„Vítej v Zahradě hvězd." Nocturna stála kousek přede mnou. Při svých slovech rozmáchla pravou rukou, přičemž rozvířila svou krásnou třpytivou vlečku na šatech, která jí splývala z ramen až na zem.

Ohromeně jsem zírala na ta nakupená mračna. Moře modrošedé táhnoucí se do dálky a v něm záře statisíců, možná i milionů hvězd. Z těch nejvzdálenějších zbyly jen bílé tečky rozsypané po nadýchané mlhovině.

Trošku bojácně jsem se podívala na Nocturnu.

„Prosím," gestem ruky mi naznačila, že můžu vstoupit mezi hvězdy.

Polkla jsem a udělala první krok.

Pak druhý.

A další.

Nohy mě vedly vstříc hvězdnému poli na oblacích mlhoviny.

Prošla jsem kolem noční bohyně a pokračovala dál mezi mihotavá světýlka. Mračna mě vtáhla do svého objetí, přijala mé tělo mezi sebe.

Pomalinku jsem procházela namodralou mlhou, rozhlížela jsem se kolem sebe. Míjela jsem jednotlivé hvězdy – zářící kulovitá tělesa, v nichž dřímají duše zemřelých. Obdivovala jsem jejich světlo, které vysílaly do ztemnělého světa.

Jenže... která z vás je Pixie?

Očima jsem těkala z jedné hvězdy na druhou. Pročesávala jsem pohledem nejbližší okolí, pravidelně jsem se zastavovala a otáčela se na všechny strany. Mé tělo rozráželo mlhu, jak jsem se poté dala znovu do kroku.

Radost začínalo střídat zmatení. Stáhla jsem obočí k sobě, jak jsem se snažila Pixie najít. Připadalo mi, že všechny hvězdy září stejně, jen jsou různě veliké. Zaměřovala jsem se tedy spíše na ty menší, ovšem u žádné z nich jsem nedokázala uvěřit, že opravdu patří Pixie.

Ohlédla jsem se přes rameno. Od vstupu do zahrady jsem byla už příliš daleko a přes hustá mračna nebyla vidět ani Nocturnina silueta.

Zavolat jsem na ni nemohla a ani zběsilé mávání by na tu dálku nezahlédla. Obzvláště někde zprostřed mlhovinového pole.

S němým povzdechem jsem se znovu obrátila před sebe, když mou pozornost upoutalo zvláštní zablikání. Přimhouřila jsem oči a zadívala se do dálky.

Opravdu. Jedna z hvězd viditelně problikávala. Vysílala do okolí krátké nepravidelné záblesky.

„Pixie," zahýbala jsem neslyšně rty. Naklonila jsem hlavu na stranu a ještě chvíli na to drobné světýlko zírala.

A pak se rozběhla za ním.

Běžela jsem mlhou, nechávala jsem ostatní hvězdy za sebou. Čím blíž jsem byla, tím méně hvězdička blikala.

Když už jsem ji měla na dosah ruky, mocně se rozzářila.

Zastavila jsem se a opřela se o kolena, jak jsem se snažila popadnout dech. Vlasy, co mi přepadly dopředu, jsem si prohrábla rukou a když jsem se chtěla narovnat, sčísla jsem si je prsty zpátky dozadu.

Rozzářený hvězdný kotouč už problikával jen mírně, stejně jako zbytek hvězd v Zahradě.

Zkoumavě jsem si jej prohlížela. Nějakým záhadným způsobem mě přitahoval. Měla jsem tak velké nutkání se jej dotknout...

Zvedla jsem pravou ruku a pomalinku ji natahovala ke hvězdě. Byla jsem jí natolik fascinovaná, že jsem úplně zapomněla na to, že by mě mohla popálit. Ovšem ta touha dotknout se jí byla příliš obrovská.

Náhle mě téměř oslepil výbuch světla. Všude kolem bylo najednou bílo, neviděla jsem vůbec nic.

Chtěla jsem si rukama zakrýt obličej, ovšem v náruči mi cosi ztěžklo. Cítila jsem, jak se mi v rukou něco zavrtělo.

Záře následně ustoupila stejně rychle, jak se objevila. Já tak mohla sklopit pohled k drobnému tělíčku. Usmívala se na mě ta malinká tvářička s velkýma světlýma očima připravenýma objevovat svět.

Pixie ke mně natáhla drobné ručky, jimiž mě začala plácat po obličeji. A já ji nechala. Sklonila jsem se k ní ještě blíž, zatímco ona se hlasitě smála, pištěla a jemně mě pleskala po již uslzených tvářích.

„Zlatíčko naše." Byť ze mě nevyšla ani hláska, viděla jsem, že Pixie mě slyšet nepotřebovala. Stejně by mi ještě ani pořádně nerozuměla.

A tak jsem se svezla na kolena, poklekla jsem uprostřed legendární Zahrady hvězd.

„Už bude jen dobře," ujišťovala jsem spíše samu sebe, zatímco jsem houpala sestřičku v náručí. „Teď už bude jen dobře."

☽ ◦ 629 slov ◦ ☾