Znovu vás zdravím. Ne, dneska si opravdu nebudeme povídat o interpunkčních znaménkách, názvem Spojníky jsem měla na mysli spojníky děje. Tentokrát nebudu psát číslovaný seznam, snad přežijete, když to bude jen souvislý text. No, a co to tedy jsou, ty spojníky děje?

Mimochodem, když už jsme u těch interpunkčních znamének - pomlčka je z obou stran ohraničená mezerami (koupila tři věci - mléko, máslo a sýr), spojník ne (nebude-li pršet, půjdeme ven).

Ale zpět k tématu. Jde o to, že málokdo má opravdu naplánovanou kapitolu za kapitolou. Nebo možná ano, ale komu z vás se stalo, že nikdy nepřidal do svých příběhů předem neplánovanou scénu? Pochybuji, že se někdo takový najde. A pokud ano, pak se moc omlouvám, ale já osobně shledávám takové psaní nudným. No... jde tady krásně vidět, proč píši ty číslované seznamy, protože jsem se už v druhém odstavci dostala úplně jinam, než jsem chtěla. Výborně, Tilly.

Zhluboka se nadechneme a začneme znovu, dobře? Tady ovšem jde o to, jak ty neplánované scény propojit se zbytkem příběhu. Pokud jde jen o nějakou drobnost, je to poměrně snadné. Problém nastává ve chvíli, kdy do příběhu zatáhnete celou novou zápletku, která ho třeba pošle i jiným směrem. Může se vám stát, že příběh pak působí jako dva různé, které někdo splácl dohromady. A to čtenář pozná.

Což o to, ta nová zápletka může být lepší. Jenže jste ji prostě připojili už k existujícímu příběhu, a tak tam musí být nějaký spojník, který k sobě příběh sváže. Nestačí ho pouze dát pod jeden název, v případě vydaných knih do jedné vazby. Musíte ho spojit i příběhem.

Chci říct, každá část, dokonce i každá kapitola vašeho příběhu, může dávat smysl i sama o sobě. Ono to je dokonce výhoda. Jenže musí být nějak propojené, a ne, stejná hlavní postava opravdu nestačí, pokud to vyloženě není myšleno jako série minipříběhů, ale o tom tady vůbec nemluvím. Uvedu raději konkrétní příklad toho, jak to vypadat nemá. Upozorňuji, že nepopisuji nic tady z Wattpadu, ale svůj vlastní příběh, který jsem psala asi v devíti, tak se když tak neurazte, kdyby vám to něco připomínalo.

Hlavní hrdinka, nějaká patnáctiletá Mia, se jednoho dne dozvěděla, že jede na lyžařský výcvik.(zápletka 1.a) Než však nadešel den D, chodila do školy, bavila se se svou kamarádkou, hádala se se školními královnami... (zápletka 2.). Pak nastal lyžák (zápletka 1.b). Po vypsání denního programu na celý týden a pár stránek jeho dodržování jsem napsala, že byl lyžák pěkný a poslala Miu domů. Tam o pár dní později oslavila Vánoce s rodinou, dostala psa. (zápletka 3.). Pak jsem už nevěděla, tak jsem to ukončila.

Dokážete najít, co je na tom špatně, kromě toho, že je to klišé a že je to prostě celé blbě? Zaprvé, měla jsem hned přejít k tomu lyžáku, protože zápletka 2. tam neměla smysl. Zadruhé, měla jsem to popsat den po dni, když už jsem tam dala ten pitomý program. Zatřetí, u těch Vánoc bylo vidět, že vařím z vody a polévka mi z toho nevznikla, takže jsem to tam neměla dávat.

Děj jako takový by sice byl s využitím spojníků pořád o ničem, pořád klišé a pořád jsou tam strašné nesmysly, jako to, že na lyžák se většinou před Vánoci vážně nejezdí, a už vůbec ne v patnácti, ale bylo by to lepší. Chcete vidět, jak by to spojníky změnily?

Hlavní hrdinka, nějaká patnáctiletá Mia, se jednoho dne dozvěděla, že jede na lyžařský výcvik. Máma jí to málem zatrhla, protože se v té době hrozně hádaly. Začalo to tím, že Mia chtěla psa a její mamka ne, ale přerostlo to v hlubší spory. Nakonec ale Mia přece jen odjela. Na lyžáku zažívala pár menších dobrodružství, první den se  ztratili, druhý si zlomila lyži, třetí se kluci z vedlejšího pokoje opili a Mia je musela krýt... A ještě ke všemu ji pobyt znepříjemňovaly školní královny. Alespoň že měla svou kamarádku, která ji podržela. Po příjezdu domů ji čekalo příjemné překvapení – mámě se to uleželo v hlavě a o pár dní později, na Vánoce, jí koupila psa, aby se usmířily, s upozorněním, že pokud se o něj Mia nebude starat, půjde do útulku. 

Také vám to připadá nějakým způsobem provázanější, komplexnější? A o to právě jde a je z toho jasné, že spojníky dáte i do sebepitomějšího díla. Je třeba příběh propojovat. Jak to dělám já, to je nastíněno v tom příběhu o lyžáku (dále to budu nazývat Neobvyklá zima, tak se to jmenovalo) a ještě to za chvíli povysvětlím, ale myslím, že těch způsobů je spousta a všechny jsou správné, pokud fungují. Jde o to používat alespoň nějaký.

A teď k tomu mému způsobu. Teď se sice hezky prozradím, ale jde prostě o to, že já mám příběhy vždy promyšlené jen do určité části, pak se snažím vařit z vody a doufám, že něco ukuchtím. Troufám si říct, že někdy to i vyjde. Tohle kupodivu není problém. Vždy mě něco napadne. Je to ale celkem legrační, protože já vlastně nedávám smysl těm novým scénám, ale těm, které jsem ještě naplánované měla.

Já vím, jak to zní. Ale je to prostě tak. Ony ty staré scény smysl dávají i tak, jenomže bez toho, co uvařím z vody. To, co vařím z vody, mě napadne v souvislosti s už napsaným dějem, proto to zapadá. Ovšem tím pádem musím dát nový smysl těm už napsaným scénám, protože ho přece ztratily. Tak chvíli sedím, trhám si vlasy zoufalstvím, vypiji pět šálků silného čaje a pak na ten smysl přijdu. Nějak ho tam zakomponuji a hle, spojníky jsou na světě!

Samozřejmě, je to komplikovanější, protože já nedokážu úplně přesně popsat, jak tam ten smysl dávám, řídím se hodně intuicí. A to zakomponování jsem se pěkně dlouho učila, možná už to bude čtyři pět let, zhruba tehdy jsem si totiž uvědomila, že to prostě propojit musím. No, ale je to zhruba můj postup.

Někdy se to povede, někdy ne, a myslím, že teď, když jsem to tu napsala, tak mým čtenářům dojde, že mi to nevyšlo ani v některých novějších příbězích, přestože je jinak považuji za dobré. Jenže něco jiného mi nefunguje už vůbec. Tím chci říct, že určitě nejsem jediný autor, který má postup, který se jeví jako kontraproduktivní. Jenže psaní příběhů a vlastně umění obecně je tak zvláštní, že se občas neřídí normálními pravidly.

Každopádně, když tam ty spojníky nejsou, nejenže to působí neuceleně, ale on ten příběh tím pádem ani pořádně nedává smysl. Působí to, jako by k sobě někdo nalepil několik barev plastelíny, ale příběh se může skládat jen z jedné, aby se dal využít a vy z něj mohli něco vymodelovat. Navíc, víte, že když zamícháte všechny barvy plastelíny, po chvíli vám vznikne taková nehezká šedá až hnědá? Mám to vyzkoušené. Takže nenamítejte, že hrouda různorodých kousků plastelín je hezčí. Není. Stejně jako takový příběh.

A stejně tak to ani nedává smysl. Který blbec kromě mě by k sobě lepil všechny kousky plastelíny? Vždyť si pak nic pořádného nepostaví, nebude to vypadat pěkně. A stejné je to i s příběhem. Bude škaredý, nikdo z něj už nebude chtít stavět, dokonce ani sám autor.

Proč? Protože čtenář chce mimo jiné tři základní věci – začátek, prostředek a konec. Pokud se v podstatě ničeho takového nedočká a je jen trošku náročnější, nebude to číst. Když dobře použijete spojníky, ten začátek, prostředek a konec se vlastně utvoří sám.

Jak poznat, jestli tam ty spojníky máte? Jednoduše. Udělejte to samé, co já s Neobvyklou zimou. Na férovku si vypište všechny zápletky, můžete si je také očíslovat a opísmenkovat, jak jsem to udělala já. Ano, bude to pravděpodobně strašná slohovka, když je příběh komplikovaný, ale poznáte z toho, jestli tam tu spojníky máte, jestli je tam máte, ale mohlo by to být lepší, nebo jestli je tam nemáte vůbec. Navíc, pokud je tam nemáte, tak takhle lépe přijdete na to, jak a kde byste je tam mohli dát. Možná to bude chtít přepsat už napsaný kus vašeho příběhu, ale jestli to s psaním myslíte vážně, doporučovala bych to udělat.

No, a ode mě to bude všechno. Co vy a spojníky? Dodali byste ještě něco? Co si o této kapitole myslíte?