„Moc často se nestává, že bys volal ve všední den, tak co se děje?" ozval se Niklas Emichi do telefonu, jakmile spatřil, že mu volá starší bratr. Poslední týdny spolu mluvili vážně často.

I když Niklas svého bratra nemohl vidět, tak podle jeho huhňavého hlasu poznal, že jedl. Jestli se v té chvíli nacházel na pitevně, tak musel být dost nechutný. „Nic, nudim se. Žádná další vražda, akorát dokola prohlížim stejné mrtvé a pokoušim se přijít na to, co je zabilo. U vás žádná vražda?"

„Ne," odpověděl krátce. Mluvil by více, ale zrovna se skláněl nad tím, co dokázali vymyslet někteří čtvrťáci. Opravování písemek bylo na práci učitele to nejhorší – kolikrát člověk krvácel z očí...

„Smůla. Docela se mi po těch vraždách stejská. Teď musim akorát identifikovat oběti a to je docela těžký. Z toho posledního masakru máme zatím deset. Ještě tak jednou tolik mrtvých zbývá," povzdechl si do telefonu.

„Voláš mi jenom kvůli tomuhle?" Otrávení z Niklasova hlasu bylo zřejmé. Kromě toho, že nestíhal oběd, musel opravit nějaké písemné práce a v práci byl do čtyř, už podruhé za ten den se musel připravovat na čtyřicet pět minut s člověkem, z kterému se mu zvedal žaludek. Neuvěřitelně ukecaný, drzný a rádoby vtipný Lucas lackson z druhého ročníku. Sešití jeho klapačky sešívačkou by možná pomohlo, pomyslel si, kdy na onu sešívačku pohlédl.

„Ne, chtěl jsem se ti pochlubit, že už konečně máme něco, co spojuje dvě oběti," zasmál se tiše.

„Tak povídej."

„Ten, co zemřel při zasedání, byl kolega jednoho mrtvého v tom baráku. Toho majitele, kvůli kterýmu tam přijela policie. Podle jiných kolegů se prý nenáviděli. Jeden z nich, ten explodovanej, měl bejt prý vyhozenej. Že to byl šílenec, či co, tak prohlašoval, že by svýho šéfa nejraději zabil. No, šéf zemřel, i když ne jeho rukou. A pak zemřel i onen šílenej a nějaká ta desítka dalších lidí."

Preston nikdy nebyl dobrý řečník, takže se Niklas v jeho slovech trochu ztrácel.

„Řekněme, že by nějakým zázračným způsobem vraždil ten, co explodoval, ten šílenec, chápeš, koho myslim, ne? Jeden mrtvý byl jeho nadřízený, co ho chtěl vyhodit. A policajti ho chtěli vykopnout z baráku. Alespoň nějaký spojení... A třeba ho sousedi nesnášeli, kdo ví. Ti nám asi nic neřeknou, když je většina z nich mrtvá. Každopádně, tohle je jediný, co o tom vraždění vim... A to jsem ti chtěl říct. Jak se máš ty?"

Možná by to Niklas považoval za zajímavé informace, ale neměl na povídání se svým bratrem náladu. Měl pár minut do další hodiny, byl hladový, unavený a otrávený z toho všeho.

„Musim jít, Prestone, zavolám ti později," vykroutil se z rozhovoru, a než jeho bratr zareagoval, položil mobil, škrtnul červenou propiskou prakticky celou písemnou práci, napsal na ni pětku, celý štos papírů odhodil na kraj stolu, popadl desky, čisté papíry a vydal se na další hodinu.

Umět vraždit tak hromadně, jako ten chlápek, tak tahle škola smrdí vnitřnostmi, pomyslel si.

Niklas však nebyl zlý člověk. Jenom byl náladový.

„No nic... Dám jim jednu písemku, dvacet minut klidu a pak... Pak to s nimi nějak vyřeším," pokrčil rameny, než vlezl do třídy.

Trvalo několik vteřin, než se třída uklidnila.

A než vůbec stačil Niklas dorazit ke katedře, už slyšel ten neuvěřitelně otravný hlas.

„Co budeme dneska dělat, pančeteli?" ptal se ho Lackson s idiotským úsměvem na tváři.

„Co? Uklidíte si všechny věci z lavic, vytáhnete si kalkulačky, tabulky a napíšete si krátkou písemku," odpověděl mu, přičemž zamával prázdnými papíry ve vzduchu.

Celou učebnou se rozneslo to pověstné mručení a pár tichých nadávek. Ignoroval je, pouze pokynul Lacksonovi, aby rozdal papíry a držel pusu, že ho nechce dalších dvacet minut ani slyšet.

S zbytkem kávy v černém hrníčku se usadil za katedru. Jednou se přes obroučky brýlích podíval, zda nevidí nějaké to opisování nebo taháky, ale vše se zdálo v pořádku. Sklopil tedy zrak ke svým papírům a hledal v nich resty. A těch měl požehnaně.

Stačil pouze usrknout studené kávy bez cukru a mléka, než někdo ve třídě krátce, ale hlasitě vykřiknul.

Zvedl naštvaně zrak a zaměřil se ihned na původce hluku.

„Co děláš, magore?" ozval se někdo ve třídě a mířil to na Lucase Lacksona, který zděšeně koukal směrem k tabuli.

„Stalo se něco, Lacksone?" zeptal se ho Niklas Emichi s klidem, i když uvnitř dusil vztek. Nebylo nic neobvyklého, že by na sebe Lackson strhával pozornost i o písemce.

„Ale nic, pančeteli. Jenom jsem měl nějakou halucinaci, jsem viděl takovou hnusnou svini hnedka-"

„Zklapněte, Lucasi. Nebo Vám zkrátim tu písemku jenom na deset minut," zavrčel naň ho. Nenáviděl to děcko.

„Tak jo, pančeteli," odpověděl s přitroublým úsměvem. Zaměřil se opět na svou písemku a třída ho napodobila.

Klid byl však necelých pět vteřin. Pak se někdo rozkašlal.

Niklas Emichi nenáviděl nemoce. Vadilo mu, když mu jakýkoli student smrkal a prskal do výkladu. Byl by radši, kdyby i sebe méně nemocný student byl raději doma, než aby ho musel poslouchat.

Zvedl zamračený pohled ke třídě, vypátral onoho kašlajícího narušitele a sledoval ho.

Byl jím Lackson. Už mě štve, zasyčel si Niklas.

Hrbil se, kuckal do své dlaně, rudnul v obličeji a vypadalo to spíše, že se dusí.

„V pořádku, Lucasi?" zeptal se, když kuckání nepřestávalo.

I zbytek třídy už přestal psát, všichni sledovali už mnoho sekund kuckajícího spolužáka, co vypadal, že se něčím dusí.

Kluk sedící za Lacksonem ho lehce bouchnul do zad, ale dopadlo to... zle.

Po ráně do zad dal Lucas ruku od úst a položil ji na písemkový papír, který se ihned začal zbarvovat do ruda. Lacksonovi rty a zuby pokrývala krev, která se valila z jeho úst.

Znova zakašlal, tentokrát nedokázal zastavit krev a ta se rozprskla po celé lavici a na bílou mikinu dívky před ním. Ta instinktivně vyskočila a vykřikla.

„Lucasi...?" zalekl se Niklas. Jako učitel měl za své žáky zodpovědnost. Vyskočil ze své katedry, přiběhl k dusícímu se žákovi a jedné dívce – té, které Lackson poprskal mikinu – přikázal, aby přivedla pomoc. Jiné zase přikázal, aby přivolala sanitku.

„Lucasi," vykoktal ze sebe. Klečel u dusícího se žáka, krev se mu valila z úst, nedokázal ani dýchat.

„Dýchej nosem!" přikázal mu, ale po pár nadechnutí se krev spustila i z nosu. Niklas se třásl, jeho student zrovna tak, valil oči, blednul v obličeji, plival krev a dokonce i brečel.

Třída panikařila, pár dívek brečelo.

„Lucasi!" zakřičel už zoufalý Niklas.

Lucas se pokusil popadnout dech, ale zadusil se, zakašlal a nestihl si zakrýt ústa. Krev se slinami dopadla na Niklasovu dokonale bílou košili a pár kapek se dostalo i na jeho tvář.

Jak dlouho už Lucas lapal po dechu? Minutu? Dvě? Teprve pak doběhla pomoc. Byl to sice jenom další kantor, ale za to kantor zdravovědy a ten o tom něco mohl vědět.

Tohle prý však viděl poprvé a netušil, jak studentovi pomoci.

Lucas stále lapal po dechu, Niklas se snažil bouchat ho do zad, aby zakašlal a vyplivl další krev, čímž si mohl uvolnit dýchací cesty, ale zdálo se, že to jenom zhoršuje.

„LUCASI!" zakřičel na něho už zoufale. Počet plačících dívek se z třídě asi zdvojnásobil.

Veškerá barva z dříve živého mladíka zcela vyprchala. Sotva se dokázal držet v sedě, kymácel se a kdyby ho Niklas a další učitel nedržel, určitě by upadl.

I hekání a lapání po dechu postupně ustupovalo.

„Lu-lucasi," zakoktal Niklas. Stiskl Lucasovu paži, byla neuvěřitelně slabá, bledá a už se ani netřásla.

Další zakuckání, další krev, co dopadla na Niklasovu košili.

Po tom zakuckání se Lucasova hlava zakymácela. Oči se mu protočily a veškerá síla z jeho těla naprosto vyprchala. Hlava mu padla dozadu a i krev se už přestala valit. Pouze pár malých potůčků pozvolna stékalo z Lucasova nosu a úst.

„Lu-casi," rozklepal se Niklas.

Dívka, která ještě před chvíli volala sanitku, zakřičela leknutím.

„Omdlel?" zeptal se nějaký chlapec ze zadní části třídy.

Niklas neměl čas, aby sledoval rozrušenou, z půlky plačící třídu. Sledoval jenom bezvládné tělo Lucase a bál se toho, co chtěl udělat.

Předhonil ho jeho kolega. Položil dva prsty na Lucasův krk, zalapal po dechu a šeptl: „Je mrtvý."

V té chvíli propadla třída absolutní panice, zatímco Niklas se bezvládně posadil na zem ve své zakrvácené košili a pár kapkami na obličeji.

Niklas Emichi, středoškolský učitel, starý mládenec, milovník záhad a muž, který nedokázal pomoci umírajícímu dítěti.

Cory Rodgersová, průměrná středoškolačka bez velkých zájmů a paní někoho, kdo si říkal Rashomon.

Rashomon, stvoření z pekel, které uprostřed paniky, které propuklo v druhém ročníku střední školy, zašeptalo: „Nemáte zač, má paní."