Vítám vás u další rady, která vlastně tak docela radou nebude. Dobře si uvědomuji, že většina mých čtenářů je se svými zkušenostmi o mnoho dále a já jdu tady psát cosi pro začátečníky, ale četla jsem i pár vydaných knih, kde se to objevuje, akorát v méně okaté formě, což svědčí o tom, že to možná nedělají jen začátečníci. A i tak doufám, že to vás ostatní zaujme, i když se nic nového nedozvíte. O co tedy jde? Dám sem pár ukázek ze svých začátků parodií, některé vážně míněné příběhy vypadají v tomto ohledu dost podobně.

Jmenuju se Lilian Altonová a je mi patnáct. Mám ráda fialovou barvu, psy a zpívám ve sboru. Jednou bych chtěla být slavná zpěvačka, ale zatím musím chodit do školy. Když jsme u toho, studuju gympl a mám dobré známky. Ne samé jedničky, to mají jenom šprti, ale zase nepropadám. Prostě takový průměr.

Vstala jsem z postele a přešla do koupelny. Lekla jsem se toho strašidla, které se na mě dívalo ze zrcadla. Musím se zkulturnit. Oblíkla jsem si černý crop-top a džíny, učesala a vyžehlila si dlouhé blonďaté vlasy a nalíčila se. Nic zvláštního, jen řasenku, linky, stíny, pudr, tvářenku, rtěnku a korektor. Sešla jsem dolů na snídani. U stolu už sedělo mých pět sourozenců. Jo, jsme velká rodina a je to super. (Stěhujeme se!)

Ahojky, jmenuju se Jane Smithová. Je mi 15. Mám mladšího bratra, kterému je 10. Je blázen do kouzel, stejně jako já. Teda, nemyslím si, že umím čarovat, ale hrozně moc bych chtěla. No představte si, jenom mávnete rukou a máte všechno, co jste chtěli.

Crr!

Bože, jak já nesnáším školní zvonek! A už vůbec ne ve středu první hodinu, to máme češtinu. Já češtinu nesnáším, je to nuda. (Dobrodružství země Spell)

Čauky. Jmenuju se Ashley Simona Amelia Sarah Johnsonová. Je mi patnáct a právě chodím do třetího ročníku na střední škole v Praze. Jsem totiž tak chytrá, že jsem přeskočila několik tříd. Mám doma jednu sestru, jmenuje se Jane a je ji sedmnáct let, a dva bratry, Tima a Toma, kterým je pět (jsou to dvojčata, protože v každé rodině by měly být alespoň jedna dvojčata).

Vstala jsem z postele. Oblíkla jsem si růžové tričko s nápisem „SWAG" a černé legíny, protože je to cool. Moc mi to slušelo, protože vypadám jak modelka. Stáhla jsem si blonďaté vlasy dlouhé až k zemi do drdolu a šla se nasnídat.

„Dobré ráno," řekla jsem mamce, kterou jsem potkala. Vzala jsem si cornflakes a zalila je mlíkem. (Nový kluk)

To by asi stačilo, ještě se k těm ukázkám pak svým způsobem vrátím. Jde o to, že všechny mimo jiné začínají větou „jmenuji se...", akorát v různých obměnách. Spousta lidí vám řekne, že je to začátečnická chyba a že to ve většině případů prostě nefunguje, ale já bych chtěla hlavně napsat, proč nefunguje. Než si do mě někdo rýpne, samozřejmě vím, že existují knihy, kde to prostě patří, ale o těch tady vůbec nemluvím. Rozhodla jsem se, že to celé napíši formou rozhovoru. Budu podtrhávat to, o čem si myslím, že je podstatné.

A: Takže ty mi jako tvrdíš, že začít „jmenuji se..." je špatně?

B: Pro začátek - je to strašné klišé. Je hrozně moc děl, která takto začínají, a většina náročnějších čtenářů je po tomto vypne, protože už to pro ně není atraktivní. A prvních pár vět je na knize nejdůležitějších, protože ty k sobě čtenáře upoutají. Málokdo bude číst dále, když na začátku není nic, co by ho zaujalo.

A: Hm, jasně. Ale kdyby to nenapsalo tolik lidí předtím, tak by to bylo celkem v pohodě, ne?

B: Ani ne.

A: Ale jak to?

B: Posaď se, to bude na dlouho. Jak jen začít? Podívej, je to vlastně nelogické. Ty zachycuješ určitou část vymyšleného života. Ať to píšeš v ich nebo er formě, ať jsi třeba hrdinka ty, pořád píšeš jen o úseku života postavy. Nebo o celém životě, ono na tom nesejde. Když se narodíš, také se nepředstavuješ. Proč by měla zapotřebí sdělovat své jméno? Ona ho přece dobře zná. Postavy se čtenářům nepředstavují, ty by ani neměly vědět, že čtenář existuje a pozoruje je. A i ta, co to ví, to stejně neví od první věty příběhu. Tím chci říct, že může se čtenářem komunikovat, ale pokud to není vyloženě deník nebo jiná cílená forma, postava neví, kdy se tato pomyslná kamera zapnula.

A: To nechápu, pořád nevím, co je na tom špatně. Je přece hezké postavu nejprve představit, než o ní začnu psát, ne?

B: Ne. Pokud to napíšeš dobře, čtenář může postavu po kouscích poznávat v příběhu. Dokonce si toho většinou více zapamatuje, když mu to nevyoslíš hned na začátku. Musí totiž pobrat menší objem dat a tak je jasné, že se jich cestou i méně vytratí.

A: Ale tomu nerozumím, ve škole nás přece učili, že máš mít všechno na jednom místě a ucelené...

B: Ale tohle je příběh, ne nějaká nudná školní látka. Příběh si nemáš cpát do hlavy, má ti z něj všechno důležité v mozku utkvět samo. A to se nestane,  když podáš moc informací najednou.

A: Hm, a jak mám jako podle tebe začít?

B: Začni dějem.

A: Ale to je blbost! To si všechno hned prozradím a nepřijde žádné napětí!

B: Neprozradíš. Když máš opravdový nápad, prostě vybereš scénu, která ho celý odstartuje, která je jeho podkladem. Když třeba píšeš romanci, vybereš scénu, kde se ti dva poznají a tak dále. Není napínavé psát něco, co čtenáře pro začátek ani nezajímá. Nestará se o nějakou postavu, když jí ještě neměl šanci vidět v akci.

A: A když píšu třeba fantasy, mám hned začít nějakou bitvou? Není to moc šokující?

B: Ničemu to nevadí, právě naopak, ale není to nutné. Můžeš klidně začít třeba nějakou přípravou na tu bitvu, nebo rozhovorem, který vykreslí spory, které k té válce vedly, nebo tam klidně dej i nějakou romantickou scénku, když jde později v příběhu i o lásku. Cokoli, co má něco společného s dějem. Anebo nám ukaž postavu, ale při nějaké činnosti, která jí vystihuje. Když začne příběh tím, jak plete ponožky, dost to o ní vypoví. Zásada je nepopsat ji přímo.

A: No tak dobře. Ale později už jí můžu představit, ne?

B: Myslíš stejným způsobem, jako bys to udělala na začátku?

A: Ano! Po nějaké akční scénce přece „jmenuju se" čtenáře hezky zklidní...

B: Ne. Pořád je to špatně. Pořád je to klišé a úplně zbytečné a nudné. Dříve nebo později postavu někdo osloví, a tím máš vyřešené jméno. A zbytek prostě zmíníš mimochodem.

A: Ale co mám psát pak? Víš, já jsem zvyklá, že mi to představení navazuje třeba na popis toho, jak hrdinka vypadá. Třeba se ráno probudí, představí se, pak jde do koupelny a díky zrcadlu můžu popsat její vzhled...

B: Mimo téma - ráno se probudí, představí se, pak jde do koupelny - nemůžu si pomoct, ale zní mi to strašně absurdně. Ale k věci. Jenže problém je v tom, že tohle je také klišé. Musíš umět i toho zapracovat do textu.

A: Ale to je těžké!

B: Nikdy jsem netvrdila, že je psaní hračka.

A: Asi má pravdu. A je ještě něco, co bys doporučila?

B: Hm... nezačínej zvoněním budíku.

A: Ale když se postava probudí...

B: A to musíš začínat ránem? A i když, tak to nemusí být hned probuzením. Málokdy se při něm stane něco zajímavého, a pokud ano, tak to stejně jde napsat tisíci jinými způsoby.

A: Například?

B: To záleží na ději. Ale postava se může probudit i sama nebo být probuzená člověkem, cokoli...

A: Nechápu, v čem je to lepší, ale dobře. Ale co když po té první scéně už nebudu mít co psát?

B: V tom případě je něco špatně. Musíš mít alespoň základ toho, co se má v příběhu stát.

A: To to jako musím vědět od začátku do konce?

B: To záleží na tom, co ti vyhovuje, ale ne, nemusíš. Dokonce ani nemusíš vědět, o čem přesně příběh je. Ale měla bys mít pár stěžejních scén promyšlených dopředu.

A: Aha. A kdy tam můžu dát i něco z normálního života postavy?

B: To, co dělá normálně? Pokud to nemá význam pro děj, pak nikdy.

A: Já snad přestanu psát!

B: To nedělej. Nikdo se dobrým nenarodil. Smiř se s tím, že tak tisíc tvých prvních stran bude pravděpodobně stát za starou belu. Říkají to i literární velikáni.

A: A co když nebudu dost dobrá nikdy?

B: Když to nezkusíš, nezjistíš to.

A: Hm, tak dobře.

B: Stejně na to, jak začít, časem přijdeš sama. A je spousta dobrých autorů, kteří v začátcích trochu tápou, takže na sebe nemusíš být naštvaná, když ti to nepůjde hned.

A: Tak díky za všechno.

Ještě bych se ráda krátce vyjádřila k tomu tápání v začátcích. Myslím, že tady prostě žádná univerzální rada neexistuje, ale mě se osvědčilo, když jsem těch začátků napsala více, pokaždé z jiného úhlu. Kdysi jsem tady možná už o tom příběhu mluvila, ale nikdy jsem nenapsala více než pár stran, nicméně tomu pořád dávám šanci. Šlo o to, že jsem jednou třeba začala u divoké honičky, podruhé rozhovorem dvou hlavních hrdinů, kteří něco plánovali, a potřetí u velkého rozhodnutí další hrdinky, které pak ovlivnilo celý ten příběh. Více těch verzí začátku naštěstí nemám, ale vzhledem k tomu, že mi nejdéle vydržela ta třetí verze, asi se jí budu držet. Nebo vymyslím čtvrtou. Ale když si jich sepíšete více, můžete si rozhodnout, která se vám nejenže líbí, ale jste schopni na ni navázat.

Co si o tom všem myslíte vy?