Mí Sluneční společníci na mě čekali před hlavním vstupem do Celestiálského paláce. Když jsem se k nim za doprovodu bohyně Nocturny vracela, celá uplakaná, Cassandra mi ihned vyšla vstříc. Ještě než mě konejšivě objala, zahlédla jsem za ní tmavovlasou bohyni. Víc jsem si ji prohlédnout nestihla, protože mi ve výhledu zabránily Solaritčiny zlaté vlasy.

„Má se dobře?" zašeptala mi do ucha, zatímco mě hladila po zádech.

S pevně sevřenými víčky, zpod nichž ještě stále kanuly slzy, jsem jen přikývla.

„Nocturna se o ni skvěle postará," promlouvala ke mně potichu. „A ona ti pak bude každou noc svítit na cestu, ať už půjdeš kamkoli. Uvidíš."

Bude.

Lehce jsem zvedla koutky v chabý úsměv, s nímž jsem se od Cassandry po chvilce odtáhla. Slzy jsem si utřela do rukávů pláště a popotáhla. Cítila jsem se najednou naprosto vyčerpaná. Emočně vyčerpaná.

Abych odvedla téma jinam, kývla jsem k oné bohyni, jež nás zpovzdálí sledovala.

„To je Phantasia," odpověděl mi hned Aten. „Bohyně snů a paměti."

Jmenovaná nás zřejmě zaslechla, jelikož se vydala naším směrem. Lehké růžové šaty, v nichž byla oblečená, jí vlály kolem těla i v absolutním bezvětří. V tmavých vlasech se jí leskly perly, které měla všité i do korzetu.

„Je to manželka mého bratra," vložila se mezi nás Nocturna, která též přistoupila blíž. „Společně s ním vás bezpečně dopraví domů, ovšem trošku si pohraje s vašimi vzpomínkami."

Zmateně jsem se ohlédla na Cassandru. Jenže o slovo se svou otázkou přihlásil Aten: „Takže... si nebudeme nic pamatovat? Jakože... vůbec nic?"

Odpovědi se mu dostalo už od samotné Phantasie: „V paměti vám zůstanou jen události, které se odehrály ještě před vaším vkročením za brány Celestiálského paláce."

„Tudíž to, co se tady odehrálo..." Cassandra mávla rukou k paláci, „...to všechno zapomeneme? Jako bychom tu ani nebyli?"

„Přesně tak," přikývla Phantasia.

Nepatrně jsem pokyvovala hlavou, jak jsem si v ní třídila informace. Tohle opatření jsem chápala – bohové si potřebovali zachovat jistou nedostupnost a tajemno. Kdyby se mezi smrtelníky rozkřiklo, že dostat se do Celestiálského paláce není vůbec tak složité, jak se o tom mluví, mohlo by to způsobit jen další potíže.

Z myšlenek mě do reality vrátil až dotek na ramenou. Aten stál překvapivě za mnou s pohledem upřeným na Phantasii. „Nebudeme si pamatovat ani na sebe navzájem?"

Snová bohyně hlasitě vydechla. „Bohužel ne."

„To nesmíte!" vykřikla Cassandra, kterou jsem hned na to měla po pravé straně. Pevně mě chytla za ruku na znamení, že se mě odmítá vzdát. „Prisma je moje nejlepší kamarádka... Vlastně... jediná má kamarádka," krátce na mě pohlédla posmutnělýma očima. „Nemůžete mi ji jen tak vzít."

„Mně taky ne," přidal se Aten, čímž mě zaskočil ještě víc. „Kamarádka mé sestry je i má kamarádka. Navíc... já bych ji chtěl ještě víc poznat. Ať to pro mě není jen ta Měsíční holka, co se vloupala do paláce."

No jasně... zas to bude vytahovat, protočila jsem očima. I tak jsem zvedla levou ruku a položila ji na tu Atenovu, jíž mi svíral rameno.

To k Phantasii přistoupila Nocturna. „Nechte to na osudu," řekla mírně, „když bude vašemu přátelství nakloněn, tak vás nechá, ať se setkáte znovu."

Vyměnili jsme si pohledy. Aten se tvářil spíše nedůvěřivě, Cassandra zklamaně.

„Budeš mi chybět Prismo," hlesla pak Solaritka, když jsme vytvořili jedno velké objímající se klubko. „Ale já si tě najdu, přísahám," v očích se jí blýsklo.

Pousmála jsem se. O tom nepochybuji.

„My se taky ještě uvidíme," mrkl na mě Aten. A i když jsem to přiznávala nerada, tak mě to nějakým zvláštním způsobem zahřálo u srdce.

Každému z nich jsem věnovala povzbudivý úsměv, načež jsme se rozestoupili. Phantasia vykročila vpřed.

Zezadu na nás padl temný stín. Všichni jsme zároveň zvedli hlavy. Nad námi se vznášela silueta boha Somna.

Naposledy jsem se podívala na Nocturnu. Stála opodál a všemu tiše přihlížela. Když ale zachytila můj pohled, usmála se.

„Hodně štěstí," naznačila rty.

Opětovala jsem jí úsměv.

Pak jsem svou pozornost přesunula k Phantasii. Krásná bohyně stála před námi s rozevřenou náručí. V dlaních si jí začínal tvořit třpytivý magický prach. Když pak spojila ruce k sobě, stal se z něj narůžovělý obláček.

A ten nám následně foukla přímo do obličeje...

☽ ◦ 685 slov ◦ ☾