Zdravím vás u dalšího dílu příručky. Musím říct, že konečně začínám chápat, proč někteří autoři píší o různých psacích aplikacích. Chystám se totiž udělat to samé. A neděste se názvu kapitoly, já jsem akorát přeložila to, jak se ta aplikace doopravdy jmenuje. The Most Dangerous Writing App. Obvykle jsem věrná Wordu, ale dostala jsem se k tomu díky takové chatovací skupině z Wattpadu a tam to všichni zkoušeli, tak jsem musela také.

Nebo takhle, děste se, ale spíše toho, proč se tak jmenuje. Než se k tomu ale dostaneme, krok po kroku vás touto aplikací provedu. Velké plus osobně vidím v tom, že nemusíte nic stahovat a už vůbec za nic platit. Nevím, jestli existuje i nějaká verze na mobil, ale na počítači je to online. Byla to věc, pro kterou si mě tato aplikace získala. Odkaz dám i do externích, ale pro ty, kterým by nějak nefungoval: www.themostdangerouswritingapp.com

Když to zadáte, měla by se vám objevit taková stránka:

Ano, aplikace je v angličtině, ale „start writing" snad rozumí každý a nic jiného nepotřebujete. Mnozí si ale teď přeložili tu větu pod názvem a zděsili se. Ano, skutečně to tak funguje. Pokud pět sekund nestisknete žádnou klávesu, vypne vám to a vaše práce bude ztracená. Teď jsem vám asi všechny od aplikace naprosto odradila, ale právě proto se jmenuje, jak se jmenuje. Nicméně, prosím, nepřestávejte číst, něco vám na konci o tom neukládání prozradím.

Ale předtím to, jak se aplikace používá. Vidíte nad „start writing" ten šedý obdélníček s nápisem „session length"? Když kliknete na tu tužtičku vpravo, můžete si nastavit, jak dlouho budete psát nebo kolik slov napíšete (obojí najednou k mému rozmrzení nejde, zkoušela jsem to), než jako by zvládnete úkol a práce se vám uloží. Hned to ukážu:

Já jsem si třeba pro začátek dala deset minut, ale přiznám se, že ke konci už se mi moc nechtělo, takže doporučuji těch pět, pokud to používáte úplně poprvé. Slova jsem ještě nezkoušela, ale za těch deset minut jsem jich já napsala 337, takže bych asi doporučila těch 250.

A ptáte se, co je to Hardcore mode? Jestli jsem to správně pochopila, neukazuje se vám to, co píšete. Hned vám to předvedu. Tohle je normální mód:

A tohle je hardcore:

Nepovedlo se mi to zachytit, ale písmeno, které stisknete, se vám objeví uprostřed obrazovky a pak se ztratí. Jinak je text takhle rozmazaný. Nevím, k čemu to je dobré, mě to třeba strašně rozčiluje, ale někomu to asi vyhovuje.

A teď k tomu, když to teda zvládnete napsat, tedy když dosáhnete určitého počtu slov nebo uplyne určitý čas. Objeví se vám tohle:

Samozřejmě kliknete na „download", jestli chcete, aby se vám to uložilo, a pak už si s tím pohrajete tak, abyste to umístili do správné složky v počítači, popřípadě převedli do Wordu nebo jiného psacího programu.

A když to nezvládnete? Když jsem ten článek začala psát, žila jsem ve vědomí, že to neztratíte. Ráno to tak totiž fungovalo.Stačilo napsat váš e-mail a ukázalo se to samé, co když to dokončíte. Teď už to nejde, maximálně se můžete pochlubit na Twitteru, že jste to nezvládli, což mě svým způsobem strašně pobavilo. Nějak se mi nepovedlo ani kontaktovat Manuela (ne toho z PVV, tak se prý jmenuje ten, co stránku založil), co se stalo. Třeba se to zase vrátí do toho módu, v jakém to bylo ráno a včera, nevím. Zkopírovat to nestihnete, to jsem si ověřila. Napadají mě proto dvě možnosti, jak o práci přece jen úplně nepřijít. Ale předtím:

Také vám to svým způsobem připadá legrační? Asi by mi to ale legrační nepřišlo, kdyby ta slova nebyla Ahoj, jak se ti daří?

Ty dva způsoby - když už vidíte, že je zle (obrazovka vám začne červeně blikat, takže se nebojte, že byste si toho nevšimli), rychle zmáčknete Print Screen, někam si tu fotku uložíte a pak to prostě opíšete do nějakého normálnějšího programu. Nebo, když  vám už nezbývá moc času nebo slov, prostě tam napište nějaké nesmysly, jen abyste to zvládli a mohli to tak uložit. Jestli někoho napadlo něco lepšího, sem s tím.

A co jsem vlastně napsala já? Pamatujete si ještě na můj příběh Polibek vypůjčeného času? Ne? Nebo jste ho nečetli? To nevadí, stejně je to celkem o ničem. Každopádně, odehrávalo se to o něco později, když už se všechno vrátilo do starých kolejí, až na jednu věc - lidé začali svá jména odmítat, až na tohohle hlavního hrdinu, Leyrona.

Jestli se zeptáte, jestli jsem to promýšlela, tak ne. Předem jsem si vytvořila jen ta jména a prostě jsem to zapnula a začala psát. Zrovna mi ve sluchátkách hrála písnička s názvem Windmills od Blackmore's night, která s tím nemá nic společného, tak jsem si prostě na Polibek vzpomněla a začala úplně spontánně psát. Přikládám tento svůj pokus, i se všemi překlepy, opakováním slov a blbě postavenými větami, ovšem věřte nebo ne, s odstavci (já už totiž neumím psát bez odstavců):

Stál v kamenné stavbě a dýchal trochu zatuchlý, ale pro něj neskutečně příjemný vzduch. Jeho přátelé a sousedé možná upřednostňovali být tam venku, kde byl vzduch svěží a voněl časným podzimem, ale pro něj mělo toto mnohem větší kouzlo. Byla to pro něj cesta do dob, které mu připadaly být v pořádku.

Samozřejmě, že věděl, jak to dopadlo. Věděl, proč byl původní mlýn zbourán a nahradilo ho nová, i když dost podobná stavba, která opravdu sloužila jen k výrobě mouky. Když tady ovšem tak stál, někdy mu připadalo, jako by znovu cítil ty staré časy, jako by stavbu znovu naplňovala ta zvláštní energie, která zdejším obyvatelům připomínala dary, které jim daly samotné hvězdy. 

Proto zde trávil čas tak rád. Připadalo mu, že tehdy, tedy před tou katastrofou, bylo všechno krásnější. Lidé se nevzdávali toho, kým jsou, nevzdávali se části své duše. Koneckonců, nevznikl ten problém právě proto, že se o to začali snažit? Proč to nemohlo zůstat tak, jak to bylo? Všechno se mu v těch dobách zdálo opravdovější.

Věděl, že tento jeho názor nikdo nechápe. Všichni jen argumentovali tím, že žena, díky které to všechno začalo, na svůj dar tvrdě doplatila. Tomu by i věřil. Ale byla přece jedna z mála, jestli ne jediná. Copak se všichni museli vzdát toho, kým byli, jen kvůli jediné katastrofě.

„Leyrone!" uslyšel náhle z dáli povědomý hlas. Pevně semkl rty. Ne, že by ji neměl rád. Koneckonců, měl si Avru vzít za ženu. Ale zrovna v tuto chvíli chtěl být úplně sám. Měl pocit, že tato chvíle zkrátka patří jen jemu.

„Tady jsem!" odpověděl přesto. Bylo to vlastně trochu zbytečné, jeliož Avra o této jeho lásce k mlýnu věděla, tudíž věděla i to, kolik času tady tráví, ale nechtěl jí dát najevo, že není vítaná, i když tomu tak bylo. 

Uslyšel její kroky a pak ucítil paže kolem svého pasu. Natočil se k ní a objal ji. Snažil se, aby to nepůsobilo nuceně, ale byl si vědom toho, že ona stejně ví, že by ho v této chvíli neměla rušit.

A pokud to stihnete a chcete si aplikaci trochu přizpůsobit obrazu svému, můžete psát na černém podkladu, když kliknete na ten první symbol v pravém horním rohu:

A nebo také použít režim celé obrazovky, když kliknete na ten druhý:

Tady nám to už hezky červeně bliká... koho právě napadlo, jak to bliká v černém módu? Zkusila jsem to a zklamalo mě to - také červeně. To to nemůže blikat třeba modře, aby to bylo zajímavější?

Kolem a kolem, i když jsem to původně vůbec zkoušet nechtěla, jsem ráda, že jsem to udělala. Jindy bych zvažovala všechna pro a proti a ve výsledku bych takovou blbost nikdy nerozepsala, ale takhle se mi to svým způsobem začalo i líbit. Netvrdím, že to vyloženě zveřejním nebo tak, ale možná se tomu ještě nějaký ten čas věnuji, možná stále v té aplikaci, aby to neztratilo to kouzlo. Já tedy tuto aplikaci hodnotím kladně, i když je pravda, že je trochu stresující, ale zdaleka ne tak, jak jsem čekala.

A co vy? Znáte tuto aplikaci? Líbí se vám? Zkusíte ji? Jak píše sám Manuel, je lepší to napsat a ztratit, než to nenapsat vůbec. Pokud už jste to zkusili, pochlubíte se se svým výsledkem?