Obě křídla dveří se před námi otevřela dokořán. Nepotřebovala k tomu žádný pokyn, žádné šťouchnutí. Otevřela se pro mě.

Ohlédla jsem se na mladou Solaritku, co se stále držela spíše v pozadí. Neuniklo mi, jak je celá napnutá. Kdykoli jsem se na ni podívala, viděla jsem v ní jakousi nedůvěru, možná snad i strach.

Jenže já nechtěla, aby se mě bála. Potřebovala jsem, aby se po mém boku cítila silná, aby věděla, že se mnou je i smrtelnice v Celestiálském paláci vítaná.

Lehce jsem zvedla koutky rtů v náznak úsměvu.

Solaritka mě chvíli sledovala stále polekanýma očima, ovšem ty pak začínaly měknout. I její celkový postoj se uvolňoval. Koneckonců... stále se dívala na svou Měsíční kamarádku. Možná jsem nyní byla její součástí, ovšem ne na dlouho. Brzy ji zase opustím, až se dostanu k trůnu a vrátím Lunetům noc.

Kývla jsem hlavou směrem dovnitř Západního křídla.

Zlatovláska udělala nesmělý krok vpřed. A pak další. Nakonec stála po mém boku. Hleděly jsme jedna na druhou.

Solaritka najednou rozhodně přikývla.

A tak jsme společně překročily práh.

Zmatněná podlaha se pod mýma nohama modře zatřpytila. Jak jsme společně postupovaly do nitra sálu, tak se pochmurná místnost probouzela k životu.

Cosi mě zašimralo na levé ruce. Než jsem k ní stihla sklopit pohled, už mi ji svírala opálená dlaň.

Na znamení podpory jsem ji jemně stiskla.

Odjakživa jsem tu byla pro všechny – pro můj lid i pro ten Diův. Opatrovala jsem jejich duše i duše těch, kteří je již dávno opustili. Bylo tedy jedno, zda jste se narodili jako Luneta nebo Solarita. V den vašeho příchodu na svět jste se stali mými svěřenci, o něž jsem byla připravena pečovat. Bez výjimek.

V lustrech na stropě to zajiskřilo. Chabé bílé světýlko.

Pozvedla jsem výš svůj srp. Upřela jsem na něj oči.

„Probuďme společně Západní křídlo."

Nepotřebovala jsem slova, která byla Prismě Solisem krutě odebrána.

Lunice z křišťálového skla se rozzářila jasným světlem. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Solaritka udiveně pootevřela ústa.

Očima hltala to světlo, které bylo stále silnější a silnější. Jakmile dosáhlo své největší intenzity, začínalo se dělit na osm menších zářících záblesků, z nichž se každý rozletěl ke svému lustru. Propluly bludištěm krystalků až do jádra, kde se rozsvítily mocným světlem.

Sál zaplavila vlna jasu, jež trvala ještě značnou chvíli. Poté začínalo světlo postupně upadat, až každý lustr jen slabě problikával.

Mlhovina hromadící se u stropu nejprve zhoustla, načež se v ní zatřpytily hvězdy. Jedna po druhé přicházely zpět k životu, tvořily souhvězdí a hvězdokupy.

„To je nádhera," vydechla Solaritka tiše.

Pousmála jsem se. Má pozornost padla na sloupořadí podél sálu. Ladným pohybem ruky vpřed jsem k němu vyslala další magický proud jisker. Prokličkovaly mezi jednotlivými sloupy, přičemž se u každého zastavily a obletěly jej kolem dokola, hezky od patky po hlavici.

Stříbrné žily v temném mramoru vysvitly, černý stín se stáhl z kamenické výzdoby hlavic a vrátil se ke mně namísto jiskřícího kouzla. Nechala jsem ten tmavý oblak, ať se vznese nám přímo nad hlavu, a pak jej jedním pohybem pravačky rozpustila. Rozletěl se do všech stran a v momentě byl pryč. Zmizel.

A já tak konečně stála na svém místě. Uprostřed Lunárního sálu, jemuž se po devatenácti letech vrátila zpět jeho bohyně.

Obrátila jsem se k Solaritce, kterou stále neopustil údiv. Když si ovšem všimla, že se na ni dívám, věnovala mi plnou pozornost. Nadšení ale neskrývala.

Srpem jsem namířila ke dveřím vedoucím hlouběji do paláce.

Výraz jí zvážněl. Pochopila, že musíme jít dál.

Vymanila jsem se z jejího sevření a následně jí jemně přiložila ruku na rameno. Snažila jsem se naznačit, že bude v pořádku, pokud se mnou nepůjde. Že se na ni nebudu zlobit.

Jenže ona odvážně zvedla bradu a narovnala se. „Jdu si pro svého bratra," pronesla do ticha pevným hlasem. „Takže na Solise budeme dvě."

Přivřela jsem na ni oči a vítězně se ušklíbla.

Máš kuráž, děvče. A to je přesně to, co potřebuji.

☽ ◦ 647 slov ◦ ☾