Ostré světlo mi udeřovalo  do očních víček. Nechápala jsem, že je kolem mně najednou takové teplo. Nejdřív hádka se Stevem, potom ten výstřel a...moment. Já jsem mrtvá?! Rychle sem rozlepila oči a posadila se. Všude kolem mně bylo všechno bílé. Zarazila jsem se a zůstala zírat s otevřenými ústy do prázdna. kde je Time Square? Kde je Steve? Kde jsou davy lidí, které tu tak hlasitě křičely a hrnuly se ke mně? Projel skrz mně mrazivý pocit a okamžitě jsem se postavila na nohy. Objevilo se v dáli nějaké světlo. Tak tohle byl ten tunel o kterým lidé mluvili? Byl krásnější, než jsem původně myslela. Sálo z něj teplo a lákalo mě, ať jdu skrz něj. Měla sem volný přístup na onen svět. Mohla jsem opět spatřit mamku a svého strýce. Už nikdy by nás nic nemohlo rozdělit a byli bychom neustále spolu. Vydala jsem se rozhodnutá jeho směrem, ale zastavil mě něčí hlas. Byl ženský. Znala jsem ho, ale kam ho zařadit?

„Mami?" vyřkla jsem nahlas trochu roztřeseně a ucítila něčí ruce na ramenou. Otočila jsem se a spatřila oba svý blízký. „Mami, strýčku Phile!" radostně jsem zvolala a padla jim do otevřený náruče.

„Holčičko, ty jsi ale vyrostla," začala mi matka skoro brečet na rameni a odtáhli jsme se od sebe.

„Ano, ale...," po chvíli jsem přestala a znejistila. Obrátila sem se k nim zády a cítila, že jsem zklamala nejen sebe, ale i je a své přátele, co se mě pokouší nejspíš oživovat.

„Ale?" ozval se Phil.

„Zklamala jsem vás všechny. Že ano?" pípla jsem a otočila se zpět na ně. Nejistě se po sobě podívali a já čekala, co mi na to řeknou. Zavládlo ticho. Takové to ticho, kdy neví každý, co říct. Nevěděl to nikdo z nás a já jen svěsila hlavu k zemi.

„Nezklamala jsi nás," odvětila nakonec mamka s úsměvem.

„Udělala jsem spoustu chyb. Místo toho, abych si přiznala, kdo doopravdy sem, tak jsem se povyšovala nad druhými. Ublížila jsem někomu, na kom mi alespoň trochu záleželo, ale teď mě určitě za to, co jsem řekla, nenávidí...," klesla jsem v hlase při vzpomínce na to, co se stalo ne tom náměstí. Měla jsem strašný pocit a tu chybu jen tak neodpářu.

„Člověk se chybami učí. Copak jsi zapomněla?" tázal se Phil a já pootočila hlavu jeho směrem.

„Stokrát...ale u mně už šance není. Všechno jsem totálně podělala. Bála se přiznat, že k Stevovi něco cítím a ještě se k němu chovala celou dobu odporně. To snad víte, ne?" zeptala sem se obou najednou.

„Rose," přistoupila ke mně mamka a položila obě svoje ruce na moje rameny. „Víš po kom máš tu aroganci, ego a další?"

„Po...po tobě?" vysoukala jsem ze sebe samým překvapením a mamka s úsměvem přikývla.

„Já s Philem jsme ti zajistila místo v SHIELDu už, kdy si se narodila. Nebyla náhoda, že tě Fury tak rychle přijal. Znala jsem se i s Romanoffovou a Bartonem. Skvělí lidi," začala mi říkat minulost a já zůstala zaskočená.

„Všechno kolem mně byla lež? Ti teroristi před pěti lety byli jen sehraný?!" vyštěkla jsem naštvaně a oba uskočili leknutím.

„My ti to chtěli říct. Vážně!" začal to všechno Phil omlouvat.

„To je mi fuk. Jen nechápu, proč ste mi celý život lhali?! Co by vám udělalo, kdybyste mi o SHIELDu řekli. I o projektu 'Program Avengers'. Proč?"

„To Loki. Chtěli jsme tě ochránit. Proto byl ten program utvořen. Byl utvořen pro tvoji bezpečnost. Jenže mi nečekali, že se s nimi spojíš a zrovna...se Starkem," začala mamka a na konci se zasekla. 

„Já mám snad naprogramovaný život? To nemůžete myslet vážně!" zaječela jsem podrážděně a pokusila se zadržet příval slz, co se mi nahrnul do očí.

„Všichni mají od narození určeno, jak skončí jejich život, ale ty jsi se vymkla kontrole. Zamilovala jsi se, že?" položil mi Phil otázku a já se po něm podívala.

„To nevím. Asi vážně k tomu vojákovi něco cítím...," přiznala jsem opatrně svoje city a zvedla k rodině oči. Phil i mamka se pohotově usmáli. Byli zřejmě spokojený z toho, že mě konečně přinutili to říct. Cítila jsem se vlastně líp, ale už bylo stejně pozdě. Mně už nikdo nepomůže.

„Tak vidíš. Kde je problém?" usmála se matka.

„Zemřela jsem. Jsem tu právě s vámi dvěma a vy mi dáváte rady do života, který mi už k ničemu nebudou," 

„Ty si ještě neumřela, ale jsi v půli cesty mezi životem a smrtí. Loki se tě pokusil zabít nečestně. Musíš se vrátit a porazit ho," řekl Phil.

„A jak?" nechápala jsem stále o čem mluvili a mamka se zasmála.

„To nech na nás a shledáme se jindy. Ty a Kapitán máte ještě život před sebou a čas na shledání nastane jindy. Užívejte si dokud můžete," objala mě a já jí objetí opětovala.

„Děkuju, mami. Za všechno," zašeptala jsem a vše kolem mně se rozplynulo.

Z pohledu Steva

Asi během třiceti minut se podařilo Natashe ze mně vytáhnout většinu informací o všem, co jsme s Rose dělali a jak sme začali spolu vycházet. Nat hltala každé slovo a nijak mě nepřerušovala. Já se během vyprávění občas nějakým věcem i zasmál, ale hlavně se pokoušel zapomenout na to, co se stalo. Stále jsem na tu arogantní holku myslel. Rovnou si ji převzali při převozu na operační sál a začali ji operovat. Doufal jsem hrozně moc v to, že ji zachrání. Až by se probudila, tak bysme si mohli vysvětlit vše, co nastalo a aby jsme se nijak už nehádali. Teprve až ve chvíli, co mě políbila jsem si uvědomil, že mi na ní záleží mnohem víc a chtěj jí to dokázat. Nebyl tu už ten obyčejný slib, abych ji hlídal jako malou puberťačku. Ta doba, co jsme spolu byli mě utvrdila v tom, že jsem se do ní zamiloval. Padla mi do oka už prvně, ale teď už zcela úplně. Nechtěl jsem ji za každou cenu ztratit. Byla něčím výjimečná, i když to občas přeháněla. Měla o mně pravdu. Jsem slušný občan, ale to, co řekla o sobě, mě dostalo.

„Ty ses do ní zabouch. Já si to myslela," vítězoslavně se Nat usmála, když jsem řekl všechno až do dnešního dne. Její reakce mi vykouzlila lehké začervenání.

„A proč si teda nic neřekla?"

„Nechala jsem tě v tom utápět. My Rose tu noc se Samem nehledali. Shodli jsme se na tom, že by bylo dobrý, aby jsi ji našel sám," ušklíbla se já ji probodl pohledem.

„Cože,"

„Jo. Hodíte se k sobě, ale to víš asi sám," poklepala mě po rameni a vstala, „jdu se zeptat, jak to s ní vypadá." S těmito slovy opustila pokoj pro hosty v SHIELDské nemocnici. Ani jsem nestihl poděkovat a byla pryč. Povzdychl sem si a rozhlédl se kolem sebe. Byla tu televize. Vzal jsem položený ovládač, co byl u ní a vyhledal libovolný program. Jeden však upoutal moji pozornost. Zprávy o útoku v New Yorku. Mluvila tam nějaká reportérka a ptala se ostatních kolemjdoucích. Nějací lidé tam popisovali situaci a co viděli. Že se nějaká dívka s nějakým mužem pohádali a potom se to stalo. Událo se to velmi rychle. Potom přišli další dva muži a ten první běžel chytit atentátníka. Náhle se televize vypnula a já nechápal, jak se to stalo.

„Dostane se z toho," zaslechl jsem za sebou Bannera. Otočil jsem se a potom postavil.

„Natasha se šla zeptat na její stav,"

„Rose je zatím stabilizovaná, ale jako na váhách. Uvidíme, jestli se z toho probere, nebo ne. Měla štěstí. Kulka ji trefila těsně vedle srdce, jinak mohla zemřít na místě," pokrčil Banner rameny.

„Zklamal jsem ji i tak. Neměl jsem vůbec dopustit, aby se to stalo. Neměl jsem ji nechat odejít mimo mně," začal sem si vše dávat za vinu a přešel k oknu, ze kterého byl výhled na město.

„Jsme jenom lidi, Steve. Rose je prostě paličatá. Kolikrát říká věci, které říkat ani nechce. To, co řekla bylo jen třeba proto, že se bála říct pravdu a přiznat, co cítí," pokračoval doktor dál.

„I tak se to nemělo stát," nenechal jsem si to vymluvit.

„Vy si to spolu vyříkáte...Ještě něco," obrátil se na mně Banner u dveří, než odešel, „čeká na tebe na chodbě Stark." Řekl a odešel. Tak z tohohle se nevykroutím. To líbání byla chyba. Nadechl jsem se a opustil nejistě pokoj. Tony stál u nějaké nástěnky opodál a něco si na ní prohlížel. Šel jsem za ním a postavil se vedle něj. Překvapeně se po mně podíval.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?" tázal jsem se Iron Mana a opřel se o stěnu po mé levici.

„Jo, ale někde jinde. Je tu moc rušno," řekl a podíval se po dveřích, které byly hned přes chodbu. Vešli jsme společně do nějaké kanceláře a Tony mi ukázal místa, kam se posadíme. Hned na to jsem od něj čekal, co řekne a co chtěl. „Rose je dobrá herečka, co?" pokusil se zasmát a já na něj upřel nechápavý výraz. Nevěděl jsem kam tím narážel. Rose mi taková nepřišla, naopak spíš trpěla, než něco předstírala.

„Kam tím míříš?"

„S Rhodeym jsme Time Square objeli asi třikrát. Rose se k tobě neměla do té doby, neý uviděla nás. Ona by tě sama od sebe nikdy nepolíbila," začal.

„A co jako? Udělala to jen proto, aby tě odehnal a ty jsi o ni ztratil zájem," řekl jsem mu pravdu a zatvářil se překvapeně.

„Je to divoška, co?" rozesmálo to po chvíli Iron Mana a mně to spíš podráždilo. Nechápu, jak o ní takhle může mluvit. Jak to s ním ty tři roky mohla zvládnout?!

„Je fajn spíš vědět, že byla rozumná a odešla od tebe. Pepper tě hledá. To tě snad přestala zajímat?!" pokoušel jsem se zbytečně nezvyšovat hlas, abych nebyl slyšet až na chodbu.

„Ale jo. Jen je Rose oproti ní mnohem zajímavější. Nemyslíš?" zeptal se a já si povzdychl.

„Prostě na Rose zapomeň. Ona tě nechce. Nenávidí tě! Není tvůj majetek a nikdy nebyla," zavrčela jsem na Starka a prudce se postavil. Nechtěl jsem s ním mluvit a takovýchto věcech. Byly moc osobní a navíc jsem myslel na stav Rose. Byla na kraji mezi životem a smrtí. Stačlo by malé škobrtnutí a mohli by jsme ji ztratit navždy.

„Miluješ ji?" ozvalo se z Tonyho místa a já stál u dveří. Podívala jsem se po miliardáři a ten si mě měřil velmi pozorným pohledem. 

„Jak jsi na to přišel?"

„Slyšel jsem tě s Romanoffovou. To není nic divnýho. Je to jako jako chemie, kterou pochopí jen...malá menšina," řekl Tony, když šel směrem pomalým a houpavým krokem za mnou.

„Jenže...já...tu chemii, jak tomu říkáš, na rozdíl od tebe pochopil. Ty jsi ji očividně nechopil ani z poloviny. Nikdy si k Rose necítil, to co já," s těmito slovy jsem za sebou zabouchl dveře od kanceláře a zmizel na chodbě.