6) Problémy - Spoustě autorů se stane, že prostě postavy nějakým způsobem, často moc rychle, dají dohromady, a pak už nemají o čem psát, a tak vymýšlejí různé problémy nebo zápletky. Nejoblíbenější jsou žárlivý bývalý přítel, záchrana před znásilněním, autonehoda a následná amnézie, těhotenství, svatba... co je na tom špatně? Kromě toho, že je to strašné klišé, tak nedůležitost.

Začneme bývalým žárlivým přítelem. Podívejte, pokud nějaký člověk jinému po rozchodu ztrpčuje život, je to minimálně blbec, v horším případě psychopat. A často se mu povede, o co usiluje - vztah těch dvou spíše zničí, než že by ho upevnil. Ne úplně, ale přesto. A právě s tím většina lidí neumí pracovat. Prostě napíší, aby nějak zaplnili místo, že měli s tím přítelem problémy a když už se jim to nehodí, prostě ho opomenou. Chápete, kam tím mířím? Když už něco takového píšete, mělo by to v příběhu zanechat nějaké následky.

Záchrana před znásilněním. Hrdinka (opačně jsem to ještě neviděla) si jen tak vykračuje po ulici, nemá vůbec žádné podezření nebo je naprosto blbá a ignoruje ho, i když je úplně jasné. A kde se vzal, tu se vzal násilník. Povalí hrdinku na zem a začne z ní strhávat oblečení. A najednou, zničehonic se vynoří hrdina, který vůbec nemá strach a samozřejmě násilníka přemůže/odežene a hrdinka mu skočí kolem krku a začne se s ním líbat. Vidíte tu absurditu? Příběh nemůže fungovat na náhodách. A také autoři často zapomínají, že i po tomto by většina holek byla silně otřesená a pravděpodobně by se i rozplakaly, pokud to samozřejmě není v rozporu s jejich povahou.

Autonehoda a amnézie neboli ztráta paměti. Kdyby někdo napsal příběh opravdu o tom, byla bych nadšená, ale většinou je to tam proto, aby se častěji hrdina mohl o hrdinku starat a aby se do sebe mohli znovu zamilovat. Nebo chcete ukázat, že stojí při sobě a neumíte to napsat jednodušeji. S čím mám problém? Že člověk si prostě na všechno hned nevzpomene. Ano, paměť se může vrátit, ale má to následky, i kdyby „jen" psychické. A když už se vrátí, berte v potaz, že si člověk vzpomene i na tu autonehodu a to je hrůza. Zjistěte si o tom něco. Nelze to použít jako malá zápletka.

Těhotenství. Všichni jsou z toho většinou samozřejmě hrozně nadšení a po narození všichni na miminko žvatlají a všude je tolik sladkých scén, že z toho málem dostávám cukrovku. Ono jde o to, že těhotenství často může zkazit i sebelepší příběh, protože se z klidně i kvalitních postav stanou šišlající maminka a tatínek. Prostě, těhotenství ano, ale myslete na to, aby to nebylo všechno jen dokonalé.

Svatby. Když pominu svůj osobní odpor k nim, připadá mi, že jde prostě jen o vrchol vztahu a celého příběhu, že je to prostě cíl. A také s tím, že hrdinové třeba mají úžasně vymyšlené osobnosti, ale stejně jako se z nich stanou šišlající maminky a tatínkové, tak se najednou třeba drsný chlápek s deseti jizvami, který normálně nosí div že ne jen cáry oblečení, oděje do barevného smokingu s pestrobarevným motýlkem a vůbec mu to nepřipadá divné. Nebo hrdinka, která je jindy naprosto přirozená, začne básnit o šatech s volánky a řešit, jaký odstín rtěnky si na svou svatbu pořídí. Chápete, co tím mířím? Svatba lidi nemění.

Všechny tyto věci navíc mají většinou jednu vlastnost - pro příběh naprosto nemají smysl. Jsou tam jen proto, aby autor nějak zaplnil místo a v některých případech si chce alespoň v příběhu realizovat své sny o princi na bílém koni. Jenže jak už jsem tady říkala několikrát, v příběhu prostě nejde mít zbytečné události. Nefunguje pak.

7) Více partnerů - Teď nemám na mysli milostné obrazce, protože i když jsem na ně trochu přehodnotila názor, kdysi jsem tady už o nich psala. Jde spíše o jednu věc, která se kdysi stávala i mně. Vymyslíte hrdince nebo hrdinovi úžasnou druhou polovičku, chvíli se cukrují jako hrdličky, jsou spolu šťastní, všechno je dokonalé... ale pak nastane taková situace, že vás ten partner/partnerka přestanou bavit. Pak je tady ale otázka, co udělat s tím starým.

Většina autorů zvolí v podstatě tu nejhorší možnost. Bývalého partnera tak nějak zatlačí do pozadí a přestanou se o něm zmiňovat. Naplno se věnují nové lásce. Jenže to prostě nejde. Co když měl čtenář toho bývalého rád a vy jste ho o něj ochudili? A navíc, je to blbost i z hlediska logiky. Postava se z vašeho příběhu nemůže prostě jen tak vytratit, pokud nezemře.

Jiní si to uvědomí a snaží se nechat hrdinku nebo hrdinu rozejít se s partnerem. Jenže občas na tom prostě jde vidět, že to bylo prvoplánové a někteří autoři jsou schopní vymyslet neskutečné blbosti. Nebo partnera rovnou zabijí, většinou zase dost nerealisticky.

Pokud už chcete hrdinovi nebo hrdince změnit partnera, dejte tomu čas. Jemně naznačujte, nechejte je se hádat, ukažte, v čem je v jejich vztahu problém. Ze dne na den to opravdu nepřijde, ne natolik, abyste si mohli dovolit nechat partnera odklidit se do pozadí. A také by tato změna samozřejmě, jako vše, měla mít v příběhu smysl.

8) Věk - Uznávám, měla jsem to napsat někde na začátku, ale co už. Prostě, jde o to, že ne v každém věku je takový romantický vztah stejný. Já bych asi radila nevytvářet páry mladší takových čtrnácti let a pokud ano, tak jen velice jemně. Takže ano, děti si mohou věnovat jemné polibky, protože děti to prostě zkoušejí, ale pamatujte na to, že u dětí se polibek na rty rovná asi tak nejodvážnějším sexuálním praktikám (těm, co Wattpad povoluje, samozřejmě) u starších. Tedy, můžete to napsat, ale velice, velice opatrně, jemně a vystihnout u toho psychologii dětí, jinak to bude vážně nechutně a divně. A ano, i v takových dvanácti je člověk stále dítě, omlouvám se.

Co se týče mladistvých, tak pokud chcete psát o pohlavním styku, asi bych postavy udělala trochu starší. Takových šestnáct mi už přijde v pořádku, i když, jak na co. A to už pomíjím, že do patnácti je to trestné. Co se týče vyššího věku, už můžete experimentovat, mladí jsou prostě vášniví a zvědaví, ale prosím vás, držte se v mezích pravidel. Nemyslím si, že Wattpad je v tomhle nějaký puritán, naopak, přijde mi dost benevolentní. Ale některé příběhy, co tady jsou, dokonce překračují i meze zákona.

Pokoušet se to psát dále asi není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že mi je osmnáct a mým nejstarším postavám kolem třiceti, takže jsem to nikdy nepotřebovala. Ale podstatné podle mě je, že dospělí už většinou vědí, co od vztahu a lásky chtějí, na což mnoho mladších autorů zapomíná a nechají je se chovat jako náctileté.

Ještě bych jen zmínila, že ono je to těžké i s věkovým rozdílem. V podstatě platí, že čím jsou postavy starší, tím může být větší. Jinými slovy, třináctileté holce a osmnáctiletému klukovi to asi většinou fungovat nebude, zatímco u osmnáctileté a dvaceti pětiletého to opravdu jde, pokud ona není moc dětinská nebo on až moc vyspělý. A s přibývajícím věkem se může zvětšovat i tento rozdíl.

9) Rozchody -  Chtěla jsem jen říct, že to nemusí být srdceryvná scéna na několik kapitol. Neplatí, že čím delší, tím emotivnější. Některé postavy se mohou rozejít úplně v klidu. On rozchod ani někdy moc nebolí, zvláště když to jste vy, kdo se rozchází. A pokud to bolí, nemusí  se ten rozchod stát středobodem všeho. Pokud máte silné postavy, mohou fungovat úplně normálně a brečet třeba až večer do polštáře. Prostě, použít rozchod/rozvod jako hlavní zápletku je hloupost, protože život se nezastaví, a navíc to ani nejde. Vaše postava se může trápit i měsíce, ale i kdybyste měli psát každou její myšlenku, nikdy vám to nevystačí na celý příběh. A pokud ano, tak mé rady nerady vlastně ani nepotřebujete.

Pokud už vaše postava smutní, tak tady je docela lehké najít situaci, ve které jste byli i vy. Pokud se s vámi ještě nikdo nerozešel, určitě jste ztratili nějakou kamarádku nebo tak. Zkuste si na to vzpomenout co nejjasněji. Z tohoto hlediska je dobré, když si píšete deník, protože pokud byste našli nějaký z té doby, měli byste to z první ruky.

Co se týče návratů, tak ano, proč ne, lidé často zjistí, že bez sebe nemohou žít, ale dejte si pozor, ať se to stále jen neopakuje. Když necháte postavy pořád se jen rozcházet a zase se dávat dohromady (Málem jsem teď napsala do hromady. Wattpad ničí mou češtinu.), čtenáře to omrzí a další rozchod vám dost možná nebudou ani věřit, protože prostě ví, že se k sobě postavy zase navrátí.

10) Prezentování - Jste si jistí, že vážně píšete o lásce? Jste si jisti, že mezi vašimi postavami je něco hlubšího, něco, co slova „miluji tě" nikdy nemohou obsáhnout? Jste si jistí, že alespoň trošku víte, co je to láska? (Ono to asi nevíte nikdy, ale stačí poznat, co láska není.) Pokud tak nějak podvědomě tušíte, že váš vztah postav není hluboký, nesnažte se přinutit čtenáře si to myslet tak, že to tam napíšete a že o tom budete mluvit jako o opravdové lásce. Nechte vztah postav nenásilně růst.

Nejde se vymlouvat, že vaše postava si myslí, že to je láska. Pokud je to jen myšlenka postavy, musíte čtenáře znejistit, musíte ho přimět, aby se cítil stejně jako ta postava, aby to někde v koutku duše tušil, ale dlouho si to nechtěl připustit. Popřípadě aby to na rozdíl od postavy věděl, že je to špatně, ale ne na základě toho, že mu to tam doslova vyoslíte.

V čem je to nebezpečí? Že méně zkušení čtenáři si mohou myslet, že špatný vztah, který popisujete jako správný, je nějaký ideál. Asi se podle toho nebudou hned slepě řídit, ale může to převážit misky vah, když si nejsou jistý. Tedy, prostě si dávejte pozor na to, jak svůj vztah prezentujete.

Co si o tom všem myslíte? Doplnili byste něco?