S Nixem jsme se prodírali davem. Na náměstí bylo plno. Odněkud zdálky k nám doléhaly táhlé tóny lunetských píšťal doprovázené bubnováním a cinkáním různých zvonečků.

Zatímco bratr mě jednou rukou pevně svíral v zápěstí a tou druhou co nejjemněji odstrkoval lidi stranou, já se rozhlížela kolem sebe.

Neuniklo mi, jak po mně starhavenští obyvatelé pokradmu pokukují. Ty zvědavé pohledy se mi už několik dní zavrtávaly hluboko do duše, ovšem nedokázala jsem odhadnout, proč zrovna já se stávám bodem jejich zájmu.

Další z nepochopitelných událostí byl pro mě předvčerejší večer. Přišla jsem tehdy do jídelny na snídani, jako to dělávám pokaždé. Máma ztuhla na místě a hleděla na mě jako na zjevení. Miska, kterou se pravděpodobně chystala uložit někam do skříňky, jí vypadla z rukou. Až hlasité třísknutí a cinkot střepů ji vrátil zpět do reality. Z očí jí vytryskly slzy a během vteřiny jsem už byla pevně přitisknuta k její hrudi. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se v srdci rodinného objetí, jelikož rána přivolala do kuchyně i bratra s tátou. Jakmile viděli, jak mě máma tiskne k sobě, přidali se k ní také.

Nix mi později v pokoji vyprávěl o tom, jak si celý Starhaven jednu dobu šuškal o zvláštním prokletí, jež mě údajně postihlo a znemožnilo mi mluvit. Zmínil se také, že jsem údajně utekla z domu a naposledy mě kdosi zahlédl na hřbitově. Pak se po mně slehla zem.

A aby toho nebylo málo, tak v den mého návratu do Starhavenu poprvé za devatenáct let zapadlo slunce...

Na počest návratu bohyně Nocturny uspořádal starosta na náměstí velkou slavnost. A nebyl by to Nix, aby mě tam s sebou nevzal. Všechno to komentoval tím, že se potřebuju trošku zabavit a rozptýlit.

A tak jsem se ocitla uprostřed všech těch oslav. Celé náměstí křižovaly provazce s lampiony, jež se nám houpaly nad hlavami. V centru davu stála skupinka muzikantů, z jejichž nástrojů se linula krásná melodie.

Ovšem ani příjemná hudba nedokázala zahnat ten zvláštní pocit, co se ve mně rozléval pokaždé, když jsem na sobě zachytila cizí pohled.

„To je Prisma," slyšela jsem odevšad.

„Je opravdu tady."

„Myslíš, že pořád nemluví?"

„Nemluví, je stále prokletá."

„Je to Dítě Nocturny."

Zarazila jsem se. Bratr se po mně překvapeně ohlédl. Já jsem ale natočila hlavu na stranu a zaposlouchala se do té změti hlasů a hudby. Rozhovor, jenž mě tolik zaujal, jsem už bohužel nezachytila.

„Nevšímej si toho, Prismo," sklonil se ke mně Nix. „Oni budou remcat pořád."

Odevzdaně jsem svěsila ramena a přikývnutím mu dala za pravdu.

Bratr mě rošťácky plácl po rameni. „Chci, aby ses bavila. A ty se zatím pořád tváříš jako kyselý pomeranč. Proto tě zvu na taneček," zazubil se.

Vysmýkla jsem se z jeho sevření a ustoupila pár kroků dozadu. Při tom jsem nesouhlasně vrtěla hlavou. Ať tě to ani nenapadá.

„No tak, Prismo," nenechal se odbýt a rozešel se ke mně.

Pokračovala jsem v couvání. Ty snad nerozumíš slovu „ne"?

„Neděl- pozor!"

Jenže bylo pozdě. Zakopla jsem o čísi nohu a už padala na zadek. Bratr prudce vystartoval před, ale než se ke mně stihl dostat, zastavila jsem se sotva kousek nad zemí. Kolem paží jsem měla omotané čísi ruce, které mě zachránily před tvrdým dopadem na dlážděnou zem a také před pěknou ostudou.

Nix si mého zachránce měřil překvapeným pohledem, zatímco já se s jeho pomocí vyškrábala zpátky na nohy.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě neznámý, když už jsem stála pevně na nohou.

Lidi se kolem nás rozestoupili, což mi na náladě dvakrát nepřidalo. Jako by těch zvědavých pohledů nebylo dosud málo.

Celou mě polil stud, který se mi vepsal i do zčervenalých tváří, když jsem se otáčela za sebe.

Chtěla jsem svému zachránci úklonou poděkovat, ovšem místo toho jsem zůstala jen blbě hledět.

Přede mnou stál Sluneční kluk se zvlněnými vlasy, zpod nichž se leskly dvě smaragdově zelené oči. Měl poměrně široká ramena a ostře řezané obličejového rysy. A podle luxusně vyhlížejícího oblečení sestávajícího z čisté bílé košile a zlatem prošívané vesty jsem usoudila, že zdejší určitě nebude. Jinak bych o něm už dávno věděla.

Změřila jsem si ho pohledem.

Čím déle jsem se na něj dívala, tím víc se mě zmocňoval pocit, že ho vlastně znám. Jenže ať už jsem se ve vzpomínkách přehrabovala sebevíc, nedokázala jsem jej v paměti najít.

„Ehm," odkašlal si, čímž mě probral z blbého očumování. Okolím to zašumělo.

Nervózně jsem se rozhlédla kolem. Sledovalo nás tolik lidí... Proč proboha?

Bratr postávající opodál zatřepal hlavou, načež se pár dlouhými kroky dostal až ke mně.

„Moc se vám omlouvám a zároveň vám děkuji, že jste sestru nenechal spadnout." Nix vrhl na mladíka vděčný pohled, načež mi jemně položil ruku na rameno.

„Není vůbec za co," usmál se Sluneční cizinec, přičemž ze mě nespouštěl oči. Jeho mírně svraštěné obočí mi napovídalo, že nad něčím přemýšlí. Jako by také pátral ve vzpomínkách...

„A vy co?" bratr se rozhlédl kolem. Odstoupil ode mne, načež začal prudkými gesty zvědavce rozhánět. „Není tu nic k vidění! Běžte se bavit k muzice!"

Zůstala jsem se Solaritou zase na chvíli sama. Tiše jsme si hleděli z očí do očí, každý z nás pohroužený do svých myšlenek.

Nedovedla jsem si vysvětlit, proč mě tak přitahoval. Stále jsem dumala nad tím, kde jsem ho sakra viděla...

„Atene!" zakřičel někdo v pozadí.

Solarita se otočil za hlasem.

A ve mně hrklo.

Aten.

Mladík jen zvedl ruku do vzduchu v mávnutí, načež obrátil svou pozornost zase ke mně.

Jeho smaragdově zelené oči se znovu vpily do mých světlemodrých.

A já v tu chvíli věděla, že my dva jsme se už určitě někdy potkali...

☽ ◦ 923 slov ◦ ☾

☽ ◦ celkem 31 856 slov ◦ ☾