Jako malá jsem těměř pokaždé, když jsem něco dělala viděla koutkem svého oka Stín. Tuto postavu bych popsala jako zřejmě člověka, celého černého, žádná barva, odlesk, ani výraz. Myslím, že ta postava ani nikdy neměla obličej, ale nemůže si zím být jistá na sto procent, přece jenom jsem to viděla jen sa zlomek času. Jediná věc, co jsem věděla už od našecho prvního shledání, byla to žena, možná dívka, ale rozhodně byla ženského pohlaví.

Prvně jsem jsem se jí bála. Bála jsem se Její záhadnosti, bála jsem se toho neznáma co sebou přinášela. Bála jsem se na ni jen myslet, dohánělo mě k úzkostem.
Pár let zpátky jsem si začla myslet, že je to má mrtvá babička a že se o mě jen bála, že mě hlídala a že se o mě starala.

Čím starší jsem, mám větší pocit, že ani jedno mínění není správné. I když to s nimi má určitě něco společného.
Teď už vím, že ta osoba je z mé rodiny a že mě už dlouho sledovala, ale ne protože mě chránila, nebo se o mě starala, ale protože vzpomínala. Vzpomínala na svoje mládí, na všechny kraviny co prováděla, jak nevinná dříve byla.

Ano, myslíte si to správně, tou postavou jsem byla já.

No tak dnes tu máme něco naprosto jiného, je to jeden z mích příběhů a myšlenek, co mi běhají v hlavě.
Takových to věcí tu mám hodně, opravdu hodně, takže pokud se vám takovýto 'styl' líbil, nebo líbí, mohla bych to začít psát a vydávat víc. Pakud by jste chtěli.

(Proč se snažim, vždyť téměř jediný člověk co komentuje moje příběhy je terkaakret1...)

Anny Paris~