Velice pomalu se sehnul pro srp. A ještě pomaleji se s ním v ruce narovnal. Pravačku, v níž držel temně modrou rukojeť, natáhl před sebe a pozorně si křišťálovou lunici prohlížel.

„Atene?" vydechla vysíleně mladá Solaritka. Zahlédla jsem, jak se snaží zvednout, ovšem lvice ji stihla přišpendlit tlapou zpět ke schodům. „Uh," hekla překvapeně.

Mladík na ni upřel smaragdové oči. Stejně zelené, jako byly ty její. Hleděl na ni skrze čiré sklo srpu, na tváři měl nečitelný výraz.

Po chvíli se obrátil ke mně. „Vrátila ses," poznamenal.

Zapřela jsem se rukama a pokrčila jednu nohu. Za výhružného vrčení lvice jsem se opatrně postavila zpět na nohy.

„Atene," chroptěla Sluneční dívka. Hlas měla slabý, dech přerývaný. A na zádech Solisovu šelmu. „To jsem já," sípala s námahou, „Cassandra."

Mladík sebou škubnul. Zaměřil se znovu na mou sluneční společnici, která na něj upírala uslzený pohled. Lvice jí dýchala skoro za krk, tlamu měla mírně pootevřenou. Stačil by jeden jediný pohyb a zabila by ji...

„Cassandra," zopakoval Aten tiše s očima přišpendlenýma ke své sestře.

Rozhodla jsem se využít příležitosti a vystoupila posledních pár schodů. Jenže můj pohyb Solaritu akorát přiměl reagovat – rozkročil se a namířil na mě mou vlastní zbraň. Špička srpu se zablýskla.

„Ještě jeden krok," procedil skrze zatnuté zuby, „a zemřeš. Znovu."

Zvedla jsem ruce.

„Nikdy... v životě," ozvala se zezadu Cassandra, „... bych si... neřekla... že budu... litovat... setkání... se svým... jediným... bratrem." Z vět se stávala jen slova proložená delšími odmlkami, jak se jí hůř dýchalo. „Jsi... totiž úplně... stejný..."

Aten polkl. Zacukalo mu v čelisti.

„...jako otec." Poslední slova už doplňovaly tiché vzlyky. „Stejný... sobec a..." odmlčela se, aby se mohla zhluboka nadechnout. „...zrádce."

Solaritovi se zablýsklo v očích. Neuniklo mi, jak sevřel rukojeť srpu ještě pevněji. Sklopil hlavu.

„Není to zrádce, slečno."

Solis.

Poznala bych jeho hlas kdekoli. Nesl se ztichlou chodbou.

„Aten pouze ví, co chce."

To už sluneční bůh vyšel zpoza rohu. Ve své lesklé zbroji se symbolem zářícího slunce na hrudi a zlatými vlasy sepnutými vzadu na hlavě vypadal jako ztělesnění čistého dobra. Mladý muž, před nímž by všechny smrtelnice padaly na kolena.

Můj syn.

„A jak se tak dívám, malá Lunetka si nedá pokoj," měřil si mě pohledem. Na hladké tváři mu pohrával posměšný úšklebek. Svalnaté paže si založil na hrudi.

Zpříma jsem se mu zahleděla do očí. Musela jsem mírně zvednout hlavu, neboť tělo, v němž jsem se nacházela, bylo nižšího vzrůstu.

„Myslíš si, že jsem tak blbý, abych tě nepoznal?" prsknul po mně zničehonic. „Masožravý ještěr letící oblohou s mrzkým smrtelníkem v pařátech je vidět i ze země."

Zaštípalo mě v očích.

Stála jsem tváří v tvář svému jedinému dítěti. Synovi, který mě připravil nejen o manžela, ale i o moc. Sprostě mě podrazil s tím nanicovatým smrtelníkem, jenž na sebe vzal veškerou zodpovědnost a jehož ruce nesly mou krev.

„Dostalas tehdy na výběr," pokračoval, zatímco se rozešel směrem ke mně. „Jenže tobě bylo málo starat se o podsvětí."

Starat se o podsvětí... Nikdy žádné podsvětí neexistovalo.

„Celestiálské božstvo mohlo být stejně vznešené jako to antické. Stejně mocné a spravedlivé." Při zmínce spravedlnosti jsem zatnula ruce v pěsti. Dělalo se mi z něj zle. „Lidé mohli mít nejvyššího boha a druhou nejvyšší bohyni podsvětí. Stejně jako byil Zeus a Hádes."

„Ale... vy nejste... antický pante-" sípala Cassandra, ovšem byla umlčena lvicí, která ji ještě silněji přišlápla.

Solis po ni střelil pohrdavým pohledem. „Další bídná smrtelná existence."

„Je to má sestra," dodal Aten, čímž upoutal Solisovu pozornost.

Sluneční bůh se zlověstně pousmál. „Tvá sestra..." zamumlal si pro sebe. „V tom případě je třeba ji zneškodnit." Prudce mávnul rukou.

Lvice se vrhla na nebohou Cassandru.

V ten moment Aten prudce vyrazil vpřed, v očích děs. „Ne!" zaječel.

Kočka se zastavila s rozevřenou tlamou těsně u dívčina krku. Cassandra zatnula zuby, zpod pevně sevřených víček jí kanuly slzy.

„STŮJ!" zahřměl Solis, přičemž chňapnul Slunečního mladíka za paži, v níž svíral můj srp. Prudce si jej otočil čelem k sobě.

Aten zrychleně dýchal. Strach se mu vepsal do tváře, když se k němu bůh sklonil. S obličejem těsně u toho jeho mu zavrčel do tváře: „Jestli chceš, aby Cygni tvou sestru nesežrala, tak mě budeš poslouchat."

Cassandřin bratr hlasitě polknul.

„Ty už víš, jak si s Nocturnou poradit, Atene." Solis pustil rukáv mladíkovy košile. „Nebo snad ne?" naklonil hlavu na stranu.

Aten po mně střelil pohledem. Pak upřel oči zpět na Solise a bojácně přikývl.

Sluneční bůh se vítězně ušklíbl. Narovnal se, načež poplácal svého pomocníčka po rameni. „Já věděl, že je na tebe spoleh. A nyní mi prokaž tu laskavost," pohlédl na mě, „a nech Nocturnu podruhé zemřít."

☽ ◦ 765 slov ◦ ☾