Jako další téma jsem se rozhodla vybrat barvy. Není to oficiální součást této příručky, ale je to častá otázka. Ano, skutečně u příběhu vidím i to, jakou má barvu. Většinou to prostě vím intuitivně, ale jsou určité znaky, které mezi sebou příběhy stejné barvy většinou sdílejí. Já sepíši jen tři nejčastější barvy, a to modrou, oranžovou a zelenou, protože ostatní jsou spíše výjimkami. Barvy se mezi sebou mohou i mísit. Pokud byste chtěli znát svou barvu, klidně mi napište do komentářů název povídky. Obvykle mají povídky jednoho autora stejnou barvu, ale ne vždy. Většinou barvu poznám v prvních třech kapitolách.

Modrá – Když se podíváte na slova, zdá se vám, že jsou na sobě nahuštěná velice řídce. Jako polévka, do které někdo přidal hodně vody. Text vám přijde takový kratší, než kdyby byl napsán jinou barvou, ačkoli může mít délku úplně stejnou. Obvykle se jedná o oddechové příběhy, ale to není podmínkou. Bohužel příběhy s modrou barvou mají jen zřídkakdy nějakou specifickou atmosféru, a jestli je nějaký příběh nekvalitní, ve valné většině případů je modrý. Ale jsou i výjimky.

To ovšem platí spíše o světle modrých příbězích. Tmavě modré, kterých je málo, ale jsou, jsou specifické tím, že vám připadají stylem psaní unikátní a zároveň tak obyčejné, a většinou jsou kvalitnější než ty světle modré. Ale i když píšete světle modrou, neznamená to, že jsou vaše příběhy špatné, jen asi nebudou takovým požitkem pro čtenáře z hlediska, které neumí většina pojmenovat, jako příběhy jiné barvy. Prostě tomu bude chybět něco, co vám nikdo nenapíše, protože neví, jak tomu říct.

Mohu vás ale snad uklidnit tím, že valná většina i vydaných knih jsou modré, a některé patří dokonce mezi bestsellery.

Oranžová – Hustota slov je někde ve středu. Typickým znakem těchto příběhů je, že ať jsou o jakémkoli tématu, připadají vám nějakým způsobem hřejivé a vzbuzují ve vás silnější emoce, než by vzbudily úplně stejné zápletky sepsané autorem s jinou barvou psaní.

Autoři těchto příběhů jsou s nimi také většinou o dost svázanější než tvořitelé příběhu jiných barev.

Ale má jedno úskalí, a to, že nemusí být úplně příjemná pro všechny. Takový příběh vás totiž do sebe vtáhne s jakousi magickou mocí a nechce vás pustit. Je to takový ten typ příběhů, při kterých, pokud jsou dobře sepsané, nemůžete zadržet úsměv nebo proudy slz a pokud ne to, alespoň vás někde uvnitř zvláštně svírá. Takže se nedají číst pořád a ne každý se bude líbit většině.

Platí tady, že čím je oranžová sytější, tím je její účinek silnější.

Zelená – Z těchto tří neunikátnější, s největší hustotou slov. Nejmorbidnější příběhy jsou většinou zelené, stejně jako ty, které si prostě neberou servítky. Často u příběhů tohoto typu budete mít myšlenky, že toto byste asi neměli číst, i když se vám to líbí. Tyto příběhy bývají často své, jedinečné. Pokud byste se přece jen rozhodli psát příběh jiné barvy, což sice není dobrý nápad, ale budiž, než je vaše obvyklá, zelená se vám nejspíš nepodaří ani napodobit.

Zelená je ale typická tím, že se nejhůře čte. Asi to bude tou hustotou slov, ale přestože vás příběh baví, musíte číst pečlivě, abyste z toho něco měli, nestačí text jen proletět očima. Proto nejsou zelené příběhy ve většině případů ani moc populární.

Ještě jsem nenarazila na jinou zelenou než olivovou.

Narazila jsem mimoto na bílé, žluté, oranžové, červené, fialové a bezbarvé příběhy. Nevím, jestli jsem nějakou barvu nevynechala, ale myslím, že jsou to všechny, které jsem zatím objevila. Ostatní barvy jsou někde mezi těmi třemi základními.

Možná bych měla sepsat i něco málo o emocích postav. Jak bych začala? Vaše postava pochopitelně musí prožívat emoce. Pomiňme případy, kdy je robot nebo jiný typ bytosti, vezměme si jen lidi.

V zásadě vždy radím, aby si autor představil, že je postavou, ale není to dostatečné. Empatickým lidem to půjde lépe, ale viděla jsem skvěle zpracované i emoce u autorů, o kterých je známo, že moc empatičtí nejsou. Jak to dělají?

Každý má na to pravděpodobně vlastní způsob, ale podle mě je dobré si představit situaci, která se vám stala a je alespoň trochu podobná tomu, co chcete popsat. Jestli mohu uvést příklad, použiji sebe a Silnější než krev. Jedna z postav, Annie, se vydala na cestu do zasněžených hor. Ovšem, hned po několika chvílích se jí do cesty staví obrovský problém. Sněžná slepota.

Je to zdravotní problém, který způsobuje UV záření, které se odráží o bílý sníh, protože, jak je známo, bílá vše odráží. To je třeba i důvod, proč je dobré si v létě vzít světlé oblečení - sluneční paprsky se od něj odrazí a vám nebude tak teplo jako v tmavém. No, sněžná slepota každopádně způsobuje, že dotyčný není přes bolest schopný otevřít oči, natož něco vidět. Pokud se vám oči nezanítí, není to zase tak hrozný problém, mělo by to do dvaceti čtyř hodin přejít, ale docela vám to zkomplikuje cestu, hlavně když jste sami a v hodně nebezpečných horách.

Docela dlouho jsem hledala, co by Annie měla za problém, a když jsem našla toto, zajásala jsem. Okamžitě jsem totiž věděla, že to zvládnu popsat.

Jsem totiž alergik a když je pylová sezóna, bez tabletek mám okamžitě ucpaný nos a, a to je mnohem horší, tak moc mi slzí oči, že prakticky nic nevidím a musím ven nosit sluneční brýle, aby si všichni nemysleli, že brečím.

Jednou to bylo tak extrémní, že jsem ty oči nemohla otevřít vůbec. Celý den jsem strávila v posteli, posloucháním šíleně depresivní hudby a byl to vůbec příšerný den. Ty emoce, které se točily okolo toho, že jsem slepá jako krtek a že se strašně nudím, jsem pak vložila do Annie. Už chápete, co tím myslím? Skoro na všechny scény se dá najít něco, co jste sami zažili, nebo alespoň něco blízkého.

Jistě, nejde to úplně vždy, ale pak už musí nastoupit fantazie. Pokud ale hodně čtete, jakkoli klišovitě to bude znít, měli byste většinu věcí vědět alespoň teoreticky. Teď nemám na mysli vědomosti a znalosti jako takové, to se dá najít i na internetu, ale spíše to umět popsat právě z hlediska emocí.

Rozhodla jsem se v této příručce nakousnout i další téma, a to jsou dialogy. Jsem si jistá, že toho k nim bude více, třeba to, k čemu všemu jsou vlastně takové dialogy dobré, ale nejprve bych si dovolila mluvit o tom, jaký by měl vlastně dialog být.

Ačkoli se to možná jeví jako naprosto jasné, podle povídek tady na Wattpadu tomu tak není. Rozhovory by měly být v příběhu smysl. Tedy, vše by mělo mít v příběhu smysl, ale myslím to tak, že dialogy jsou jednou z mála věcí, kterou v příběhu nemůžeme tak úplně brát podle reálného života.

Je to jednak tím, že lidé obvykle mluví špatně (nejen gramaticky, ale třeba se i přeřekávají) a naše řeč je také plná odmlčení, mezer, opakování se („To víš, ta holka...ta holka řekla, že tam teda za mnou půjde...jo, půjde, a...hm...jak jsem to chtěl pokračovat...") a tak podobně. Do příběhů se to do jisté míry dává, ale nesmí se to přehánět, protože jinak to působí rušivě.

Když chcete podtrhnout, že vaše postava koktá, protože je nervózní, nebo dělá časté pauzy, můžete to udělat („J-jak t-to myslíš?" nebo například „Půjdeš...šla bys...šla bys se mnou na večeři? Někdy? Třeba...šla bys?"), ale omezte to, co nejvíce to jde. Jestli to chcete opravdu zdůraznit, stačí za repliku dané postavy třeba napsat „zakoktal" nebo „pravil a se studem sklopil oči k zemi", není třeba to přehánět. (J-Ja-Jak t-to my-mys-myslíš?" už je třeba podle mě přehnané, špatně se mi to čte. Je to přehnané, i když by to reálný člověk třeba řekl.)

Každopádně, toto není tak častá chyba jako obsah dialogů. Nebudu se vyjadřovat, že jsou mnohdy o ničem, jde spíše o to, že si někteří autoři neuvědomují že ani dialogy, které znějí živě, mohou být vata (=hluchá místa povídky) . Je to rozhovor, který bychom v běžném životě klidně vedli a připadá nám tak normální, že nám možná bez nich připadá ta scéna nepřirozená, ale ve skutečnosti to jen natahují. Můžeme se s tím setkat třeba i v tele-novelách nebo jiných seriálech, kde už autoři nemají co dát, ale tam je to záměr. Abych představila, co tím myslím, uvedu jeden konkrétní rozhovor:

„Dobré ráno, mami!"

„Dobré, zlatíčko! Už jsem myslela, že ti nezazvonil budík." Usmála se. „Chystám všem snídani, chceš na ten toast marmeládu nebo sýr?"

„Marmeládu, prosím."

„Máte dneska ve škole hodně testů?" prohodila, zatímco mi mazala džem.

„Ani ne," broukla jsem. Přistál přede mnou talíř se snídaní.

„Jdu probudit kluky, tobě zatím přeju dobrou chuť."

„Díky," zamumlala jsem s plnými ústy.

Ignorujte, že ten rozhovor není úplně dokonalý, mně se špatně píše něco podobného. Jako příklad to ale podle mě stačí. Jde o to, že ano, ten rozhovor byste sice řekli, tudíž je realistický, což je pro dobrý dialog předpoklad, ale příběh se bez něj musí obejít, protože pokud nehodlají toasty náhle zaútočit na hlavní hrdinku, čtenář bude mít pocit, že jste ho podvedli – naservírovali jste mu rozhovor, který nikam nevede a nemá pointu. Závěr tedy je, že každý dialog (nebo monolog, ale to je pochopitelné) musí mít v příběhu nějakou roli, která zapříčiňuje, že tam musí být. Takže pokud je důležité, že má hrdinka ráda toasty nebo marmeládu, pak tento rozhovor klidně sepište, ale musíte tam zdůraznit, že to je její oblíbené jídlo. Pokud ale jen chcete popsat, jak vypadá její typické ráno, úplně stačí pár vět, které ani nemusí být v dialogu.

Nedá se říct, že jsem vstala brzy, ale ještě nebylo ani pozdě. Běžela jsem do kuchyně, kde mi máma naservírovala snídani. Když jsem ji do sebe naházela, vydala jsem se do školy. Ještě že jsme dneska neměli psát moc testů.

Ano, je to taková sušší forma, ale v tomto kontextu je pravděpodobně lepší, protože ta snídaně opravdu není důležitá, důležité je přece až to, co zažije ve škole. V úplně nejlepším případě by se tedy tato scéna úplně vynechala, protože to, co není pro příběh důležité a neovlivňuje ho to, do něj nepatří. O tom, jaké scény jsou pro příběh důležité, si povíme někdy jindy, ale tento dialog to rozhodně není, a to i navzdory tomu, že bychom ho ráno pravděpodobně vedli.

Takže ne, dialogy nemají být přesně podle toho, jak by to řekli reální lidé, jak radí mnohé příručky. Mají být lepší. Lidé jsou nedokonalí a často tlachají o hloupostech a ještě s mnohými ne moc uším lahodícími zlozvyky (tím myslím to koktání a přeřeky). Pokud nejste dostatečně dobří, abyste přišli na to, jak toto pravidlo efektivně porušovat v prospěch příběhu (postavy třeba mohou být ve smrtelném nebezpečí a povedou poněkud nesmyslný dialog, aby se podtrhlo jejich zoufalství, například), měly by vaše dialogy být vylepšením dialogů reálných lidí, bez jejich nešvarů, a nebo s nimi, ale napsanými tak, aby to nerušilo. A týká se to mimochodem i šišlání.

Příště si řekneme, jak můžeme dialogy vůbec využít a možná i něco k atmosféře příběhů a recyklaci nápadů, nebo jen něco z toho, podle délky. Zbytek bych pak zařadila do další kapitoly. Ještě pak mám vymyšlené něco, ale teprve uvidím, jestli to sem vůbec dám. Mimochodem, máte nějaké téma, o kterém víte, že byste ho v této příručce chtěli?