Opravdu už to tak bude, jsem padouch. Jako by nestačilo, že mě při vstupu do klubu šacují jako bych procházela letištní kontrolou. Jistě, je normální ukázat tašku. Jednou. Ne, že uděláte pár kroků a zastaví vás další pracovník se stejnou prosbou. Zvlášť, když se do mé „tašky" vejdou stěží klíče s peněženkou. Co čekali, že jim udělám? Ubiju je dýškem? Začnu jim hrozit kartou? V něčem však měli pravdu, Norové by si na mě měli dávat pozor, podle všeho jsem pěkné kvítko aneb toto je příběh mé první pokuty v životě a rady, jak (ne)vykrádat muzea..., ne že by to mělo nějakou souvislost.

Doufala jsem v klidnou sobotu, ale osud zřejmě chce, abych co nejvíce přispívala na Wattpad, a tak mi hází klacky pod nohy. Tou dobrou zprávou je, že jsem poznala, jak funguje norský přepravní systém. Tou špatnou zprávou je, že to proběhlo tím nejnepříjemnějším způsobem, při osobním setkání s revizorem. Neukázal sice žádný fešný odznáček, ale když jsem viděla, jak mu lidé předávají své lístky, udělala jsem prostě to samé. Dala jsem mu svou poctivě koupenou lítačku jenže olalá! Ona prý nebyla aktivována. Co je sakra aktivace, ptala jsem se sama sebe možná trochu vulgárněji ve své hlavě. Když si koupíte lítačku a pořídíte si k ní kupón na určitou dobu, máte mít vystaráno, ne? Alespoň tak to funguje v Čechách, které sice můžou být sto let za opicema, ale aspoň něco v té dopravě funguje. Touto koupí by měly vaše trable končit a ne začínat! Jenže poté, co jsem se pokusila to samé udělat v Norsku, zjistila jsem, že to tak snadné není. Zakoupení si měsíčního kuponu totiž samotnou kartičku neaktivujete. Ne, musíte ji dát na jednu z kouzelných bedýnek v autobusu, tramvaji nebo metru a teprve pak se vám spustí odpočet. Jak...inovativní. Skoro měsíc přicházím do střetu s těmihle krabicemi, ale myslela jsem si, že jsou jen na zobrazení si kolik času vám zbývá (to je přeci užitečné, ne?). Na mou obranu nápis „les av kortet", který jim problikával na displeji nebyl úplně výřečný.

Protože je Norsko samo o sobě velice drahou zemí, tak to má i své světlé stránky. Pokuta mě vlastně stála podobně jako měsíční kupón, takže jediné, co utrpělo byla má důstojnost, a ne má peněženka. Navíc jsem si dala slib, že až budu obnovovat kupón, přikoupím si k tomu nějakou knížku nebo komiks, aby se mi lépe přežívalo další měsíc.

Kéž by má cesta padoucha končila v té tramvaji... Jenže podle všeho mám jednu z „těch tváří", které evokují ďábelské myšlenky. Ten den mě má cesta zavedla do Muchova muzea. Na vlastní výkřik se mi povedlo spatřit Pohled, byl to ohromný kulturní zážitek, o tom nemějte pochyb. Jenže když jsem u jednoho obrazu s názvem Upír velice zapáleně vysvětlovala své kamarádce, jak ten obraz znám z přednášek, připlížil se k nám ze zálohy hlídač a nenápadně nás od obrazu odstrčil. Nejprve jsem nechápala proč, ale po chvíli jsem se dozvěděla, že byl tento obraz před dvaceti lety ukraden. Že by se bál, aby se historie neopakovala? Je přeci nad slunce jasné, že jsem jen vyčkávala na moment, kdy svou pozornost upře na něco jiného a já budu moci obraz schovat do své pidi tašky. Kdoví, ale věřte mi, že v tomto muzeu byste krást neměli. Jednu dobu to podle všeho chránil pes Ivan. A když říkám Ivan, představte si něco jako psisko Baskervilské, prostě pořádný kus vola. V době své největší slávy jim v muzeu pokousal několik nevinných návštěvníků, kteří byli následně taxíkem přepraveni do nemocnice. Tak, a kdo je tady teď padouch, co, Ivane?

RADA Č. 11: Milé děti, krást je velice špatné a pokud je ve vašem okolí Ivan, rozhodně se to nevyplácí. To samé platí pro jízdu načerno, takže pokud v cizí zemi vyfasujete kartičku, ujistěte se, že s ní projedete každý zatracený terminál, který po cestě najdete.