i když to rozhodně nebyl upřímný smích a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.
Křičela jsem a kopala ho, ale nebylo mi to nic platné a on mě odnesl do toho domu kde byli všichni.

Raziel
  ,,Razieli, Razieli probuď se. Přišel tvůj čas." budil mě nějaký hlas a já otevřel oči. Nade mnou se skláněl Bastien a já se zamračil.
  ,,Co chceš?" zabručel jsem a spustil jsem nohy z postele ve svém pokoji.
  ,,Lucifer si tě žádá." oznámil mi a já se na něj podíval.
  ,,To je mi ale překvapení." řekl jsem ironicky. Vždyť kdo jiný by mě taky mohl shánět? Má andělská rodina, která se na mě vykašlala? Ne, to Lucifer je teď moje rodina. Moje rodina i pán.
Přetáhl jsem si přes hlavu tričko, opláchl jsem si obličej a zamířil za ním.
  ,,Pane, volal jste mě?" uklonil jsem se mu v síni kde, jako vždy, seděl na svém trůnu, hlavu podepřenou levou rukou.
  ,,Razieli!" roztáhl své ruce a postavil se. Trochu jsem se zarazil, tohle přivítání jsem nečekal.
  ,,Potřebujete něco?" zeptal jsem se trochu nejistě a pozorně jsem ho sledoval, když kolem mě chodil a prohlížel si mě jako exemplář v muzeu. Nemám roztáhnout křídla?
  ,,Ano...ještě pořád jsi anděl osudu a čeká na tebe na zemi práce. Chci...chci  abys jí zabil. Pak se vrať." poručil mi a já párkrát zamrkal. On mě posílá na zem, někoho zabít?
  ,,Ano pane, kde jí najdu?" zeptal jsem se a Lucifer se mi podíval do tváře. Pohled jsem mu oplácel.
  ,,Je na mostě sebevrahů ve městě kde jsi se narodil. Nezapomeň...donuť jí skočit." připomněl mi a já kývl hlavou na souhlas.
Už jsem se otáčel, že si dojdu pro pár věcí, ale Luciferova ruka na mém rameni mě zastavila.
  ,,Zabij jí Razieli, je to rozkaz." připomněl mi znovu a já nechápal proč mu na tom tolik záleží.
  ,,Ano pane, jak si přejete." souhlasil jsem. Pak mě pustil a já byl skoro venku z hlavních dveří, když na mě ještě zavolal poslední tři slova.
  ,,Jmenuje se Veronica!"

♡♡♡
Ahoj zlatíčka tak jsem to konečně doklepala:D
Kdo si všimne že jsem šla do sebe a udělala jsem o něco delší kapitolu? :)
Příští kapitolu čekejte 22.2.2017.
Beatrisie Rosseau
♡♡♡