Bolest hlavy Cory přešla až po týdnu přesně. S výjimkou víkendu se u ní prakticky celé dopoledne zdržoval Geoffrey, vyjídal lednici, hrál videohry, pokoušel se navázat s Cory delší konverzaci, ale minimálně ty první dny mnohokrát neuspěl.

„Tvojí baby nevadí, že se tady zdržuješ místo školy?" ptala se ho každý den.

Každý den odpověděl stejně: „ne."

„Jak teda chceš, zejtra už do školy jdu, tak sem zbytečně nechoď," zamrmlala do polštáře unavená.

„Fajn. Zajdem někam po škole?" zeptal se, mezitím však stíhal i ničit město už tak v dost špatném stavu na konzoli.

„Chci jít za dědou, už jsem ho víc jak týden neviděla, takže ne, ale můžeš jít se mnou, jestli chceš," odpověděla s přetočením na druhou stranu, aby na Geoffreyho viděla. Musela však zavřít oči, blikání televize jí bolelo do očí. Přitom sama byla ještě před týdnem schopna sedět před televizí hodiny a hrát, teď bolelo jenom pár sekund.

„Proč ne? Zajdeme na nějakej blešák nebo tak?" Usmíval se, i když neměl bleší trhy zrovna rád, miloval prohrabování se harampádím a hledáním zbytečností.

„O žádnym nevim, takže se asi jenom půjdem projít, jestli mu nebude špatně," odpověděla mu, otočila se raději čelem k zády, aby blikáním nebyla rušena a odpočívala.

Dveře do pokoje se otevřely ve chvíli, kdy Geoffrey nadšeně vykřikl, když po hodině a půl snažení dosáhl onoho pomyslného cíle jednoho nekonečného úkolu.

Takřka celý prostor dveří zabrala mohutná postava, horní knoflíčky košile již rozepnuté, sako přehozené přes ruku a uvolněná kravata nenaznačovala nic jiného než to, že pokud by se člověk odpoutal od oblečení, spatřil by mohutnou čelist se zatnutými zuby a menší tmavé oči, které se nenávistně rozhlíží po pokoji.

První slova nebyla pozdrav, ale jednoduchý příkaz na návštěvníka: „Vypadni odtud."

Byla sice doba, kdy Leroy dokázal Geoffreyho i pozdravit a dalo by se říct, že ho měl i rád, ale to skončilo před sedmi lety, když tehdy devítiletý Geoffrey řekl Leroyovi, že kdyby mohl, tak by si Cory vzal k sobě, protože by se u něho měla lépe.

Tato hloupost z úst devítiletého Leroye rozčílila z toho důvodu, že ač se snažil pro Cory být otcem, ona ho nikdy nepřijala a dala mu to dost jasně najevo. Každý to Leroyovi dával najevo. Tak se k tedy k té tehdy malé holčičce začal chovat odtažitě a k chlapci nepřátelsky.

„Brý den!" odpověděl na to provokativně Geoffrey, ale to už Leroy mizel ze dveří.

Reakce na to přišla v podobě prásknutí dveří od ložnice.

„Skutečně bys měl jít, Freyi," povdechla si Cory. Prásknutí dveří jí dokonale probudilo a dokonce i vstala, aby kamaráda vyprovodila.

„Fajn, ale stejně furt nechápu, co mu na mně tolik vadí," pokrčil rameny, natáhl na sebe svou bundu a svižnějším krokem seběhl ze schodů, kde počkal na ploužící se Cory.

„Všichni mu vadí, ale ty víc než ostatní... Nedivim se mu, ale teď už jdi," popoháněla ho. Už tak věděla, že si Geoffreyho přítomnost vypije, jelikož u nich doma neměl co pohledávat.

„Bylo by fajn, kdyby ti po těch devíti letech dal pokoj, sbalil se a vypadnul někam dost daleko," povzdechl si Geoffrey. Stál před dveřmi tak, že mu je Cory ani nemohla otevřít, aby už zmizel, takže ho musela poslouchat.

„Poslední dobou seš na lidi docela dost krutej, víš to?" zeptala se Cory s odměřeným pohledem. Alespoň poslední týden mluvil o smrti Lucase jako o něčem, za co měli děkovat a ani trochu onoho chlapce nebo jeho rodinu nelitoval.

„Myslím, že již chápu Vaší situaci, má paní," šeptal Rashomon, mezitím co se Cory pokoušela nacpat co nejvíce učebnic do školní skřínky, aby za dědečkem vyrazila s co nejprázdnějším batohem.

Lehce pokynula hlavou, aby se tedy její situaci pokusil objasnit, jako to dělal celý den, i když chybně. Třeba se mu ten padesátý osmý pokus povede, pomyslela si. Chápala, že Rashomon je inteligentní tvor, ale zdálo se jí, že nerozuměl lidem, i když s nimi žil už... od svého stvoření.

„Váš pan otec s vámi nežije, je pryč. A Vaše paní matka je nyní znovu provdaná za muže, který sice není Váš otec, ale je otcem Vašeho bratra, s kterým sdílí pouze půl genetické informace. Váš praotec žije na místě, které přezdíváte ‚domovem důchodců' a je nemocný. A Váš pan manžel s vámi nežije a Váš tchán ho nemá rád, i když tato nesympatie je oboustranná, že?"

„Geoffrey není můj manžel!" zasyčela takřka neslyšně, aby ji nikdo z okolí neslyšel. Neměla zapotřebí, aby ostatním vysvětlovala, proč si zase mrmlá pro sebe něco o manželovi.

Rashomon neodpověděl. Pouze vydal něco, co by lidé nazvali zamyšleným zamručením pod vousy.

„Seš ready?" akorát ve chvíli, kdy Cory chtěla Rashomona opravit ohledně toho, že její matka není za Leroye provdaná, nacpal se k vedlejší skřínce Geoffrey, který měl už svůj poloprázdný batoh na zádech a byl připraven na odchod k domovu důchodců, aby s Cory navštívil jejího dědečka.

Ač Cory nikdy nepochopila, proč s ní na to depresivní a nudné místo chodí, takřka nikdy ho neodmítla, protože si její dědeček mohl konečně popovídat s někým jiným než s ní a to pro něho musela být změna značně k lepšímu.

„Jo, můžem jít," pokynula mu, zamkla svou skřínku, přehodila si tašku jen přes jedno rameno a vyšla chodbou k nejbližšímu východu.

„Všimla sis toho ksichtu, co nasadil Emichi, když nás zmerčil ve třídě? Nechápu, co se pořád v nás rejpe, je naše věc, kdy chodíme do školy, ne?" Geoffrey nebyl člověk, co dokázal chvíli tiše jít, musel neustále mluvit a mluvil rád.

„Všimla jsem si," přitakal tiše Cory.

„Fakt mi už leze na mozek, vždycky byl nesnesitelnej, jak pořád jenom okecával tu svojí matiku a fyziku, ale Saul mi řekl, že od tý doby, co Lucas natáhl bačkory, tak je furt jenom jako ‚a jste v pořádku? A nevšimli jste si, že by mu něco bylo?' a podobný kecy. Je neskutečně otravnej, je učitel a přitom si teď hraje na nějakýho vyšetřovatele. Co na tom chce sakra zkoumat? Lucas prostě chcípnul, udusil se, asi držel tak dlouho hubu, že mu z toho explodoval mozek!" rozpovídal se nemile.

Kdyby mluvil tiše pouze ke Cory, asi by to šlo přehlédnout, ale Geoffrey nebyl schopen regulovat hlasitost svého hlasu, takže to dopadlo tak, že urážlivá slova proti učiteli i zesnulému se dostala k tomu, o kterém se mluvilo. A jelikož byl jeden z nich po smrti, mohl to být pouze Emichi, který rozmlouval s dalším učitelem opodál, co zaregistroval Geoffreyho slova.

Obdařil mladíka jedním chladným pohledem, nakonec se zamračil a odkráčel na druhou stranu školy ke svému kabinetu, aniž by pronesl jediné slovo.

„A teď sis to podělal," zamrmlala Cory, než zabočila do další chodby.

„Spíš posral...," zaklel Geoffrey. Ale nezdálo se, že by ho to moc trápilo.

„Schovává si tvůj děda nějaký věci z války? Nikdy jsem se ho nestihl zeptat."

„Děda nebyl ve válce," odpověděla mu Cory otráveně.

„Ne? Však je mu kolik? Sto třicet, ne? To nějakou válku musel zažít," opáčil na to s jasnou provokací v hlase.

„Je mu osmdesát devět," zavrčela.

„Jo ták... Ale fakt v žádný nebyl?" zeptal se přesto s nadějí.

„Ne. I kdyby, měl odjakživa zdravotní problémy, hlavně plíce, takže by do války nešel ani za zlatý prose, prostě se ho na to neptej, děda má akorát cetky s jeleny, nic víc."

„Jó, to vim. Nějaký mám taky z toho, jak jsem s váma několikrát šel na ty trhy... Docela fajn věcičky!

S těmi slovy alespoň podržel Cory vchodové dveře, aby se alespoň trochu zachoval jako gentleman, když se většinu času choval jako hulvát, což Cory nijak nevadilo.

Prošla dveřmi, otřela si boty o rohožku, jelikož venku bylo bahno a došla těch pár kroků k něčemu, co mělo sloužit jako recepce, kde se ohlásila.

„Cory Rodgersová, přišla jsem navštívit mého dědečka, Matthewa Rodgerse."

Opatrovatelka, která momentálně plnila funkci také recepční si Cory přeměřila krátkým pohledem. Našpulila světle růžové rty a následně stočila zrak k počítači, zamračila se a rázem se rozhlédla po stole.

S značnou nejistotou se Cory snažila zabrousit zrakem tam, kam se dívala žena, ale nestíhala ji.

„Děje se něco?" šeptl za ní Geoffrey.

Pokrčila v odpověď rameny.

„Ah, tady to je. Omlouvám se Vám, ale Vaše rodina byla před pár hodinami obeznámena, že byl Váš dědeček převezen do nemocnice," řekla žena s vážností v hlase a podívala se Cory konečně do očí.

Ucouvla, zamračila se a urychleně zkontrolovala telefon. Jak zjistila, žádný zmeškaný hovor od domova důchodců neměla.

„Koho jste obeznámili?" zeptala se se zavrčením.

„Kontaktní osobu, slečno," odpověděla klidně.

„A to je kdo?!" vyjela na ni Cory nepřiměřeně.

Žena si však zachovala chladnou tvář, zvedla se od stolu, šla se na krátkou dobu prohrabat šanony, dokud nepřinesla papír s údaji o kontaktní osobě.

„Paní Sharon Rodgersová, telefonní čí-"

„Do prdele!" zaklela Cory s prásknutím rukou do pultu.

Sestřička odskočila a požádala ji, aby mluvila slušně nebo se alespoň utišila.

„Naschle," zavrčela Cory v odpověď, obrátila se na patě a se zaťatýma pěstmi vykročila z haly domu, aby se mohla vydat do nemocnice.

„Seš v poho?" dohnal ji Geoffrey. Sotva s Cory držel krok, i když měl nohy a kroky delší, v rychlosti se moc Cory nevyrovnal.

„Ne. Máma mi to ani nezavolala. Jdu do nemocnice. Uvidíme se zejtra," zasyčela naň ho nepřátelsky.

„Půjdu s tebou," namítl. Kdyby měla Cory čas na hádku, tak by se hádala, ale nechala to být a raději ještě doběhla autobus, který k nemocnici mířil.