„Mám na tebe otázku," zamručela poté, co si po dvou minutách přestala mnout rozespalé oči po pár hodinách spánku.

„Ano, má paní?"

„Potom, co jsem někoho zabila... Nebo někdo díky tvé přítomnosti zemřel. No... Bolela mě potom týden hlava. Teď už ale po zabití toho bezdomovce ne. To jsem si na tebe už zvykla nebo jak?" položila mu otázku ve chvíli, kdy vstala z teplé postele, aby mohla jít do koupelny umýt se.

„Ne, to ne. Existují tři fáze reakcí Vašeho těla na zabíjení. První jste si už prošla, to byla nesnesitelná bolest hlavy. Nyní nastupuje fáze zhoršování zraku," odpověděl klidně.

„Zhoršování zraku?!" zděsila se zrovna ve chvíli, kdy rozsvítila světlo a mohla na sebe tak pohlédnout do zrcadla. Přiblížila se k němu s naivní nadějí, že snad uvidí, jak se jí zrak zhoršuje, ale vše se jí zdálo v pořádku.

„Existují ale dvě možnosti zhoršování. Ta jedna je, že Váš zrak se začne rozmazávat, jeden můj Pán až oslepl, ale ti ostatní se spokojili s brýlemi. Ta druhá je, že Vaše oči budou stále jako ostříž, ač se jejich barva začne měnit," dovysvětlil.

Dlouhým výdechem dala najevo jakési uvolnění. Jelikož už zabila jednoho člověka a hlava jí nebolela, znamenalo to, že se jí zrak nezhoršuje, protože stále dokonale vidí. A změna barvy očí zněla přívětivěji.

„Na jakou barvu se ty oči mění?" zeptala se.

„Na barvu těch mých," odpověděl jí Rashomon.

„Takže rudá," zašeptala si a dala na kartáček trochu mentolové pasty. Než si však začala čistit zuby, zeptala se ještě: „A jak je to s tim cítěním smrti? To se taky nějak mění, když se teda mění moje reakce těla na tebe?"

Kdyby to bylo možné vidět, asi by Rashomon zakroutil hlavou, ale musel místo toho říct: „ne."

Cory musela počkat, než si vyčistí zuby, aby mu mohla odpovědět, že je to poměrně nespravedlivé vzhledem k tomu, že zatímco on požírá její duši, nechal ji trpět s bolestmi hlavy a teď jí bude zbarvovat oči do ruda – což není přirozená barva a kdo ví co bude to třetí – ona se musí spokojit jenom s tím, že pomocí vůně palačinek může rozeznat, kdo brzy zemře. A to se svým způsobem dalo brát také jako prokletí.

„Ještě bych na tebe měla otázku."

„Ano, má paní?"

Rashomonovi však trvalo, než ta slova řekl. Za tu dobu se už Cory stihla vrátit do pokoje a dokonce měla i vytažené věci ze skříně, které si hodlala vzít na sebe.

„Jak dlouho si udržíš svého pána, než zemře?" Tu otázku mu chtěla položit už dlouho, ale bála se.

„Asi deset," odpověděl neurčitě.

„Čeho? Let?" zeptala se pro upřesnění, když si přes hlavu přetahovala tričko.

„Týdnu," odpověděl.

Coryin žaludek se jí najednou objevil až v krku, tělo se na pár sekund odmítalo pohnout, protože nedokázala vstřebat to, co jí bylo řečeno. „Deset týdnů...? Ty máš nového pána každých deset týdnů...?" vykoktala ze sebe mačkajíc ještě v dlaních tričko, které si pomalu oblékala.

„Ne, to ne. Deset týdnů jsem měl jenom jedno, má paní. Jeho duše byla skutečně silná a možná by se mnou byl i déle, kdyby se však nerozhodl zabít velké množství lidi naráz. Přitom neštěstí také zahynul. Jiné pány mám asi měsíc, někdy více, ale prakticky nikdy déle, než dva měsíce," odpověděl na vše. A zase svým klidným hlasem, jako kdyby to vše bylo normální.

Aby to Cory vstřebala, posadila se do postele a zhluboka dýchala. Rashomonovým pánem byla již tři týdny a stále nepociťovala, že by se Rashomon výrazně krmil její duší. Necítila ho, ale to neznamenalo, že ji neničí. Každopádně měla ještě maximálně měsíc života, pokud Rashomon nelhal.

„Neexistuje možnost, jak rozvázat kontrakt s tebou a přežít?" zeptala se s kapkou naděje.

Tu však Rashomon pohřbil jedním důrazným: „ne."

Cory nemohla z hlavy vytěsnit fakt, že pokud Rashomon o tom všem nelhal, má prakticky jen měsíc života, i když záleží na síle její duše. Nebylo to pravděpodobné, ale mohla mít silnější duši než ten muž, co vydržel deset týdnů a být tak Rashomonovým nejdelším pánem, ale smrt byla nevyhnutelná, jak jí řekl.

Přemýšlela nad tím až do tří hodin, než skončila škola. Pak veškeré myšlenky na smrt vyhnala z hlavy, zhluboka se nadechla a vylezla ze školy do deštivého dne jenom s myšlenkou na to, že to odpoledne jí všechno vynahradí. Všechny bolesti hlavy, to, jak trpěla při pohledu na mrtvé a to, jak od léta nemyslela na nic jiného než na to, jakou chybu udělala.

Ani na chvilku ji nenapadlo, že by se mohla znova spálit opět s jednou a tou samou osobou, protože viděla jenom to pozitivní a jiskřičku naděje, která se objevila společně se zprávou, kterou ji poslal někdo, koho měla za svého života vymazat.

Třásla se a nebylo o zimou, nýbrž nervozitou. Stála pod střechou sotva pět minut a nebyla jediná. Více studentů se pod onou střechou zastavilo s remcáním, že si nevzali deštník a do toho deště se jim nechce. Kromě studentů se pod střechu nacpal i nejeden učitel. Ti se ve většině případech jenom připravovali na to, jak budou muset běžet pár metrů k autu, které je suché doveze až domů.

„Nač čekáme?" zeptal se do toho Rashomon Cory za zády.

„Na Victora," odpověděla mu šeptem, který se ztratil v hluku, který vytvářel déšť narážením do betonové země.

„Jaké to psí počasí," povzdechl si do toho muž kousek od Cory. Procpal se hloučkem studentů až vedle Cory, z tašky vytáhl černý deštník, který rychle roztáhl a vydal se s ním na cestu domů.

„Emichi...," zašeptal Rashomon jako vždy, když toho muže spatřil.

„Furt ti vadí?" zeptala se Cory s úšklebkem.

„Ano," odpověděl jí.

„Proč?"

„Nevím, zda ho mám nebo nemám zabít. Pán mi to poručil, ale netuším, zda myslel tohoto muže," vysvětlil.

„Kolik mužů s jménem Emichi může na světě existovat?" pronesla jednu spíše řečnickou otázku. Muselo jich být mnoho a Rashomonův pán mohl myslet jakéhokoli z nich.

Pomalu přestávalo pršet, většina studentů už vyšla vstříc chladnému odpoledni, jenom Cory stále čekala.

„Netuším, má paní," odpověděl přesto.

„A je velkej problém, když nesplníš příkaz svýho pána?" vyptávala se i nadále. Potřebovala si zkrátit čekání a jelikož byl Rashomon jedinou společností, neměla na výběr.

„Ano, ale můj bývalý pán nikdy tento pokyn nespecifikoval. Nikdy na onoho Emichiho neukázal."

„A co když by ti někdo dal rozkaz, který nemůžeš splnit?"

„Zemřu," odpověděl krátce.

V tu chvíli Cory napadlo, zda by dokázala vymyslet příkaz, který by Rashomon nemohl být schopný splnit. Znamenalo by to totiž, že by s ním zrušila kontrakt. A přežila by.

A jako by Rashomon v tu chvíli vycítil, na co myslí, protože řekl: „nemyslete na to, má paní. Neexistuje nic, co bych nedokázal splnit."

Polkla, ale přesto si byla jista, že existuje něco, co Rashomon nemůže splnit. Stačilo na to jenom přijít.

Pak se ozvalo zatroubení, Cory zvedla hlavu a byla si stoprocentně jistá, že konečně přijel člověk, na kterého tak netrpělivě čekala.

Auto, které zastavilo před školou, nebylo zrovna nové, krásné nebo kdo ví jaké. Ale jezdilo, plnilo svou funkci a jeho majitel se mohl pyšnit tím, že si ho koupil za peníze, které si sám vydělal.

Vystoupil z něho Victor Keller, hubený, i když možná spíše vyhublý s rovnými černými vlasy, které měl však od posledního setkání ostříhané, neměl na sobě už ani brýle, ty totiž vyměnil za kontaktní čočky. Jinak se zdál zcela stejný, nosil své košile a trička s kolikrát nesmyslnými texty a obrázky, černé džíny a kotníkové boty.

„Váš pan manžel kdysi řekl, že vypadá jako Emichi. Nevypadá tak... moc," zamrmlal v pozadí Rashomon.

„Sklapni," okřikla ho a svižnějším krokem vyšla Victorovi naproti.