Tento díl jsem vlastně měla vymyšlený už dávno, ale přibylo ještě pár bodů, které bych sem chtěla přidat a bez kterých bych to asi nevydala. Tentokrát bych si dovolila říct pár slov o prodlužování příběhu, většinou o tom zbytečném. Četli jste někdy dílo, které se vám možná i líbilo, ale máte pocit, že jeho děj by se vmáčkl do méně prostoru.  Někdy je ten problém, že ty věci, které příběh dělají delší, tam v podstatě jsou důležité, ale autor je jaksi neumí utnout.

Já osobně se přiznám k tomu, že ten problém mám s romantickými vztahy. Prostě, většinou vím, že se ty postavy dají dohromady, ale připadá mi to hrozně rychlé a tak to stále "obkecávám" a písmena, slova, věty, kapitoly naskakují. Ono na tom není nic špatně, kdybych vymýšlela nové konflikty, ale ono se to většinou točí kolem těch starých. Ale už se lepším, a proto i vám radím, že jestli i vy máte takový problém, nejlehčí je vymýšlet nové konflikty. Dělejte to postavám ještě těžší. Ale pozor na klišé, třeba u těch vztahů z toho většinou autoři dělají laciný brak na téma: "Se kterým naprosto božským a bezchybných krasavcem hlavní hrdinka skončí?". Pokud máte ve vztahu svých postav nějaké originální prvky, vymyslíte takový konflikt snadno.

Nebo, a tu možnost asi využívám ještě častěji... nyní mě nenapadá, jak to převést na jinou věc, ale ohledně těch vztahů - ono nemusí být úplně jasné, jak na tom hrdinové jsou a co k sobě cítí. Výhoda je v tom, že můžete balancovat na hraně několika možností a čtenář se tak nebude nudit, protože není nic jisté. Asi to je tak se vším. Pokud třeba máte ve zvyku prodlužovat takové ty scény, kde někdo někam putuje, je přece snadné trochu tajit, kam ta výprava směřuje, popřípadě změnil během příběhu cíl. Prostě nenechte čtenáře, aby si byl něčím jistý nebo mu jeho jistotu občas rozbijte.

Dále bych měla takové univerzální rady, jak neprodlužovat. Dnes si číslování příliš neužijete, tato kapitola je spíše taková "povídací" než seznamová. Budou jen tři položky.

1. Určete si délku už na začátku: Samozřejmě, že to skoro nikdy nedodržíte. Alespoň já ne. Ale když si například řeknete, že budete mít třicet kapitol a ono jich je osmdesát, zpozorněla bych. Ano, někdy příběh i tak není vleklý, ale bohužel to většinou znamená, že jsem ho nacpali vatou nebo některé věci až příliš rozpitvávali (nemám nic proti detailním scénám, tady jsem měla na mysli to, co jsem psala před chvílí třeba o té romantice). Takže pokud hodně přetáhnete, měli byste se sami sebe zeptat, jestli je to tak správně. A naopak, pokud je kapitol výrazně méně, popřemýšlejte, jestli jste to moc neosekali a neochudili příběh o část jeho potenciálu.

2. Každou scénu si obhajte: možná jsem to tady už psala, ale jestli si umíte odpovědět na otázku: "Proč tady ta scéna je?" a odpověď je detailní a vůbec zní dobře, tak tam má smysl, i když se můžete rozcházet s názorem čtenáře. Důvod? No, pokud to není poslední kapitola, on na rozdíl od vás neví, jaké to bude mít následky, nebo je v té scéně něco, co musí vyčíst mezi řádky a on to nedokáže. Ale jak jsem určitě psala, buďte k sobě upřímní. Většina scén, u kterých si nejste jistí, jestli smysl mají, tak ho nemají.

3. Umět se rozloučit: Kdo první přišel s tím: "Když něco miluješ, nech to jít."? Já jen, že autoři by si to mohli dát jako moto. Je těžké říct sbohem příběhu, který byl s vámi dlouho. Dokonce s vámi ještě nějakou dobu bude. Ale je třeba dát šanci jinému, aby zcela ovládl vaše srdce. Je to jako s lidmi. Když prostě cítíte, že je konec, nemá smysl v tom vztahu pokračovat. Zkuste vůbec obecně vnímat příběhy jako lidi, protože lidem jsou bližší další lidé více než něco tak abstraktního jako je příběh.

S tím souvisí i další téma, a to druhé (třetí, čtvrté...desáté) díly příběhů. V knižním světě jsou série populární, ale ne vždy to dopadne dobře. Nemusí se to odrazit jen na kvalitě, ale někdy prostě poznáte, že byl příběh koncipován jako jednodílný.

Je to jednoduché. Piště série jen tehdy, když nemáte na výběr. Zaprvé je větší šance, že to dopíšete, a zadruhé budete mít stále o čem psát. Zní to, že série odsuzuji, ale to není pravda. Jen mi občas připadají nesmyslné.

Jestli to nevadí, uvedla bych příklad na dvou svých dílech. Na jednom, kde to nefungovalo a na jednom, kde to podle mě funguje až moc dobře (to není egoistické, za chvíli to vysvětlím). Jedná se o Osud a o Oko bouře.

Když pomineme, že Osud není kvalitní, přestalo to prostě fungovat už na začátku, a to těch dílů bylo skoro pět a mělo být šest. Prostě, v prvním díle Selena přijela na ostrov, tam se seznámila s tím, jak to tam chodí, naučila se plno věcí a nakonec porazili zlo. Konec. Dobře, on ten druhý díl dával smysl, protože jsme nevěděli osudy některých postav. Jenže to je všechno. Děj jsem pro to neměla. A toto se v každém díle opakovalo - nechala jsem otevřené osudy a hlavní zápletku, ale děj jako takový vlastně ne. Ne, není nic špatně na tom, když knihy dávají smysl i samostatně, právě naopak, tak by se to dělat mělo, ale špatné je, když už jen víte, co se má stát na konci každého dílu a každou kapitolu plácáte bezduchou vatou, abyste pak napsali jen pár důležitých okamžiků, které k tomu konci směřují. Co jsem tedy udělala špatně?

Jak je možné, že Oko bouře je svým způsobem postavené na podobném konceptu a funguje? Aby bylo jasné, OB nebylo vůbec myšleno jako série. Měl to být prostě jen rozsáhlejší příběh. Že to bude série, a hodně dlouhá, mi došlo až někdy v polovině prvního dílu, protože jsem si uvědomila, že se toho musí hodně stát. A to je to, co jsem myslela tím, že to funguje až moc dobře. Já prostě nevím, jestli mi těch devět dílů bude stačit a silně o tom pochybuji. Chápete ten rozdíl oproti Osudu?

Možná někdo namítne, že to je v tom, že mám OB více promyšleno. Nemám. Mí pravidelní čtenáři ví, že já vymýšlím za pochodu a to i ty nejsložitější zápletky. Rozdíl není v tom, kolik mám naplánovaných scén dopředu, protože i ty stejně stále měním, ale v tom, že Osud neměl mít budoucnost. To dílo k tomu nesměřovalo a ten otevřený konec jsem v podstatě vytvořila uměle, protože se mi s tím příběhem nechtělo loučit. To ale není dobrý důvod pro pokračování. Dobrý důvod je, když prostě víte, že vám jeden díl nebude stačit na vše, co je potřeba říct a že to tam prostě nenacpete. Dobře, i kdybych zničila všechny vedlejší zápletky, vztahy a ochudila OB o všechno kromě přímé dějové linky, stejně by to bylo tak na tři-čtyři díly, což stále není jeden. A navíc, kdo by to dělal? Kdybych to samé udělala s Osudem, možná by to vyšlo na ten jeden díl. Ano, OB má být delší, ale i kdybychom přidali polovinu, stejně by to nebylo shodně dlouhé. A to je jen dějová linka sama o sobě, která ani v OB nehraje nejhlavnější roli.

Snad jsem vás tímto neodradila a rozumíte, co jsem tím chtěla říct. Piště série jen za předpokladu, že to prostě jinak nejde a že do každého dílu dokážete dát něco, co nebylo v minulém a že bude mít stejnou jiskru. Ano, čtenáři mají rádi pokračování, i když třeba není tak kvalitní, protože si příběh zamilovali, ale vy je nemusíte poslouchat a vaše dílo tím kazit. Nebo chcete o svém příběhu slyšet něco jako: "První díl byl fajn, ale pak to šlo do kytek."?

No, a tímto asi tuto kapitolu ukončím. Zase mi to nevyšlo na žánry, takže je asi udělám v samostatné kapitole. Máte nějaký nápad, co byste tady chtěli dále? A jak se vám tato kapitola líbila?