Už nevím, kdo to byl, ale každopádně děkuji za tip na kapitolu, opravdu moc. Upřímně, tak nějak nevím, jak s úvodem začít, protože chci říct hrozné množství věcí, ale asi v první řadě vyjádřím, čemu se vlastně budu věnovat. Zkrátka půjde o příběhy, které zprostředkovávají zvířata, jsou tedy vyprávěči. Mohla bych psát o zvířatech v příbězích obecně, ale zvířata jako vyprávěči jsou mi bližší.

Jestli vám  celkově přijde, že se vyjadřuji nějak divně, že to nezní jako já, tak je to možné. Já jsem se dost změnila, což byl vlastně ten důvod té mé pauzy, ale také cítím, že mě dost ovlivňuje škola. Totiž, pro ty, kteří to neví, tak studuji českou filologii (a sociologii, ale teď mi jde hlavně o to první) a trochu mi to formuje i mé názory na samotné psaní o psaní a hlavně celkové zacházení s jazykem. Jestli to tady ještě není znát, jsem ráda, ale jen abyste na to když tak byli připravení. Mimochodem, časem se tu možná objeví pár kapitol, které budou inspirovány tím, co ve škole probíráme, tak snad se vám budou líbit.

Co se týče té mé pauzy, není to pauza stylu „nebudu teď nic dělat". Na Wattpadu jsem sice svou aktivitu utlumila, ale chci se rozhodně vrátit k těmto radám, ke čtení alespoň mých nejoblíbenějších příběhů, ačkoli už nebudu mít prostě tolik času ani nálady komentovat cokoli, na co tady narazím, a možná časem i k recenzování. Co se týče samotného psaní, tak už od začátku té pauzy tvořím jeden příběh, ale dost osobně se mě dotýká, takže mám stále strach to zveřejnit, i když jsem ve fázi, kdy jsem přesvědčená, že to udělám. Jako to bude s nedopsanými Vadnoucími květy, k tomu se vyjádřím právě u toho příběhu (a já doufám, že pravdu vyjde, přece jen, po dvaceti (ano, dvaceti, nedivte se tomu. Jsou kratší než mé obvyklé) kapitolách to snad už nevzdám). Takže ano, časem se ode mě něčeho dočkáte a i když si nejsem jistá, jestli mě takovou přijmete, pevně doufám, že ano, protože já jsem se nestala někým jiným, já jsem taková byla vždy, jen jsem to teď objevila.

Mohla bych tu zaplácat ještě desítky odstavců tím, jak se věnuji svému seberozvoji a hledám svou vlastní cestu, ale to by bylo celkem mimo kompetence této příručky a stejně o tom asi psát budu, ale to bude také vysvětleno u toho nového příběhu. Začala bych tedy konečně skoro po čtyři sta slovech o tématu této kapitoly. Tak tedy, zvířata jako vyprávěči. V podstatě budu srovnávat dvě knihy a ukazovat prostřednictvím rozdílů mezi nimi, jak se dá s takovým zvířetem jako vyprávěčem zacházet. Mimochodem, první zmíněnou knihu a vlastně celou sérii vřele doporučuji. Když mi to sestra půjčila, četla jsem to jen proto, abych jí udělala radost, ale vážně mě to hodně mile překvapilo. Nicméně ani druhá kniha není k zahození, i když její anotace je dost infantilní. Ale dost, tohle nemá být recenze.

Anotace: Všichni psi jednou přijdou do nebe... Ale nejprve musí splnit své poslání. Autor románu Psí poslání, který si zamilovali čtenáři po celém světě, Bruce W. Cameron je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka. I hlavní hrdina knihy se na svět vrací znovu a znovu. Jeho první pokus dopadá tragicky. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr malého chlapce Ethana. Ani tahle pokus nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jediné přání – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje...

Anotace: Kocourek Oliver jen výjimečně opouští svůj domov v hostinci Myslivna. Když ale hospodu zničí požár, zůstane bez střechy nad hlavou. Přátelskému kocourkovi se naštěstí podaří brzy najít ve vesnici nový domov. Pak se však seznámí s nemocnou holčičkou Karolinou, která nemá žádné kamarády. Oliver si vzpomene na to, jak lidé pomohli jemu, a rozhodne se, že je nejvyšší čas na to, aby vesnice, ve které bydlí, zažila pravý vánoční zázrak...

A v čem jsou tedy ty rozdíly? Co je naopak potřeba pro všechny příběhy, kde jsou zvířata vyprávěči?

1) Na koho je vyprávění zaměřeno: V Psím poslání je to tak, že se všechno točí kolem onoho psa, je hlavní postavou v pravém slova smyslu, protože s ním zkrátka všechno souvisí a kniha vypráví jeho příběh. Jsou tam sice i příběhy lidí, ale ve velmi minimalistické formě a jen s náznaky, navíc přes jakýsi psí filtr. Dodnes si pamatuji, jak mě pobavilo, že se náš pes podivoval nad tím, že Ethan a jedna holka mlaskají, ale přitom nikde nevidí žádné jídlo (v překladu - líbali se)  Oliver naproti tomu ovlivňuje děj, to nepochybně, ale netočí se prakticky kolem něj, ale kolem lidí, kteří se kolem něj pohybují, těm je věnován největší prostor a žádné vnímání přes kočičí filtr tam není, Oliver rozumí naprosto všemu.

Shrnuto a podtrženo, Psí poslání se opravdu zaměřuje na zvíře samotné, Oliver naproti tomu spíše na lidi. A pokud takový příběh vy sami chcete psát, podle mě byste se měli prostě rozhodnout, kterým směrem půjdete, případně jako přesně je budete kombinovat, protože když se budete chvíli držet jednoho způsobu zaměření a pak přejdete bezdůvodně na druhý, bude to zmatené a prostě tak nějak kompozičně špatně.

2) Filtr či ne? - Tady navazuji na předchozí bod. Je potřeba si také rozhodnout, jestli se vaše zvíře vyzná v lidském světě či ne. Dost výrazně to pak ovlivňuje zápletku. Pardon za spoilery, ale je to pro účely této kapitoly důležité - v Psím domovu (třetí díl série) je část, kde lidé řeší, že se pán pro našeho psa zítra vrátí, ale pes tomu nerozumí a rozhodne se utéct a najít ho na vlastní pěst. Jinými slovy, kdyby tomu rozuměl, tak by věděl, že jeho výprava za domovem, která nakonec trvá dva roky, by byla naprosto zbytečná, protože by pro něj jeho milovaný o den později sám přijel. Naproti tomu v Oliverovi je část, kde se kocour doslechne, že jedna žena, která je velmi chudá, se umí starat o děti, a že druhá žena hledá chůvu, a protože rozumí lidskému světu, záměrně docílí, aby první žena začala pro tu druhou pracovat a tím pádem si finančně alespoň trochu přilepší. Tedy vidíme, že obráceně by to nefungovalo - kdyby pes věděl, že pán pro něj přijede, kniha by neměla žádnou zápletku, protože by nebyla žádná výprava, a kdyby Oliver nerozuměl lidskému světu, nespojil by tyto ženy a vlastně by asi vůbec nezachránil Vánoce.

3) Studium - Je podle mě velmi důležité o zvířeti, které si vyberete, hodně vědět. Pokud srovnám dvě knihy, které jsem si vybrala, v Oliverovi to až tak dobře vidět není, protože bych řekla, že je to pojato malinko komediálně, ale stejně si myslím, že autorka o kočkách ledasco věděla, když dokázala popsat vábení instinktů, rozdíl mezi mladým a starým kocourem a tak podobně. U Psího poslání je to zřetelnější. Je tam sice dán důraz hlavně na věrnost člověku, ale člověk se dost dozví o tom, proč psi dělají některé věci, jak možná přemýšlejí a tak dále. Ale ať do svého příběhu dáte méně či více informací, něco si zkrátka zjistěte, jinak vás chovatelé toho zvířete ukamenují a příběh bude z hlediska faktů stát za nic. Není to tak těžké, v době, kdy máme internet a o většině zvířat i nějaké chovatelské brožury. Pokud ten druh zvířete máte doma nebo se s ním často setkáváte, máte samozřejmě velkou část práce hotovou, stačí jen pozorovat a všímat i detailů.

Mimotechnická poznámka: Já mám někde doma brožurku o chovu chameleona. Ne, chameleona fakt nemám a nikdy jsem neměla a je to výsledek nápadu na příběh, který vůbec nevyšel, takže mi to přijde hrozně vtipné.

4) Realizace - Zvíře by zkrátka nemělo být jen zprostředkovatelem příběhu, když se ho nějakým způsobem týká, pokud to vyloženě nezamýšlíte jako pouhé přidání neobvyklého vyprávěče, Mělo by se v něm nějak realizovat. I v Oliverovi, kde je kladen důraz hlavně na lidské postavy, vlastně musíme říct, že je Oliver postavou hlavní a je iniciátorem změn, které se těm lidem přihodí. V Psím poslání je to jasné, tam se všechno děje psovi a, jak už jsem zmínila, lidské osudy jsou zmíněny spíše okrajově (ale přesto dokážou zasáhnout city, a to není reklama, jen chci vyjádřit, že to neznamená, že tam nemají svůj obrovský smysl a že je to celé o psovi). Ať už se rozhodnete pro jakýkoli způsob realizace, nějaký by tam podle mého názoru jistě měl být, když píšeme tento typ příběhu.

5) Povaha - Jedna věc je podle mě hodně důležitá. I když má každý zvířecí druh určité rysy chování, které se pak ještě více specifikují, když se podíváme na jednotlivé rasy nebo plemena, každý zvířecí jedinec je přece jen specifický. Lidé také nejsou všichni stejní, tak proč by zvířata měla? Pracujte s tím, a to hlavně pokud se ve vašem příběhu těch zvířat objevuje více. Minimálně to podle mě dodá na zajímavosti.

To by ode mě bylo protentokrát vše. Co si o tom myslíte vy? Jak se vám tato kapitola líbila? Máte nějaké speciální přání, o čem by měla být některá z dalších?