Konečně jsem se mohla nadechnout nosem. Otevřela jsem oči.

Povedlo se.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Sklopila jsem hlavu a v rychlosti přejela očima dívčí tělo oblečené do obyčejné haleny, kalhot a zahalené bílým pláštěm.

Očima jsem sklouzla k rozevřeným dlaním. Nakreslené obrazce v nich zářily světlemodrým světlem.

Pevně jsem sevřela ruce v pěst a zvedla hlavu. Následně jsem ji natočila k tomu Slunečnímu děvčeti, které sem přinesl Ventův pegas.

Třeštila na mě své krásné zelené oči.

„N-Noctruna?" vykoktala ze sebe, přičemž na mě ukázala třesoucím se prstem.

Přikývla jsem.

Pak jsem se ohlédla přes rameno. U jedné z baluster zábradlí se v zaschlé louži krve povalovala drobná pocuchaná peříčka. To poslední, co zbylo z jednoho nevinného zvířete. Stopy po řádění Solisových věrných šelem.

Sáhla jsem si k vlasům a jedním trhnutím uvolnila drdol na hlavě. Stříbrné prameny se mi rozlily po ramenou až k lopatkám. Ventus se ihned chopil příležitosti a prohnal se těmi dlouhými kadeřemi.

Obrátila jsem se k západu a mírně sklopila hlavu. Upřeně jsem se zahleděla na pravou ruku, kterou jsem pak pomalu začala zvedat vzhůru a pohled společně s ní.

„Královna Půlnoci, pro svůj trůn přišla si," pronesla jsem beze slov, zatímco se mi v dlani začínal formovat můj křišťálový srp. Čím výš jsem ruku měla, tím skutečnějším se stával. Zářil, třpytil se, problikával.

Až jsem nakonec s pravačkou nad hlavou vítězně držela ostrý půlměsíc nasazený na rukojeti z nejtemnější mlhoviny.

Tak moc mi chyběl.

Pozvedla jsem jej ještě výš, stoupnula jsem si kvůli tomu na špičky. S radostným úšklebkem na tváři jsem sledovala, jak se zalesknul.

Je na čase vrátit se domů.

☽ ◦ 268 slov ◦ ☾