Zdravím. Nebojte se, nebude to kapitola o tom, že kopírovat se nemá, ani nic podobného. Přímo reaguji na něco, co jsem tady na Wattpadu našla. Není to vyloženě příručka, ale něco na ten způsob. Veřejně nebudu uvádět autora ani jeho dílo, nemám v úmyslu, i když jsem svým způsobem hrozně naštvaná, někoho pošpiňovat. Ani se mu posmívat. Chci pouze upozornit, že nemůžete všemu věřit. Kdo by ovšem chtěl vědět více, tomu klidně soukromě pošlu odkaz. Také se předem omlouvám, jestli se v tom dotyčný pozná. Prosím, nezlob se, je to jen můj názor a napsat jsem to musela.

Zkrátka a dobře, ta „příručka" mi hrozně připomněla i vydané knihy o psaní, takové ty profesionální. Pracuje s frázemi na způsob „jak psát jako Rowlingová?", což je podle mě základní a už dost otřepaný marketingový tah a tak. Za chvíli se dostaneme k tomu, proč je ta fráze podle mě úplně mimo, ale potřebuji vám pár věcí vysvětlit, abyste mě pochopili. Kromě tohohle, stejně jako profesionální knihy, působí velice seriózně. Pod každou kapitolou jsou, myslím, dobře citované odkazy a tak.

Většinově se to zabývá copywriterstvím nebo jak to nazvat. Jde zkrátka o to, že je občas fajn se inspirovat jinými autory, zkoumat jejich práce, pochopit principy, jak kniha funguje i bez příruček a prostě se přiučit. S tím naprosto souhlasím. Není to kopírování, pouze inspirace a hledání něčeho, co jste se samotným cvikem sami nedokázali naučit. I já to dělám, když se mi nějaká kniha hodně líbí. Zkoumám, jak autor sestavil věty, jak třeba  vede dialogy, prostě se učím.

Ale víte, o tomhle bych vůbec nepsala kapitolu, protože mi to připadá jasné. Spousta lidí, i já kdysi, to může vnímat jako napodobování, ale tak to vlastně není. V jednom ze zdrojů, ze kterých údajně vycházel i autor naší příručky, se totiž píše, že jde o to, dosáhnout toho, aby tam sice vaše oblíbené knihy byly, ale nikdo je nerozpoznal. Nebo takhle - vaše dílo je vlastně mix všech knih, které vás ovlivnily, a vás samých.

Nevím, jestli autor „příručky" špatně pochopil anglicky psaný text (ty jeho zdroje) nebo vlastně neměl v úmyslu s ním souhlasit, ale napíši několik věcí, které on tvrdí a které mě přinutily mu málem napsat zprávu nebo komentář (a možná to i udělám):

Studuj knihu 1 autora, víc ne:

Ano, úplně super je porušit ve svém článku jedno ze základních spisovatelských pravidel, když radíte, jak napsat knihu. Myslím tu číslovku. A také je zajímavé, že v pozdějších částech už to je 1 - 3 autoři. No nic.

Tady jsem se hodně zarazila, protože tohle je kopírování. Jak se píše mimochodem i v jednom ze zdrojů, které sám uvádí: „Kopírování jednoho je plagiátorství. Kopírování dvou je výzkum. (John Milton, anglický spisovatel). Tím, že se budete inspirovat jen jediným autorem, nic nezískáte. Jak už jsem tady jednou psala, stejně nikdy nebudete lepší než on, protože originál je vždy dokonalejší než napodobenina. Ale s tím náš autor očividně, podle jeho dalšího výroku, nesouhlasí. Ten výrok zní:

(...), abychom dokázali psát jako Rowlingová, King, Kipling, zkrátka jakýkoliv autor, kterého jsme si vybrali. Pokud dodržíte všechny kroky, zanedlouho se vaše tvorba velmi silně začne podobat jejich.

A pak také: Budete myslet jako vaši autoři.

Ale sakra, tohle přece vůbec nechceme! Nechceme, aby se naše tvorba podobala někomu jinému, chceme, aby byla naše. Přesně proto nesnáším tu frázi „psát jako Rowlingová". Ano, Harry Potter je objektivně povedené dílo, stalo se slavným, ale proto, že bylo první svého druhu. Že bylo jiné, neobvyklé. Ne proto, že by Rowlingová kopírovala někoho slavnějšího. Dobře, možná vás napadne příklad, jak se někdo stal slavným díky tomu, že se jeho dílo podobá jinému, ale ruku na srdce, je jeho kniha kvalitní?

Kromě toho vůbec nevím, kde to vzal. Fakt je, že mám k dispozici jen online zdroje, odkud čerpal, ale stejně. On se tam píše pravý opak. A pokud to je z jeho hlavy, tak mi je ho, promiňte, upřímně líto. Někdo může namítnout, že slovíčkařím a vytrhávám z kontextu, ale bohužel, ono se všechno, co napsal, nese v podobném duchu. Když mluvíme o tom vytrhávání z kontextu, celkem mě zarazila další věc, ale o tom později. Dále další citát:

Bret § Kate McKay například uvádí, že po sérii zamítavých dopisů ze strany nakladatelství se Jack London rozhodl zlepšit svoje psaní, ať to stojí, co to stojí a začal studiem prací jiných autorů. 

Jasně, nic proti tomu nemám. Jen si povšimněte, že tady je „jiných autorů". A dalších částech autor zmiňuje jen to, že Jack London prý opisoval slovo od slova Kiplingovy knihy. Kiplinga jsem nečetla, přiznám se, ale zato London je autor, ke kterému mám úctu. Za pár věcí ho opravdu obdivuji, i když jsem od něj zatím četla jen jednu a třičtvrtě knihy. 

To, co mě zarazilo, je, že mi přišlo, že kdyby kopíroval jen Kiplinga, a vůbec, kdyby byla celá jeho práce založená jen na kopírování, vůbec nechápu, jak by se dostal tam, kde byl. Všichni z hodin literatury dobře víme, že jeho díla například hodně ovlivnil pobyt mezi zlatokopy na Aljašce a rozhovory s lidmi se zajímavým osudem. Tohle je prostě jeho, je to to, co dělá jeho knihy výjimečné. A přesně jak jsem citovala, prostě se inspiroval vícero autory a do toho dal to své, kousek své duše. Kdežto z článku jsem měla docela pocit, jako by celá jeho práce závisela jen na tom kopírování.

Není to tam sice řečeno, ale řeknu to takhle - než jsem se dostala k Londonovi, brala jsem to tak, že všichni autoři, které zmiňuje, jsou prostě trapní kopíráci a jejich práce jsou určitě hrozné. Až když jsem se dostala ke jménům, která znám, začal mi v hlavě blikat výstražný maják, že tady něco nesedí a že je ta „příručka" napsána dost manipulativně. Asi to nebylo vědomě, ale přijde mi, jako by nás měla přinutit věřit tomu, že je to tak, jak zmiňuje autor. A použil k tomu zase dost známý trik - „tenhle a tenhle slavný spisovatel to také tak dělal". Nevím, jak vy, ale na mě to nefunguje. Spíše mě to odrazuje.

A jak je to s tím Kiplingem, to jsem přesně nezjistila, protože nikde nebylo vyloženě, až na tu „příručku", napsáno, že by ho opisoval, ale možné to je. Ale zato jsem na několika zdrojích našla něco na tenhle způsob: „London's rough view of the world changed dramatically as he studied the works of Karl Marx, Charles Darwin, Rudyard Kipling, Herbert Spencer, Friedrich Nietzsche, Karl Jung, and uncounted others..." Milý autore, připadá ti tohle jako 1 - 3 spisovatelé? Sice mi matematika moc nejde, ale do šesti počítat umím. Takže je podle mě technicky nesprávné napsat „Jack London se učil z knih Rudyarda Kiplinga", ale spíše něco jako „Rudyard Kipling byl jedním z autorů, kterými se inspiroval, přičemž na něj měl asi největší vliv." Já vím, je to detail, ale úplně to mění vyznění té „příručky" a trochu to zní jako protiřečení si. Čtenář je pak zmatený, když autor v jedné chvíli zmiňuje to, a pak vlastně přesný opak.

Ale opusťme Londona i Kiplinga a podívejme se na další věc, která mě zarazila. Jak jsem mluvila o tom vytrhávání z kontextu, tak „příručka" je až po okraj přeplněná různými citáty. Problém je v tom, že některé vůbec o tom, o čem autor píše, spíše mají podtrhovat jeho myšlenky. Proč? Protože podle mě je každý citát zbytečný a je to další, už několikrát zmíněný, marketingový tah, pokud tam není proto, že to za a) autor sám lépe nezvládne, b) lépe vysvětluje už řečené. A to podle mě půlka jeho nesplňuje.

Navíc mě celkem překvapilo jedno, a to, jak jde změnit vyznění tím, že citát zkrátíte (tohle asi také nebyl účel, ale jsem jediná, kdo tam vážně vidí rozdíl?):

„Když četl díla, které přišla, poznamenával si každý úspěch textu. Následně si zapsal trik, jakým úspěchu bylo dosaženo – trik v příběhu, expozici, stylu, kontrastu, epigramu. Dělal si z nich podklady pro svoje studium. Hledal principy..." (O Jacku Londonovi, respektive Jack London sám o sobě).

A tady je to anglicky: „"Reading the works of men who had arrived, he noted every result achieved by them, and worked out the tricks by which they had been achieved — the tricks of narrative, of exposition, of style, the points of view, the contrasts, the epigrams; and of all these he made lists for study. He did not ape. He sought principles. " (Když četl díla autorů, ke kterým se dostal, zaznamenával si každý výsledek, kterého dosáhli, pochopil triky, kterými to dokázali - triky týkající se vyprávění, vystavění příběhu, stylu, úhlů pohledu, kontrastů, epigramů, a ze všech si vytvořil podklad pro své studium. Neopičil se. Učil se principy.)

Ne, nejde mi o tom že pár věcí vynechal, koneckonců, až na to „he did not ape" mi nic nepřijde moc podstatné. Vadí mi, že ve svém překladu nevyzdvihl hlavní myšlenku, a to, že London se inspiroval více autory a že ta data shromažďoval. Netvrdím, že můj překlad je dokonalý, ale alespoň jsem se snažila zachovat to, jak to myslel.

A v poslední řadě:

Přečtěte si odstavecOpište zpaměti, pro jistotu koukejte i do knihySnažte si v hlavě vytvořit film a zapamatovat si hoTen samý odstavec napište ještě jednou podle toho filmuDalší odstavec stejně. Dokola.

Prosím?! Beru, opisování může někomu něco dát, ale k čemu to je, učit se knihu de facto celou nazpaměť? Tímhle se nenaučíme vůbec, ale vůbec nic. Akorát přinejlepším docílíme toho, že se nám autor bude do psaní plést více, než je zdrávo. Je v pořádku, když jde v textu cítit. Komu by se to nestalo, že? Navíc to není nic špatného. Ale  pořád je to váš příběh. A navíc, není tohle dost nudné? Mně by to přestalo bavit tak po jedné stránce, možná i po půl. Nechci si z psaní udělat mučení. A když už nic, nemám na to čas a nemyslím si, že ho někdo má tolik, aby jej plýtval na takové zbytečnosti.

A vůbec, když už něco tvrdíme, ověřme si, jestli to dává smysl. Ten stejný autor kupříkladu tvrdí, že konkurence je strašně malá a uvádí, že, ve zkratce, když máme tisíc autorů, půlka ani pravidelně nepíše, půlka z půlky se nesnaží stát profesionálem, další půlka z půlky změní názor, a takhle to pokračuje, až se nějakým záhadným způsobem dostal na 31. A tohle je jediný argument, proč se pravděpodobně staneme slavnými. Ale když to tak tedy je, proč jsou nakladatelé zavalení rukopisy tak, že většinu ani nečtou? Proč vychází tak hrozně moc děl v malých nákladech? Ať nad tím přemýšlím z jakékoli strany, konkurence je prostě obrovská a nevidím důvod, proč by neměla být. Těch autorů totiž není jen 1000, to je ten problém.

Cílem této kapitoly, opakuji, nebylo autora hanit ani se nad něj povyšovat. Chtěla jsem jen ukázat, jak to vypadá, když se někdo z psaní snaží udělat stoprocentně řemeslnou činnost a odmítá, že by úspěch mohl být i v něčem jiném než bezhlavém kopírovaní. Má rada na závěr tedy je - ano, inspirujte se, ale proboha, prosím vás, zapomeňte na to, že byste se chtěli vašim oblíbeným autorem stát. A nevěřte všemu, co kdo napíše. Ověřujte si informace a zjistíte, že někdo, kdo vypadá, že ví, o čem mluví, může vlastně vědět velké houby.

Co si o tom myslíte vy?