První kávu toho dne si Niklas Emichi koupil ještě na cestě do práce. Nestihl si ji uvařit doma, zastavil se tedy u prvního stánku, kde na kost promrzlý stánkař prodával kromě kávy i něco malého k snídani a také ranní noviny.

Jelikož strávil Niklas celou neděli u svého bratra a nebyl tak ve spojení se svou domovinou, zeptal se sebe samého, zda se něco zajímavého za ten den nestalo a noviny si koupil společně s černou kávou s dvěma cukry.

Ač se to nezdálo zcela bezpečné, když šel po ulici, kromě upíjení kávy i očima přejížděl po titulcích v novinách a kromě na zprávy ohledně výsledků voleb do městské rady, shrnutí sportovních výsledků zdejšího plaveckého týmu a také týmů vodních pólistů, nenašel nic zcela podstatného, dokud neotočil na poslední stránku předtím, než se dostal k inzerátům. Tématem se nezaobíral nijak velký sloupec, ani samotný titulek nebyl velký, ale za to Niklase zaujal, když si ho všiml. Dokonce se i zastavil na rohu ulice, aby si pár řádků přečetl.

SMRT POD MOSTEM

K vraždě bezdomovce došlo v noci z 25. na 26. října kolem osmé hodiny. Svědci tvrdí, že oběť již spala, když z nenadání bolestivě vykřikla a tiskla dlaně na zakrvácené břicho. Muž při převozu do nemocnice zemřel na vykrvácení. Přítomní svědci tvrdí, že nic neviděli, policie po vrahovi zatím pátrá.

„Zvrácený svět," zašeptal si Niklas, když skládal noviny do své tašky. Více si číst nepotřeboval, už mu stačilo pouze to, aby přišel včas do práce a vypil svou kávu, dokud byla teplá. Ale musel přemýšlet nad zavražděním, i když se ho to netýkalo a každému muselo být jasné, že bezdomovce zabil jeden z nich a pouze se navzájem kryjí. Kdo ví, jak to mezi nimi tam pod mostem bylo.

Pětadvacátého byla sobota. A v osm jsem sám ještě byl venku a kupoval nějaké věci k Prestonovi. Od toho mostu jsem byl kousek, došlo mu.

A k mostu se taky blížila Rodgersová Cory, chvála Bohu, že se tam do toho nezapletla, vydechnul úlevně. Byl si jistý, že by nesnesl, kdyby se dalšímu studentovi něco stalo.

Byl už prakticky u školy, když přestal přemýšlet nad zavražděným bezdomovcem a navíc k tomu dopil svou kávu. Vyhodil prázdný kelímek do nejbližšího koše a raději přidal do kroky, aby měl ještě malou časovou rezervu, než bude muset jít učit onen druhý ročník, kde už skoro měsíc chyběl jeden student, jehož smrt byla stále neznámá.

„Seš nemocnej," obeznámila ho Cory, když mu do rukou vrážela jeho mikinu.

„Nejsem," namítl s uraženým otočením hlavy do strany.

„Máš rudej nos, sotva mluvíš, frkáš, prskáš, smrkáš. Seš nemocnej, Freyi, přiznej si to," řekla mu důrazněji, když s ním mířila do třídy.

Zdál se naštvaný, jako by nemoc byla nějaká urážka. Rovnou se do své mikiny navlékl a ani si nevytáhl rukávy k loktům, jak měl ve zvyku. Musela mu být zima, což znamenalo, že je skutečně nemocný.

Zbytek cesty do třídy vypadal jako hádka dvou dětí. Neustálé ‚a jo!' z jedné strany, zatímco ta druhá stále opakovala: ‚a ne!'

„Freyi, vim, že si nebyl oficiálně už tři roky nemocný, i když ti baby jednou za čas napíše nějaký to nachlazení a to shodou náhod v době, kdy jsem nemocná i já, ale pochop, že máš chřipku," řekla mu už s vážností.

„Nemám chřipku," namítal furt dokola, i poté, co se složil do své lavice a z půlky si na ní i lehnul.

Cory využila jeho chvilkové nepozornosti a dala mu ruku na rozpálené čelo, aby mohla říct: máš horečku, magore."

Geoffrey její ruku lehce odstrčil se slovy: „Nechci domu. Babička mě vždycky obskakuje, když jsem nemocnej a myslí si, že chcípám. Ani si nezahraju normálně nějakou hru, protože furt otravuje," zavrčel.

„Fajn, jak myslíš. Užij si sedm hodin v tomhle cvokhausu, i když můžeš jít do pěti hvězdičkovýho hotelu," pokrčila Cory nakonec rameny a raději se otočila, jelikož se do třídy dostavil ten, kterého poslední dobou nepotkávala zrovna ráda. Dávala si za vinu to, jak Emichi musel sledovat smrt Lucase, aniž by mu mohl pomoci. Neměla ho ráda, pravda, ale podle ní si to nezasloužil. Však měl na sobě Lucasovu krev!

Emichi nejdříve začal s nějakou tou rutinou, jako třeba zkontrolování přítomných a nepřítomných žáků. Chřipková epidemie si vyžádala pár nemocných a dokonce i pár těch, co svou nemoc pouze předstírali, aby zůstali pár dnů doma.

Kupodivu byl tentokrát Geoffrey mezi těmi, kdo nepředstírali a i když nemocní byli, tak do školy šli.

„Jděte domů, Geoffrey, akorát se Vám přitíží. Jinak Vám grtuluji k úspěchu na závodech, ale vážně jděte domů," řekl mi Niklas Emichi, když odškrtával posledního žáka. Noviny v kabinetu ještě stihl dočíst a nestačil si nevšimnout, že Geoffrey uspěl v okresních závodech, i když byla pravda, že jeho jméno potkával poměrně často, když se k novinám dostal.

„Je mi fajn," namítl Geoffrey unaveným hlasem.

„To nebyla nabídka, ale příkaz. Jděte," pokynul mu Niklas deskami a nepromluvil dál, dokud se nakonec s nesrozumitelným mumláním Geoffrey nezvedl. To mumlání bylo pro Cory a byla to otázka, jestli se odpoledne nezastaví.

Jenom přikývla, než její kamarád zmizel za dveřmi.

„Fajn, to by bylo. A nyní na goniometrii. Co třeba Cory? Můžete nám tady vypočítat třeba příklad na straně třicet, cvičení sedm bé?"

Z předposlední lavice se ozval povzdechl a tiché mumlání: „Já ho zabiju..."

Načež přišla odpověď: „Vykonám to pro Vás, má paní."

To však Cory při cestě k tabuli odmítla.

Postavila se zády ke třídě, aby se alespoň pokusila o výpočet onoho příkladu, občas se pootočila k Emichimu, zda jí nedá alespoň nějakou radu, když se třída zdála podobně zoufale jako ona, ale Emichi si ji pouze přeměřoval svým klasicky chladným pohledem a čekal, zda onen příklad vypočítá nebo vzdá, což by znamenalo další špatnou známku a celkové zhoršení známky o jeden stupeň, jelikož momentálně byla tak nějak mezi.

„Ten muž má zvláštní pohled," přemýšlel Rashomon ‚nahlas'. „Je to ten pohled, který má pouze člověk, co spatřil Rashomona v odraze očí jiného člověka. Vidí mne, má paní, i když to neví," dořekl.

Nejdříve se Cory vyděsila, když Rashomon řekl, že ho Emichi vidí, podívala se znova na svého učitele, ale nezdálo se, že Rashomona vidí, musel vidět pouze zoufalého studenta.

„Ten pohled má vždycky," namítla Cory tak tichým šeptem, že mu nerozuměl ani Emichi.

„Říkala jste něco?" zareagoval na to.

Pouze zakroutila hlavou a pokračovala s výpočtem, i když více vnímala Rashomonova slova.

„Tohle je pohled člověka, který vidí mne, Rashomona. Je možné, že se už někdy setkal s někým, koho jsem na přání mého pána zabil nebo si pohledy pletete, ale není to obyčejný pohled."

Cory se ještě krátce na svého učitele podívala, aby si ten pohled zapamatovala.

Vážně byl více ledovější a odtažitější než kdy dřív. I když to vypadalo jako jeho normální pohled, byl skutečně v něčem jiný.

„Já... Nevím, pane učiteli," odpověděla Cory rozechvěle, když se Emichi po pár vteřinách očního kontaktu zeptal, zda má nějaký problém.

Odešla si sednou s jednou další špatnou známkou a otázkou na Rashomona: „Existuje nějaká možnost, že si spojí tebe a mě dohromady?"

Po pár sekundách mlčení Rashomon odpověděl: „Větší, než si myslíte. Já jsem strach a jemu se do mozku strach odrazil, zatímco vy jste ten, kdo strach roznáší. Brzy pochopí, že se bude cítit ve smrtelném nebezpečí pouze ve Vaší blízkosti, i když nebude vědět, pro přesně."

„Takže je... jediný člověk, co mě momentálně může obvinit z těch vražd?" zeptala se ho tiše Cory, jakmile jeho slova pochopila.

„Ano," odpověděl Rashomon s klidem.

Po těch slovech Cory věděla, že se musí začít svému učiteli co nejvíce vyhýbat, pokud ho samozřejmě nechce zabít. A to nechtěla. Nechtěla zabít, pokud nebyla potřeba nakrmit Rashomona a ona věděla, že má ještě více než týden, než bude mít její služebník opět hlad.

Po zbytek dne to zvládla, takřka. Niklase Emichiho potkala až na poslední hodině fyziky, kdy se snažila vpít do lavice, a když to nešlo, tak alespoň nenavazovala oční kontakt, aby v ní Emichi neviděl, že rozsévá strach, který ho někde hluboko uvnitř sužuje.

Nikdy nebyla tak šťastná jako toho dne, kdy přišlo zvonění a ona mohla odejít.

Mířila rovnou k Geoffreymu domů, jelikož mu to slíbila, ale tentokrát mu nekoupila žádného nanuka, jelikož už nemocný byl a věděla, že jeho babička ho za ten den už stihla přecpat všemožným jídlem.

Geoffreyho babička byla milá, starší žena. Každý ji měl rád, i Cory, i když jí občas vadilo, jak moc hodná na svého vnuka je, třeba ohledně toho, že šel kolikrát za školu. Mnohokrát musela odmítnout nabídku nějakého jídla nebo pití, že vůbec došla do Geoffreyho pokoje, ale nakonec uspěla a v ruce měla jenom kus jablečného koláče, který odmítnout prostě nemohla.

Po pozdravu se ihned vrhla na podlahu vedle Geoffreyho, který se zamuchlaný v dece cpal tím samým koláčem jako Cory a do toho ještě zvládal jednou rukou hrát videohru.

„Co škola?" zeptal se Geoffrey s úšklebkem.

„Normálka, pětka z matiky, jak jinak," odpověděla mu, když už do sebe cpala koláč, aby co nejrychleji mohla hrát.

Zbytek odpoledne strávili tak, jako jindy. Pouze hráli videohry, občas si dali další kus koláče a mluvili.

Až kolem páté odpoledne je ze hraní vyrušilo pípání Coryina telefonu. Myslela si, že jí píše máma nebo Leroy, že má jít domů, ale upozornění říkalo, že jí píše někdo jiný.

„Máš jít domů?" zeptal se Geoffrey.

„Ne," odpověděla se zamračením. Dívala se na obrazovku jako na zlé znamení a to možná proto, že to jako zlé znamení vypadalo.

Nakonec jí Geoffrey po chvilce ticha nakoukl přes rameno.

„Victor?" zeptal se nechápavě.

Až poté Cory zprávu rozklikla a v duchu si ji přečetla.

„Co chce?" ptal se dál Geoffrey. „Není náhodou na vejšce? Zapomněl tě dostatečně krát poslat k vodě?" rejpl si, čímž si vysloužil pěstí do ramene.

„Ne. Chce se sejít," zamručela Cory v odpověď.

„Nejdeš, ne?" zeptal se pro jistotu Geoffrey.

„Jasně, že ne...," odsekla Cory a rychle odepsala tři slova, která byla však v rozporu s tím, co řekla svému kamarádovi. Ta zpráva zněla zkrátka:

Kdy a kde?