„Poslední dobou se se mnou chceš scházet nějak často, ne, bráško?" zeptal se Preston.

„Jo, no...," koktal Niklas do nabídky jídla a pití.

„Už cejtíš osamělost?" rejpl si do něho starší bratr.

„Oba dva jsme osamělí," opravil ho zase ten mladší.

Bohužel, na to Preston nemohl cokoli namítat, jelikož to byl holý fakt, raději se zaměřil na nabídku podniku, do kterého ho bratr vzal a musel se nad tím zamračit.

„Žádný alkohol, žádné pořádné jídlo, jenom kávišky, dortíčky a zmrzliny... tys mě vzal do cukrárny!" zděsil se tak hlasitě, že to okolní hosty donutilo podívat se, co mají ti dva u okna za problém.

Niklas se snažil tvářit, že k tomu hlasitému muži nepatří a jeho zrak přitom zabrousil k otevírajícím se do dveřím, do kterých vstoupil jeden současný a jeden jeho bývalý student.

„Niki! Proč si mě vzal do cukrárny?" kňoural Preston a přitom pod stolem kopal do bratra, aby si ho začal všímat a odpověděl mu.

Niklas nejdříve jedno z kopnutí oplatil, jako kdyby oba dva nebyli už dávno dospělí, pak teprve zrak k bratrovi vrátil a odpověděl: „nemám tušení, prostě se mi zachtělo na kus čokoládového cheesecakeu."

V odpověď se Preston pouze zamračil a otevíráním rtů naznačil slovo ‚parchante'.

„Určitě mají i nečokoládový dorty," uklidnil ho Niklas krátce předtím, než přišla servírka, aby vzala jejich objednávku.

Než Niklas stačil otevřít pusu, slov se ujal Preston.

„Dvě vídeňský kávy a dva pudinkové dorty, děkuji mnohokrát."

Číšnice, který si dle věku musela v cukrárně přivydělávat v průběhu vysoké odešla a až poté, co zmizela zcela za pultem z ní Preston spustil zrak a svůj úsměv věnoval bratrovi, který se na něho mračil skrze brýle.

„Copak, Niki?" zeptal se provokativně Preston.

„Nemám rád vídeň a pudink," zavrčel.

„Skutečně?" pronesl Preston hlasem, který zcela naznačoval, že o obou věcech věděl.

„Tvoje alergie mi ničí život už od dětství, abys věděl," zasyčel Niklas a otočil hlavu od bratra, který se tiše hihňal a omlouval se, že si alergii na čokoládu nevybral dobrovolně.

Až po pár minutách, když už byla objednávka na stole a Niklas nepromluvil ani slovo, zeptal se Preston, co se děje.

„Jenom se cítim poslední dobou pod psa," přiznal.

„Proč?" huhňal, jelikož kus pudinkového dortu si už hověl v jeho ústech.

„Nevim, od tý doby, co umřel ten můj student, mi přijde, jako kdyby svět přišel o všechnu radost," vysvětlil poklesle.

Na rozdíl od Prestona, on se ve svém dortu pouze rýpal a kávu nechal chladnout, ani jedno mu nepřišlo na chuť. Popravdě ani necítil potřebu dodatečně si objednat cheesecake, protože ve skutečnosti neměl ani trochu chuť na čokoládu, dort nebo cokoli jiného.

„Není to poprvý, co ti někdo v blízkosti umřel. A ten kluk ti nemohl být tak blízký, ne?" zeptal se Preston bez klasické dávky humoru a rýpání.

„Ne, vlastně jsem ho ani neměl rád, ale zkrátka... Od tý doby jsem nebyl ani jednou šťastný. Všechno mi přijde černé, nedůležité a smutné. Teď o víkendu zabili nějakého bezdomovce pod mostem a první, co mě napadlo, bylo to, co kdyby se to stalo někomu, koho znám. Třeba i dalšímu studentovi nebo komukoli jinému, prostě... Prostě všechno už od tý doby vidim černě."

„Zemřel jeden kluk, Niki. Vim, že ti možná tvrdili, že děti neumírají, ale není tomu tak. I děti umírají, sice násilně, na nemoc, nehodou, ale umírají, neliší se tím od nás, pochop to."

Niklas s jeho názorem, že se to neliší nesouhlasil. Zaskřípal zubama, ohlédl se přes rameno ke stolu, kde seděla jedna z jeho studentek a nenápadně k ní pokynul hlavou.

„Tamta holka, ta s blonďatými vlasy v modré mikině. Viděla to. Viděla umírat kluka, který jí dva roky neustále provokoval, ponižoval, zesměšňoval a drásal jí nervy. Když zemřel ten kluk, neslyšel jsem o ní týden. A pak, o týden později, jsem si koupil noviny a dočetl se až k nekrologu, kde byl muž, který nese stejné příjmení jako ona. Shodou okolností nám bylo řečeno, že ta dívka přišla o člena rodiny, tak jestli bychom k ní nemohli být alespoň týden mírnější, ale ona to nepotřebovala. Byla s tím smířená, po pár letech práce s puberťáky to na nich poznáš. Proč nebyla schopna týden ani chodit do školy kvůli někomu, koho neměla ráda, ale necítila lítost po ztrátě člena rodiny? Smrt dítěte a dospělého není stejná, Prestone. Smrt dospělého je normální, umíráme ve válkách, při ochraně těch, kterých milujeme, umíráme na stáří a moc dobře víme, že smrt nás všude doprovází, jakmile dosáhneme určitého věku. Ale děti jsou jiné, jsou nevinné, ať se může zdát, že ne. Děti mají sny, které si chtějí splnit, ale nemohou, protože umírají. A když dítě vidí smrt jiného dítěte, pochopí, že jeho sny se mohou také rozplynout, protože je možné, že zemřou. Smrt dětí se liší od smrti dospělého, tak to vidím já," rozmluvil se.

Celou dobu mluvil klidně, vyrovnaně, pouze snižoval svůj hlas na konci vět a za celou dobu se nepřestal ohlížet k té dívce v modré mikině.

„Asi to bude mojí prací, ale pro mě je smrt jako smrt. Týká se všech, ať mají nebo nemají sny, jestli jim bylo nebo nebylo osmnáct. Je to stejné," zakroutil nad tím Preston hlavou.

„Jak myslíš," ukončil to Niklas a konečně se napil i vychladlé kávy, která ležela před ním.

„Budeš to jíst?" zeptal se ještě Preston, když dojedl svůj dort a ten druhý stále zůstával nedotknut. Niklas mu pokynul, aby si ho vzal.

„Zaplatim to," nabídl se Preston, když k nim po dvaceti minutách přišla servírka, zda si ještě něco budou přát nebo chtějí platit.

Zbytek jejich sezení v cukrárně byl tichý, protože si neměli nejspíše co říct anebo byl preston až moc zaměstnaný jezením už třetího dortu, který si posléze objednal, když pochopil, že s bratrem konverzaci už nenaváže. Přišlo mu však trochu smutné, že všechny jejich poslední setkání skončila mluvením o smrti.

Také nezapomněl zmínit, že byl obviněný vrah z těch všech zabití, a že to byl onen Alex, či jak se jmenoval, tudíž ani za činy nemůže pykat, jelikož je už mrtvý.

„Zajímavé," zamumlal Niklas.

„Ale způsob vraždy furt záhadou," dodal Preston s povzdechem.

„No nic, jdeme?" zeptal se, když už i on sám dopil zbytek své příšerně sladké kávy a zvedal se, aby mohl odejít.

A ve chvíli, kdy se Niklas s povzdechem zvedl ze židle, aby si oblékl kabát, po zádech mu přejel nepříjemný mráz, až se mu z toho udělalo mdlo. Zatmělo se mu před očima, musel se podepřít o stůl, načež se Preston zeptal, zda je v pořádku.

Než ale stačil odpovědět, ozvala se rána.

Hrneček s kávou byl na stůl položenou takovou rázností, že se roztříštil. Celá kavárna se otočila ke stolu, odkud přišel rámus a kde se chlapecký hlas snažil uklidnit dívku v modré mikině.

Ta na jeho slova zareagovala pouze: „jdi do háje, Victore!" a ouško hrnečku, který do té doby držela v pěsti, po černovlasém chlapci hodila.

Popadla svou bundu, tašku a vyrazila z kavárny rázným krokem, neohlížela se, prostě šla, v jedné ruce taška, v druhé bunda a přitom si něco mrmlala pod nos, což už nikdo neslyšel.

„Nepovedené rande?" zeptal se Preston šeptem.

Niklas však lehce zavrtěl hlavou a čekal, co se bude dít.

Černovlasý Victor se snažil co nejrychlěji vylovit peníze z peněženky, nakonec položil jednu bankovku na stůl, popadl svou bundu a sprintem vyběhl za dívkou v modré mikině, ta už však přecházela silnici a mířila do parku.

„Něco se stane," šeptl nervozně Niklas dvě sekundy předtím, než černovlasý chlapec vběhl do silnice, volající jméno oné dívky.

Byl tak soustředěný na to, aby dívku dohnal, že si nevšiml dodávky, která se na něho řítila z levé strany a nedokázala na mokré vozovce zabrzdit.

A v té chvíli propukla panika, zatímco Niklas pocítil, jako kdyby někdo probodl jeho hrudník dýkou a sesunul se k zemi, přičemž překotil i stůl s nádobím.