Prismě nebyly ani čtyři roky, když poprvé nezapadlo slunce.

Léto se tehdy chýlilo ke konci, bylo sotva pár dní po podzimní rovnodennosti. Noc se měla prodlužovat, Měsíčnímu lidu začínal čas půlroční nadvlády.

Bůh Solis vyslal svůj světelný kotouč brzy ráno na nebe a on se pomalinku kutálel bezmračnou oblohou. Jeho zlaté paprsky prosvítily úzké uličky Starhavenu, malého pobřežního městečka, jež ale svým velkým počtem starousedlíků a téměř neměnným obyvatelstvem připomínalo spíše vesnici.

Ruch panující během noci v Měsíční kolonii se postupně přesouval do centra města, kde převládalo Sluneční obyvatelstvo. Stříbřité vlasy Lunetů nahradily Solaritské zlatavé kštice, jež se v záři slunce třpytily snad ještě krásněji než klidná mořská hladina.

Jak Solisův kotouč stoupal na nebi stále výš, Měsíční lid se ukrýval ve svých příbytcích, kde je čekal zasloužený odpočinek. Jejich sluneční protějšky se naopak probouzely k životu a s příchodem poledne jich v ulicích jen přibývalo.

A přesně ve chvíli, kdy to v obrovských věžních hodinách starhavenské radnice hlasitě zašramotilo a následně se celým městem rozlehlo zvonění téměř pětitunového zvonu ohlašující dvanáctou hodinu, se zastavil den.

Místní tomu okamžiku dodnes říkají „Věčná dvanáctá", protože od té doby se slunce na nebi nepohnulo. Zpočátku si toho nikdo nevšímal a život šel dál, ale když malá hodinová ručička spočívala na šestce a ta velká se chystala na devítku, začaly se rojit pochybnosti.

Na náměstí před radnicí se shlukovaly davy nejen Slunečních, ale i prvních Měsíčních obyvatel Starhavenu, kteří se s příchodem večera chystali vyrazit ven. Jenže místo toho, aby se pokochali zapadajícím sluncem, museli čelit ostrému polednímu světlu. Zmatek v ulicích Měsíční kolonie se stupňoval, lidé si kontrolovali hodinky a pak nevěřícně upírali pohledy k nebi.

„Svět se zbláznil!" ozývalo se odevšad.

Zástupy Lunetů ve svých bílých hábitech a s kapucí na hlavě se šinuly předměstím. Tahle neobvyklá událost přiměla všechny opustit své domovy bez ohledu na to, k jaké celestiálské rase jste patřili.

Když hodiny na radnici odbily šest, mačkalo se na náměstí snad celé město. Staří, mladí, řemeslníci, mistři, studenti i matky s dětmi... všichni chtěli vědět, co se děje. Bohyně Nocturna už měla dávno vyslat svůj křišťálový srp na potemnělou noční oblohu a pak po ní rozsít perly ze svého roucha.

„Co se děje?"

„Slunce už má přece zapadat!"

Lidé se po sobě zmateně otáčeli, ptali se jeden druhého, jestli náhodou neví, co to má všechno znamenat.

A pak se najednou mezi všemi těmi otázkami a narůstající panikou mezi Měsíčními ozval tenký dívčí hlásek: „Mami, ploč sluníčko nezapadlo?"

Lidé stojící nejblíž mladé matky se svou téměř čtyřletou dcerou, kterou držela v náručí, se na ni zvědavě ohlédli. Někteří se nad tou pošetilou otázkou malé Lunetky jen pousmáli, druhým se zase ve tváři usadila lítost.

„Nevím, zlatíčko," odpověděla matka malé dívence, jíž zpod malé kapucky čouhaly ven kudrnaté stříbrné vlásky.

„S dovolením," dolehlo k ženě odněkud zprava. Sotva se stihla otočit za hlasem, už u ní stál její manžel a láskyplně ji objímal kolem ramen. „Nyxie, co se děje?" Volnou rukou si přitáhl kapuci svého hábitu ještě víc do obličeje, aby ho slunce tolik neoslepovalo.

Jeho žena mu věnovala zoufalý pohled. Světlemodré oči jí v šeru kapuce, stejně jako každému Lunetovi, zazářily.

„Nocturna dnes neusedla na trůn." 

☽ ◦  528 slov  ◦ ☾