„Máma?" šeptala, aby ji nikdo neslyšel.

„Ano," odsouhlasil to její služebník.

„Connie?" ptala se dál.

„Ten také."

„Co Leroy?"

„Sama znáte odpověď, má paní."

„Jo," povzdechla si. Alespoň někdo byl mimo ohrožení, i když šťastná kvůli tomu moc nebyla.

Místo toho vstala, protože přes muže před sebou neviděla, a udělala tak právě v čas, aby viděla to, kvůli čemu tam byla.

Vzduch byl teplý, vlhký a páchl po chlóru, ale co by člověk také očekával, když se přišel podívat na závody v plavání. Cory to neuznala jako nějakou velkou zábavu, ale dělala to pro svého kamaráda a byl to také důvod, proč na pár hodin zmizet z domu. A poslední dny byly příšerné, že tam nedokázala být ani minutu.

Mezitím, co čekala na ohlášení závodu volného stylu na sto metrů, ptala se Rashomona, jací lidé jsou kvůli ní ohroženi. Potřebovala zjistit, kteří jsou kvůli ní mnohem blíže ke smrti než jiní lidé, protože byla sobec a chtěla si zachránit vlastní život.

„A co Geoffrey?" zeptala se ve chvíli, kdy dlouhý mladík v tmavých závodních plavkách, který schovával své vlasy pod koupací čepicí a zrovna si nasazoval plavecké brýle na stupínku číslo čtyři a připravoval se na závod.

„I Váš pan manžel," odpověděl Rashomon. Cory už ignorovala ten fakt, že Rashomon Geoffreyho z neznámého důvodu nazývá jejím manželem, myslela si, že je to kvůli tomu, že nezná moc dobře lidské vztahy, a že přátelství je odlišné od manželství.

Na další lidi se Cory neptala ihned ze dvou důvodů. Ten první byl, že volný styl na sto metrů právě odstartoval a ten druhý byl ten, že neměla nikoho dalšího, na kom by jí záleželo. Její rodinu tvořila matka, Connie a bohužel i Leroy, otce neviděla už osm let, naposledy jenom tehdy, když s matkou řešili rozvod, aby konečně mohli oba dva dělat to, co chtějí a s kým chtějí. A jinou rodinu Cory neměla. A vzhledem k její nechuti, co se vytváření přátelství týkalo, jejím jediným, nejbližším a nejlepším přítelem byl Geoffrey, který byl dle všeho také v nebezpečí.

V té chvíli se však blížil více k vítězství než ke smrti. Samozřejmě, že Cory napadlo, že by se něco mohlo ošklivě pokazit a Geoffrey by se mohl utopit, zemřel by tedy tak, jako Lucas Lackson. Ten zemřel tak, jak žil, jako střed pozornosti. A Geoffrey byl plavec, výborný závodník a Cory ho i podezřívala, že má určitě blány mezi prsty, protože byl skutečně rychlý. Smrt ve vodě, utonutí, by bylo to nejhorší, co by ho mohlo potkat.

Nic takového se nestalo.

I když byla Cory člověkem, co se nerad hlasitě projevoval, stejně se pokusila hlasitosně prodrat davem a podporovala to číslo čtyři na trati, které se zdálo, že je druhé.

„Takto se lidé baví? Nudné," povzdechl si Rashomon, ale Cory ho přes dav neslyšela. Byla ráda, že bolest hlavy jí přešla po týdnu, co její dědeček zemřel. Na jeho pohřbu trpěla jako pes, takřka se tam sesypala, ale vydržela to. Stejně tak zvládla i vyklízení jeho pokoje v domově důchodců, ale pochybovala, že by s tou bolestí zvládla ruch závodů.

Cory navíc mohla být ráda, že Rashomona neslyší. Její první dojmy z něho byly kupodivu kladné. Byl slušný, zvídavý, chytrý a tajemný, ale čím déle s ním žila, tím více se ho bála. Jeho slov, toho, co obnáší jeho přítomnost, jeho pohled na svět, jeho minulost. A nakonec i to, jak ho cítí. Když byla v nemocnici, cítila, že se jí kolem těla line jakoby velký, neviditelný had, ale přitom v její blízkosti byl pouze Rashomon. Musel to být on.

Posledních pár metrů před cílem už Cory jen mlčela a čekala, jak to dopadne. Vypadalo to, že bude Geoffrey poražen číslem sedm, ale nakonec to tak nedopadlo. Dotkli se stěny bazénu takřka ve stejný čas, ale vývěsní tabule ukázala, že o necelou půl sekundu bylo číslo čtyři rychlejší než číslo sedm.

Své nadšení dala Cory najevo pouze mírným úsměvem, zatímco Geoffrey, který se ještě plácal v bazénu, nadšením vykřikl a praštil pěstí do vody.

„Takže doplaval první, to je vše?" zeptal se Rashomon. Tentokrát ho už Cory slyšela.

„Jo, ale tohle bylo už finále, což znamená, že za to dostane medaili," odpověděla mu na otázku s mírným nadšením.

„A to je vše?"

„Někteří chtějí dobré známky, Geoffrey chce zase medaile za něco, co mu jde. A taky chce hodně nanuků..."

Žádná další reakce už nepřišla, Rashomon se musel ponořit nejspíše do své mysli, aby se zase pokusil pochopit lidské bytosti.

Vzhledem k tomu, že ten závod byl pro Geoffreyho poslední, počkala Cory, než na vyhodnocení dostane medaili a teprve potom odešla z tribuny a plavecké haly, aby na Geoffreyho počkala na chladném vzduchu. Nebyla potřeba, aby se tam oba dva zdržovali déle.

A protože Geoffreymu vždycky všechno trvá mnohem déle, než by mělo, zaskočila i do vedlejší samoobsluhy, aby mu koupila jeden nanuk, který by si beztak koupil i sám.

„Mám hlad," zasténal hlas.

Bez váhání sebou Cory otočila, aby spatřila Geoffreyho, který tuhle větu říká prakticky celý den, ale nikdo tam nebyl.

Zamyslela se, ten hlas nepatřil Geoffreymu a nikomu, kdo by byl člověk.

Otřásla se.

„Co to říkáš?" zakoktala ke svému pekelnému služebníkovi.

„I já potřebuji jíst," objasnil Rashomon.

„Nezabiju," zavrčela Cory.

„A co zabít osobu, ke které nebudete mít žádný citový vztah? Zkrátka někoho, koho uvidíte na ulici, kdo nikomu nebudete chybět, na koho si zítra ani nevzpomenete," žadonil.

„Nebudu kvůli tobě vraždit," zasyčela. „Je to krutý!"

Z poza Cory se ozval tichý hluboký smích, který patřil Rashomonovi. „Ne, je to normální. Zvíře zabije jiné, aby nakrmilo svá mláďata a sebe. Člověk zabije zvíře, aby nakrmil ostatní a sebe. Vy zabijete člověka a dovolíte tak vašemu věrnému služebníkovi, aby se sám najedl, když poslušně plní Vaše rozkazy."

Cory zaskřípala zuby.

„A co se stane, když tě nenakrmím?" zeptala se. To jí ještě nenapadlo.

„Pustím své děti na váš svět, aby mě nasytily," odpověděl klidně.

A zase ten ledový had, co se Cory začal plazit kolem těla. Začal na zádech a měla pocit, jako kdyby ji objímal kolem krku, ale nesvíral.

„Tvé děti?" polkla.

„Ano, mé děti. Bude to, jako kdyby každý člověk na tomto světě přijal Rashomona, ale ne za svého služebníka, nýbrž za svého pána, který člověka využívá, aby mohl nakrmit sebe a svého otce. Mé děti mají však za pána mě, jenom já je mohu odvolat, ale mým pánem jste pouze Vy, což z Vás dělá nejmocnější osobu na tomto světě. Jenom Vy můžete rozhodnout, zda zemře jeden nebo milion."

Ledový had přestal objímat Coryino tělo. Její tělo pohltil neskutečný třes, po zádech jí stékal ledový pot a neměla daleko do pláče. Cítila, že v pevně zatnutých pěstech drtí nanuk, který koupila Geoffreymu, ale na tom jí nezáleželo. Představovala si, jak miliony lidí trpí tím, že ona zase byla sobec a nenakrmila svého služebníka. Viděla, jak její rodinu a blízké žerou zaživa tisíce neviditelných monster z pekla. Hrůzná představa.

„Nakrmím tě, slibuji, ale počkej s tím prosím do večera," zasténala. Byla zahnána do kouta, věděla to.

„Děkuji, má paní."

Když víte, že musíte zabít, jinak zničíte život milionům dalších, je neuvěřitelně těžké vybrat, kdo se bude muset obětovat. Cory takového člověka vybírala celý zbytek odpoledne, co byla s Geoffreym a ještě půl hodiny poté, co se s ním už rozloučila se slovy, že má ještě nějaké povinnosti. Celičký den se třásla a nebylo to zimou, i když Geoffreymu tvrdila, že ano. Zapříčinilo to akorát to, že jí půjčil jeho mikinu, sám chodil pouze v tričku s dlouhým rukávem a sám se třásl. Navíc mu mikinu zapomněla po rozloučení vrátit. Určitě bude mít chřipku, pomyslela si.

Potulovala se městem, už dávno byla tma, ale ještě nebylo tak pozdě, aby na ulicích nebyla ani noha. Podzim byl však už v plném proudu, barevné listí leželo na zemi, zima se pomalu kradla i do lidských obydlí a delší pobyt venku zavinil zarudlé nosy, rýmu a promrzlé prsty na nohou. I když zrovna Cory netrávila ráda čas doma, dala by cokoli za to, kdyby mohla být zabalená v dece a hrát nejlépe nějakou on-line hru s Geoffreym. Dokonce by se i učila, kdyby jí někdo řekl, že tu práci vykoná za ni.

Rozhodla se, že půjde najít člověka, který nejspíše nikoho nemá, který nebude nikomu chybět a pro kterého bude smrt možná i vysvobozením. Bezdomovec, došlo jí.

Musela otočit směr své chůze, věděla, kde je většina těchto lidí schovaná, ale to bylo zcela opačným směrem a poměrně dost daleko. Zavrtala ruce hlouběji do kapes Geoffreyho mikiny, schovala v jejím límci i bradu a nos, takže mohla cítit pouze zápach chloru smíchanou s nějakým deodorantem, který Geoffrey používal.

Musela opět projít kolem samoobsluhy u bazénu, kde předtím koupila Geoffreymu nanuka, nic si tam však nekoupila, jenom sledovala, jak nejspíše už poslední zákazník toho dne.

„Mohla bych zabít jeho. Teď a tady, nemusela bych nikam dál jít," zašeptala si.

Její nápad Rashomon podpořil.

Byla by to i udělala, kdyby do té tmy nevylezl jí známý člověk s nákupními taškami v obou rukách.

Na pár vteřin se zastavila a položila si otázku: Ano nebo ne?

„Dobrý večer," pozdravil nakonec onen muž svým klasickým nic nevypovídajícím hlasem. Možná proto byla jeho výuka tak nudná, ale někomu se ten hlas líbil, protože byl takový... Ne tajemný, jenom neobvyklý a svým způsobem uklidňující.

„Dobrý večer," oplatila ten pozdrav. Pak raději šla dál svou cestou, aby zjistila, že mají cestu společnou.

Měla dvě možnosti. Přidat a ztratit se tak učiteli matematiky z dohledu nebo zpomalit natolik, že ji předežene a držet se v jeho stínu.

„Emichi...? Proč ne on, má paní? Chodíte po tomto městě už dlouhou dobu, potkala jste mnoho lidí, proč jste mi nedala příkaz?" zeptal se zmateně Rashomon. Ten děs, který byl v jeho hlase odpoledne, jako by zmizel. Jako kdyby to nechutné monstrum vyměnilo něco nevinného a zvědavého.

Neodpověděla. Věděla totiž, že i šepot by byl v té tiché ulici slyšet a tak nechala Rashomona v nevědomosti.

Takřka klusala, kladla jednu nohu přes druhou, dokud nedorazila k mostu. Ohlédla se, cesta Niklase Emichiho musela vést jinudy, ani si nevšimla, kde zabočil, ale bylo jí to jedno.

„Nakrmím tě za pár minut," zašepala Rashomonovi a vrhla se ke schodům, které ji měli dovést k řece a zároveň pod most, kde se slézala většina těch, kteří neměli střechu nad hlavou.

Nasadila si kapuci, kdyby ji náhodou někdo spatřil, pomalu vykoukla z poza jednoho obrovského sloupu, který podpíral most a rozhlédla se.

Osm lidí pochybného zevnějšku, otrhaní, zarostlí, v obličeji zoufalí.

Vybrala si jednoho, který už spal. Byl k ní otočený zády, choulil se na staré krabici a byl přikrytý otrhanou bundou.

Opatrně zvedla roztřesenou ruku, ukázala prstem na spícího postaršího muže, nervózně polkla, ještě se ujistila, že ji nikdo nevidí a zašeptala: „Rashomon."