Ráno ve Washingtonu D.C.

„Nemůžu sedět vzadu?" zeptala jsem se, když sem opírala o dveře Kapitánova auta časně ráno a chystali se na výjezd do New Yorku, když jsme ukládali věci do kufru auta. Když Rogers zavřel zadní kufr auta, tak přešel rovnou k místu řidiče a opřel se rukama o střechu a podíval se po mně.

„Bohužel ne, protože zadní sedačky tohle auto nemá. Vyber si. V kufru ještě místo je a nebo na střeše, ale nechci, aby mě chytila policie," řekl posměvačně a já protočila očima. Fakt jsem o tom kufru přemýšlela, ale mám fóbií z malých prostorů. Budu muset holt sedět vedle něj.

„Hrozně vtipný. Haha...," zareagovala jsem otráveným polohlasem a otevřela si dveře od auta. Oba sme si nasedli a připoutali. Rogers nastartoval auto a vyjeli jsme směr New York. Asi po pár minutách mě napadlo, že jsem si mohla vzít na sebe ten oblek...

„Nad čím přemýšlí naše princezna?" zeptal se po chvíli Cap a já na něj uvrhla vražedný pohled. Pozoroval mě z boku a pobaveně se ušklíbl, když si všiml mýho výrazu.

„Neříkej mi princezno!" vyjela jsem na něj a stočila pohled k oknu vedle sebe. Lehce po mně pootočil hlavou a pozoroval mě. Vytáčelo mě to. Jen jsem netušila, jak mu to vrátit.

„Tak se hned nezlob. Nemyslím to ve zlým," pokusil se o zasmání, i když to tak skoro neznělo. Byla bych raději, kdyby okamžitě zastavil a já do New Yorku došla po svých. Bylo by to tak mnohem lepší, ale věděla sem, že se ho nezbavím ani po té cestě.

„Divím se, že na svůj věk neležíš už pod zemí," povzdychla jsem si ho a tím se jeho zájem razantně zvýšila. Pobaveně se po mně ohlédl a potom se vrátil zpět k řízení. „Co ti na tom přijde vtipný?...Mně nic." Odsekla jsem a zabořila hlavu víc do sedačky za sebou.

„Je mi devadesát pět. Nejsem mrtvý," odvětil okamžitě, jakoby to měl předem připravené. Podívala jsem se po něm otočením hlavy a sledovala jeho ruce na volantu. Rogers byl v autě uvolněný. Nedělal si ze mně nic. Jako kdyby to odněkud už zažil. O něco mu šlo. já však nevěděla o co. Měl snad s někým sázku, že mě obměkčí? Spíš mě zatím vytáčí, než to druhý. „Nedívej se na mně takhle. Vidím před sebe i vedle sebe," zčistajasna promluv a já se okamžitě odvrátila pohledem jinam. Skousla sem nervózně spodní ret. To dělám vlastně vždycky, když jsem nervózní a nevím co dělat a jak z toho ven.

„Já se na tebe nijak nedívala," zašeptala sem chladně.

„Víš, že je tohle možná poslední hovor, který vedeme, než dojedeme do New Yorku? Myslím tím to, než se zase uzavřeš ve svém pokoji a budeš tam, tvrdnout celé dny," začal mluvit vážně a já se po něm raději nepodívala, protože sem ucítila jeho pohled. „Samozřejmě až na noci, kdy si chodíš na jídlo. Kvůli tomu, že přes den nevytáhneš z toho pokoje ani paty, aby si se normálně najedla." 

„Tak hele! Jestli ti to tak vadí, tak si mě měl nechat jít. Můžeš rovnou teď," prudce jsem se na něj otočila až sebou celý cukl a obrátil se zpět hlavou raději dopředu. 

„Nemůžu," odpověděl mi jediným slovem a já pozvedla tázavě obočí. Proč by nemohl? Lezeme si akorát navzájem na nervy a je otázka času, kdy to dojde hodně daleko a taky si myslím, že to nebude mít dlouhého trvání.

„Jak jako?"

„Dal jsem slib Pepper i sobě. To, že si byla s Tonym...tě pohoršilo ještě víc," řekl s pauzou a já na něj zůstala zírat s trochu otevřenými ústy. Udivoval mě. Nečekala bych, že z něj vypadne něco takového.

„A tenkrát, když sme se s Tonym neznali a my dva byli proti Lokimu ve Stuttgartu? Nevzpomínám si, že bych byla nějak pohoršená," otázala jsem se vojáka vedle sebe a čekala na něj netrpělivě na odpověď. Během minut, co sem v tom autě seděla a sním, sem si uvědomovala stále víc, že porušuju to 'nechci mít s tebou nic společného'.

„S tou helmou před výjezdem sem to bral jako samozřejmost. Jen jsem později nechápal to tvé chování, když si k Natashe byla kamarádská. Myslel jsem, že lidé tvého tipu zůstali už několik let za námi, ale spletl jsem se," začal se do mně nějakým způsobem navážet. 

„Všichni se k tobě od začátku chovali mile, aby tě vůbec dostali zpět do boje. Domnívám se, že by si do toho sám od sebe nešel, že?" zkusila jsem se tentokrát zeptat já jeho.

„To je fakt. Asi nešel...po tom všem, co jsem ztratil," klesl výrazně v hlase a upoutalo to moji pozornost. Přestal mluvit. Byl skleslí a já zůstala zaskočená. Už žádné navážení na mou osobu? Žádný hovor, který si pokoušel tak nutně vybojovat skrz naše slova? Možná jsem arogantní, ale nejsem mrcha.

„Přátele?" navázala jsem na jeho konečnou odpověď asi po pěti minutách ticha, co bylo v autě. Měla jsem na něj otočenou hlavu a vypadala starostlivě. Co když mě bavilo nenávidět Kapitána jen z toho důvodu, že mě bavilo se do něj obouvat a rýpat? Dělala jsem to celé úplně zbytečně, když by sme mohli mluvit o ničem jiném? Dojeli jsme k nějakému menšímu lesu a tam zastavil s autem u jeho kraje. Vyšel od něj tichý povzdech a podíval se po mně. 

„To jsem ztratil i za války. Já myslel něco jiného," odpověděl mi polohlasně.

„Ty jsi měl...přítelkyni?" řekla jsem na rovinu a lehce přikývl. „Jaká byla? Určitě lepší, než sem já," pokoušela jsem se ho vyzvat k tomu, aby se z toho vypovídal. Po těch zkušenostech by to potřeboval a obzvlášť. Sedmdesát let u lede není sranda a to sem tam ani nebyla. 

„Každý je nějaký a to nebudu říkat před tebou. Já tě měl po celou na hellicarieru rád, ale jakmile sme se rozdělili a šel každý svou cestou, tak jsem to nechal už být," zareagoval na moje slova a já vytřeštila oči. Proč to říká?!

„Jak si mě mohl mít rád, když jsem ti nedala ani možnost?" zajímala jsem se a chtěla se začít smát, že jsem mu to nevěřila. Když jsem se mu podívala do jeho modrých očí, tak mi něco říkalo, že dělám blbost. Měl takový ten roztomilý štěněčí pohled, který každého obměkčí, ale na mně to nijak nepůsobilo. Bylo mi to chvílema až líto.

„To nemusíš. To musí vědět ten druhý, zda to chce, nebo ne. Nemusíš mi dávat nějaké povolení k tomu, abych tě mohl mít rád. Vlastně mi chyběl ten tvůj arogantní přístup po ty tři roky a když jsem se tě snažil vyhledat...byla si pryč," opřel se o volant před sebou a hleděl do prázdna před sebe.

„Stále nedokážu pochopit, že i přes všechno, co jsem ti dělala...,"

„Neřeš to. Když o to nestojíš, tak se o tom už bavit nebudem," přerušil mě v polovině věty a já na něj zůstala civět. Vyjel s autem znovu na cestu a byli oba zticha až do doby, než dojeli do New Yorku.

....................................................................

Po dvou a půl hodinách cesty na základně v New Yorku

„To je toho, že už si dorazil. Vítej zpět doma," objevila se na na dvoře před základnou nějaká hnědovlasá holka a mířila ke Kapitánovi. On se zvedl od kufru, u kterýho byl shrbený, aby zkontroloval zavazadla, zda přežila cestu z Washingtonu. Když ji uviděl, rozzářily se mu oči.

„Wando," pozdravil ji a objali se. Já stála na druhé straně a zklamaně držela oči na zemi. Stále jsem přemýšlela o tom, o čem jsme mluvili v autě. Nepromluvili jsme spolu ani po tom, co jsme se uvítali s ostatními. Já se k tomu vítání nijak neměla a raději opustila halu základny, než mě spatřili. Šla jsem raději ven před budovu a tam se usadila v trávníku. Neměla jsem na ostatní náladu. Ano...chyběli mi, ale nemusí vědět, že tu jsem. Dva dny u Kapitána jsem přežila ve zdraví, i když to tak chvílema nevypadalo. Večer nás oba odvezl do jeho bytu v Brooklynu, kde bydlel. Nemluvili jsme spolu. Byli jsme zamlklí jako skála. Prostě nic. Žádná hádka, odsekávání a ani rýpání do osobnosti toho druhého...prostě nic. Takhle to trvalo asi pár dnů až do doby, než nastala jedna noc, která to obrátila. Byla jsem v jeho ložnici, ve které mě prozatím nechával, než vyřešíme to a on spal na gauči. Kolikrát jsem nabízela, že se můžem střídat, ale nechtěl o tom ani slyšet. Tu noc se mi spát tolik nechtělo, ale nakonec jsem podlehla. 

Zdál se mi sen, který se později začal divně vyvíjet. Ležela jsem normálně ve své posteli, jako malá. Bylo mi asi kolem dvanácti nebo třinácti. Na první pohled jsem to tolik nevnímala, tedy až do doby, než mi na dveře někdo zaťukal a já ho pozvala dál. Vstoupila moje mamka a radostně se usmívala. Já jí úsměv opětovala a objala ji, když si sedla ke mně na postel a já se posadila. 

„Rose, co kdyby jsme dnes tvoje třináctiny oslavily společně? Jen ty a já," začala ke mně promlouvat a mně se rozzářily oči. Nechápala jsem v tu chvíli, proč sem to udělala, ale udělala. Byla mi ta chvíle hrozně povědomá. Nebyl to náhodou ten den, kdy přišel ke mně do pokoje táta a řekl mi...ne dost!

„To by bylo skvělí!" vypískla jsem radostí s mladším hlasem a objala ji radostně znovu. Objetí mi opětovala, ale potom jí zadrnčel mobil v kapse. Odtáhly jsme se a vytáhla si ho z kapsy. Na displej jsem jí neviděla, ale v tu chvíli se matka zatvářila ustaraně.

„Promiň, Rose, ale já musím do práce. Nastali jim komplikace a chtějí, ať jim s tím pomůžu. Vynahradím ti to," pokusila se zachovat smutně a já jen přikývla. Na nic jiného jsem se nezmohla. Byla jsem v tu chvíli hodně zklamaná. Potom se zvedla z postele a odešla dveřmi pokoje. Něco se náhle stalo a byla kolem mně zelená mlha. Byla chladná a mrazivá. Nevěděla jsem, odkud se vzala, ale zachovala sem klid. Nastala kolem mně tma a prolnula se ve chvíli, kdy mi vešel do pokoje táta. Byl zdrcený. Nechápavě jsem se po něm podívala a pozorovala ho.

„Rose, stalo se něco, o čem bys měla vědět," začal a mně se zatajil dech. Stalo se něco mamce? Je v pořádku?

„O čem?" pískla jsem dívčím hlasem.

„Máma už není mezi námi," odpověděl mi polohlasem a mně se nahrnuly do očí slzy. Později sem to už nevydržela a vyšly na povrch. Nešlo to zastavit. Křičela jsem u toho jediné slovo 'Ne'! Všechno se kolem mně rozplynulo a zase kolem mně ta zelená mlha. 

Náhle jsem se ocitla ve své dnešní podobě uprostřed tmy a nemohla se hýbat. Nezmohla jsem se na nic. Nemohla mluvit, pohnout prsty na rukou ani nohou. Prostě nic. Stále jsem slyšela křičet sama sebe to samé slovo. Zakryla jsem si uši, protože mi je ten křik přímo trhal. Nešlo to vydržet.

„Ne dost! Přestaňte, prosím!" začala jsem hlasitě ječet a pokusit se toho hrozného pocitu zbavit. Nešlo to. Věděla jsem, že je to sen. Byl hrozně skutečný. Nešlo se z něj probudit. 

„Rose! Vzbuď se. Vzbuď se!" začal na mně někdo z dálky křičet a ucítila, jak se mnou někdo cloumá. Ke všemu dobrému mě to probralo a já se rychlostí blesků posadila v posteli s kapkami potu na čele. Těžce jsem popadala dech až hystericky a pokoušela si dát všech pět dohromady. „Rose, jsi v pořádku?" uslyšela jsem nad sebou ustaraný Rogersův hlas a podívala se po něm. Byl vyděšený. Pod očima měl kruhy a na čele se mu rýsovaly nepatrné vrásky.

„Co se stalo?" vyděšeně jsem se zeptala s roztřeseným hlasem.

„Křičela jsi ze spaní a já myslel, že tě Loki našel,"

„Loki?!" vyštěkla jsem nechápavě.

„SHIELD zaznamenal mimozemskou aktivitu, ale nepatřila Thorovy."