Kruh byl toho dne konečně propojen.

Cory, Niklas, Preston a Rashomon.

Tři osoby a jedno stvoření, které tvořili kruh, znali pouze dva další, ale bylo jim souzeno, aby poznali i poslední článek v kruhu.

Rashomon poznal Niklase před pár týdny, když ho Cory dovedla poprvé do školy.

Niklas poznal Rashomona ve chvíli, kdy hleděl do Lucasových očích, ve kterých se mu odrážel strach.

Cory mohla Prestone zahlédnout ve chvíli, kdy se posadila v cukrárně a všimla si svého učitele, který pil kafe s mužem, který se mu ani trochu nepodobal.

A Niklas Cory poznal z Niklasova vyprávění jako dívku, která poznala smrt. A následně i nepřímo smrt někoho způsobila.

Kruh byl tímto propojen.

„Už v poho? Co se stalo, Niki?" ptal se Preston, zatímco jeho bratr se ještě opíral o zvrhlý stůl a nespočetně krát si mnul zarudlé oči, které ho společně s hlavou z neznámého důvodu neskutečně třeštily. Dát ruce pryč a podívat se na svět plný lamp a navíc blikajícího policejních světel bylo nemožné.

„Přišlo mi, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do zad," zachroptěl Niklas a zasyčel bolestí, když se odvážil pohnout.

„Vstaneš?"

„Ne, bolí to," zasyčel opět Niklas bolestí, když ho Preston zkusil vytáhnout na nohy.

„Asi ses narazil při tom pádu, ukaž, mrknu se, třeba ses pořezal," navrhl a donutil svého bratra předklonit se, aby mu mohl vyhrnout košili a podívat se na jeho záda.

To se však neobešlo bez toho, aby Niklas ještě jednou zasténal bolestí a podruhé ve chvíli, kdy se Preston dotkl kraje obrovské podlitiny na zádech jeho mladšího bratra.

„Niku? On tě někdo před pár dny brutálně zkopal, spadl si ze skály na záda a ke konci dne ses ještě zbičoval?" zeptal se Preston nechápajíce.

„Co to plácáš?" zasténal Niklas ve chvíli, kdy Prestonova ruka opatrně dopadla na jeho páteř, která byla jako v jednom ohni.

„Tvoje záda hrajou všemi barvami duhy, Niku. Máš všude starý i nový podlitiny a zahojený škrábance, jako kdyby někdo jezdil po zádech nějakým tenkým drápem. V podstatě vypadáš jako hračka děsivýho sado-maso klubu," vysvětlil a v té chvíli i vytáhl telefon, aby to mohl vyfotit a ukázat bratrovi, kterému se nad tím pohledem zvedl žaludek.

„V žádnym klubu nejsem," bránil se Niklas a pokusil se vstát. Tentokrát úspěšně.

„Z toho pádu to mít nebudeš, hodně z toho je už zahojeno, ale něco je poměrně čerstvý," zamumlal Preston a zastavil Niklase v jeho cestě ven tak, že ho chytil za paži.

„Nechoď tam," poručil mu.

Až v té chvíli, jako kdyby se Niklas probudil z tranzu, bublina kolem něho a jeho bratra z čista jasna praskla a začal si všímat reality.

Blikající modrá a červená barva na střeše policejního auta, záchranka, která neměla koho odvést, auto s promáčknutou kapotou a rozklepaný řidič. Mnoho svědků zděšení lidé v cukrárně a bílá látka přes tělo toho, kdo byl stále dítětem.

„On... zemřel?" zašeptal Niklas rozechvělým hlasem.

„Na místě," odpověděl na to Preston.

„A ta holka?"

„V pořádku, alespoň po fyzické stránce."

„Zabil si ho," šeptala bezmocným hlasem.

Hlavu si tiskla ke kolenům, schoulená se tiskla na zeď v rohu své postele a snažila se vypudit tu vzpomínku.

Nejdříve to bylo jenom volání jejího jména, posléze skřípění brzd, troubení a pak tupá rána. Slyšela to lámání kostí, to dopadnutí na zem a pak sekundové ticho, který jí napovědělo, co se stalo. A najednou křik.

Otočila se, ale všechno, co viděla, bylo jenom tělo pokryté krví, pomačkané auto a kolemjdoucí, kteří se snažili zjistit, zda chlapec ještě žije.

Marně v to i ona sama doufala, ale pak jí někdo za zády pošeptal: „Dodržel jsem našeho slibu."

Ale ona si na žádný slib nevzpomínala.

„Udělal jsem pouze to, co jste mi slíbila, má paní," ozval se chladný hlas Cory přímo do ucha. Opět cítila, jako kdyby se jí chladný hlad ovíjel kolem těla a přísahala by, že dokonce cítila ledový dech na jejím krku, ze kterého jí stávaly vlasy hrůzou.

„Nic jsem ti neslíbila," zadusila se. Vstala celá zesláblá ze své postele, musela se přidržet nočního stolku, aby dokázala dojít ke skříni, kde si otřela rukávy své mikiny obličej vlhký od slz a bohužel i hlenů z nosu, protože nedokázala jakkoli kontrolovat své tělo.

„I v tuto chvíli máte potřebu obléknout se do lepších šatů?" zeptal se Rashomon, ale Cory ho ignorovala. Bála se jeho hlasu, snažila se ho vypudit ze své mysli a pokoušela se ze sebe shodit tíhu ledového hada kolem jejího těla.

Uchopila do rukou madla skříně, chtěla zatáhnout, otevřít ji, ale nemohla. Její tělo se zaseklo, mozek řekl rázné ne a srdce se rozpadlo na milion kousků. Minulou noc nemohla usnout nadšením. Těšila se, až po dvou měsících potká někoho, do koho se při vstupu na střední zamilovala, koho dlouhé měsíce sledovala na chodbách, kdo se na ni usmíval a nebyl to zároveň Geoffrey, s kým byla posléze šťastná a u koho nedokázala přejít přes fakt, že bude následující měsíce natolik daleko, že to podle něho nemá smysl. A tak jí zůstalo jenom pár památek.

Dvě takové památky měla ve skříni.

Odhodlala se zatáhnout za madla, otevřít skříň a velice opatrně z ní vytáhnout šedou mikinu přes hlavu s kožíškem v kapucí a natrhnutým lemem rukávu od poničeného plotu, který spolu přelézali, když se pokoušeli dostat na promítání letního kina bez placení. Kromě natrhnuté mikiny byli vyhozeni a za noční toulky dostala ještě Cory od skoro nevlastního otce domácí vězení na týden. Promarněný týden, který mohla strávit s Victorem.

Přitiskla si jeho mikinu blíže k tělu, posadila se zpět na svou postel a snažila se znova rozbrečet, aby vyplavila ze svého těla veškerou bolest. Ale slzy nepřicházely, pouze vztek.

Cítila, jak v jejím těle bublal vztek, jak jí krev stoupala do hlavy, cítila, že se jí napínají svaly a přála si zakřičet na toho, kdo zavinil Victorovu smrt.

Nebyla to nehoda, cítila by totiž palačinky, tohle byla vražda. A Victora zabil ten, kdo jí měl sloužit, ale zradil ji.

„Zabil si ho... Bez mého příkazu!" zakřičela z plných plic na stvůru, která objímala její tělo.

„Slíbila jste mi, že ho mohu zabít, pokud pochopíte, že ho nenávidíte. A vy jste ho nenáviděla, jakmile pronesl svou prosbu," bránil se Rashomon svým ledově klidným, až iritujícím hlasem.

V té chvíli Cory pocítila, jako kdyby jí někdo vyňal z těla srdce. Netušila, co říkala, neušila, co Rashomonovi slíbila.

„Byl to vtip," zašeptala rozechvěle a přitiskla jedinou památku na Victora blíže k sobě.

„Ne, má paní, byl to slib," namítl Rashomon.

„Vtip," zašeptala už se slzami na krajíčku.

„Slib, má paní. Sliby, pouta, smlouvy, je to posvátné, to si lidská rasa neuvědomuje, ale já nejsem člověk."

„Jsi stvůra!" zakřičela na něho Cory. Věděla, že už nic a nikdo Victora nepřivede k života, věděla, že ona zabila někoho, ke komu chovala hluboké city a litovala toho. Nenáviděla se za to, že jenom na pár sekund jenom pomyslela na to, že Victora nenávidí, litovala i toho, že si dělala naděje.

„Ne. Jsem služebník z pekel, jsem nejvěrnější sluha, jsem, posel smrti, ale nejsem stvůra. Stvůrou lze nazvat pouze a jen Vás. Jste osobou, která přivedla už čtyři lidi předčasně do hrobu, jste člověk, který ranil mnoho lidí a také jste člověk, který ničí lidské duše. Nesmíme zapomenout také na to, jak týráte muže, kterého, ač nenávidíte, nejste schopna nechat zemřít."

Najednou ten hlas nemluvil za Cory, ale před ní. Cítila, jako kdyby jí Rashomon probodával pohledem, jako kdyby se každým slovem přiblížil o pár centimetrů, až cítila, jako kdyby se jeho chladná kůže dotýkala její tváře.

„Nikoho netýrám," zafňukala natisklá zdi pevně svírajíc Victorovu mikinu.

„Ale ano. Dovolila jste mu, aby mne spatřil. Odsoudila jste ho k tomu, aby bylo jeho tělo pomalu ničeno vašimi skutky, aby jeho mysl byla pošpiněna vašimi hříchy. Vy můžete za to, že moji děti žijí v jeho blízkosti, Vy můžete za to, že ho to bolí," povídal Rashomon dál.

Přes slzy už Cory takřka neviděla a Rashomonova slova nechápala. „O čem to mluvíš?" plakala.

„O Emichim, má paní. Dovolila jste tomu muži, aby byl svědkem Vaší vraždy toho chlapce a od té doby je nucen nést tíhu Rashomonových potomků. Nepožírají jeho duši, pravda pravdoucí, ale šeptají mu. Nekomunikují s ním, pouze šeptají příkazy. Proč byl Emichi ve vaší blízkosti, když jste hledala muže, kterým mne nakrmíte? Proč byl Emichi přítomen v podniku, když jste mi slíbila nakrmit se vaším milým? Mé děti mu šeptají, aby šel tam, kam jdete vy, aby viděl stvůru, která se ve Vás ukrývá, aby viděl mne, jak se schovávám za Vašimi zády. A já, prostý sluha obyčejné Cory Rodgersové nezakazuji svým potomkům, aby tak konali, naopak je podporuji a dovoluji jim, aby byl Emichi jejich hračkou. Mučí ho, týrají, jeho psychika je pro ně momentálně nedotknutelná, ale jeho teplá lidská pokožka je jejich hřištěm. Vychutnávají si to, jak ho mohou řezat, pálit, mlátit, aniž by cokoli pocítil. Také jsem to zkusil, když jsem zastavil vašeho milence uprostřed té silnice, objal jsem jeho tělo a pustil ho až ve chvíli, kdy už mi bylo jasné, že smrti neunikne. Poté jsem se připojil na chvilku ke svým dětem a zkusil tu slast, když mohu ublížit lidskému tělu a ne duši. Krvavý šrám na jeho zádech jste zavinila Vy, má paní. Stvůra skrývající se za maskou nebohé dívky."

Pláč Cory byl už po prvních Rashomonových větách hlasitý, dusila se, nemohla dýchat, zmocňovala se jí panika, pokusila se před Rashomonem utéct z pokoje, ale stále cítila, jak se ledový had drží její levé paže.

Otočila se, hodila po služebníkovi z pekel vázu, která jí padla pod ruku, ale neuspěla. Porcelán se roztříštil o bílou zeď a voda dopadla až na Cory, která na kraji schodů ztratila rovnováhu, upadla, ale dokázala se zachytit zábradlí.

Sesunula se bezmocná ke schodům, přitáhla si levou ruku blíže k tělu, ale Rashomon tam byl stále s ní.

Ale tentokrát k ní přispěchal ještě jeden živý člověk, který na ni bezmocně volal, dokud se k ní neposadil a neobjal ji se slovy, že to bude dobré.

„Bude to dobré, zlatíčko, přejde to," konejšila ji její matka.

Cory však dobře věděla, že to přejde až ve chvíli, kdy zemře.

Jiná možnost neexistovala.

Musela zemřít nebo se jinak vyprostit ze smlouvy s Rashomonem.