Letěli jsme opravdu dlouho. Možná dokonce déle, než když jsem k Solisovi letěla poprvé s Altairem.

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, nikde jsem nezahlédla ani siluetu majestátního palácového komplexu. Všude jen hromady mračen.

Drak byl celou dobu letu potichu. Nevydal ze sebe žádný zvuk, žádné zatroubení. Nechtěl nás prozradit.

Když už mě začínaly sžírat pochybnosti, vlétli jsme do podivného oparu. Do oparu, který se táhne podél celého Západního křídla. Ten zvláštní chlad, tíživá atmosféra... to vše na mě ve vteřině dolehlo. Okamžitě se mi vrátily vzpomínky na to, jak jsme se s Altairem plížili podél zohavených stěn a snažili se uletět Ventově vánku.

Altair. Chudák Altair.

Ani se mi nestihly v očích nahromadit slzy, když se pod námi rozprostřel balkon Západního křídla. Přesně ten, na němž jsme s Altairem přistáli minule. Ten, u jehož zábradlí se povalovalo kohoutí peří potřísněné krví...

Odvrátila jsem oči od té osudné balustry, k níž jsem solárního kohouta tehdy přivázala s tím, že se pro něj brzy vrátím.

Najednou se mi udělalo zle.

Když drak pomalu slétnul dolů a já se po tolika minutách letu znovu postavila na nohy, nebyla jsem schopna na nich pevně stát. Hned, co zvíře povolilo svůj stisk kolem mých paží, jsem se svezla na kolena.

Stínový ještěr se vnášel přímo přede mnou. Vítr zvednutý mácháním křídel mi rozfoukal drobné pramínky, co se mi uvolnily z drdolu. Nespouštěla jsem z něj lesknoucí se oči, ani když začal klesat. Jeho silné zadní nohy se dotkly pevného povrchu balkonu, drápy na něm zaškrábaly. Následně naposledy mávnul křídly, načež došlápnul i na přední nohy.

Tyčil se nade mnou.

Křídla protkaná hvězdným vláknem stáhnul k tělu.

Ohlédla jsem se napravo. Nalevo.

Nikde nikdo.

Klečela jsem tu sama.

„Cassandra tu měla být se mnou," pronesla jsem bezhlasně.

Drak potichu zavyl, načež se zahleděl kamsi mezi mraky zahalené do oparu.

Následovala jsem jeho pohled. Přivřela jsem oči, zamžourala do dálky.

Zničehonic se odněkud zespod mraku vyřítil ven okřídlený bělouš. Vystřelil nahoru tak rychle, až za sebou zanechal rozvířená oblaka. Na jeho hřbetě se zablýsklo cosi zlatého.

„PRISMO!" ječela Cassandra.

Okamžitě jsem se zvedla na nohy a zamávala jí. Kdybych mohla řvát, tak z plna hrdla zaječím „TADY!".

Pegas cválal vzduchem. Hříva mu vlála, mraky pod kopyty se rozplývaly. Solaritka na jeho hřbetě spíše ležela, přičemž mu pevně ovíjela ruce kolem krku, jenž se s každým tempem zhoupnul.

Ventus poslal svého přítele, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem pohledem doprovázela bělouše. Ten přešel v klus a následně se stočil tak, aby mohl hladce přistát.

Na rozdíl od draka, který se dokázal udržet ve vzduchu na místě a přistát relativně hladce, musel mít kůň před sebou volný prostor jako dráhu. Postupně klesal, až se jeho kopyta dotýkala balkonu a vysílala do okolí cinkavý zvuk v rytmu klusu.

Cassandra se konečně napřímila. Vlasy měla rozcuchané, v očích šok.

Pegas přešel v krok a nakonec zastavil úplně. Ihned jsem se k němu rozběhla. Solaritka na jeho hřbetě zrychleně dýchala, zelené oči měla vytřeštěné hrůzou.

Natáhla jsem k ní pravou ruku, jíž se hned chytla a pevně ji stiskla. Neuniklo mi, jak je celá roztřesená. Než přehodila nohu koni přes záď, trvalo to značnou chvíli. Dlouho totiž jen beze slova seděla a zírala někam do prázdna.

Když úspěšně sesedla, padla mi kolem krku. Cítila jsem její splašené srdce.

Rukama jsem ji pohladila po zádech, abych ji alespoň trochu uklidnila.

Pegas tiše zafrkal.

Věnovala jsem mu děkovný pohled, na nějž mi odpověděl tichým zařehtáním. Poté si znovu naklusal, párkrát mávnul křídly a zmizel v mlze.

Škrábavý zvuk a funění nás přimělo ohlédnout se za sebe. Drak jistým krokem mířil k nám.

Cassandra se ode mě odtáhla a trošku si poupravila své rozvířené kadeře. „Dobře," zasípala, „už je mi dobře... snad." Hlas měla stále roztřesený, ovšem její postoj už byl jistější.

Ještěr mezitím stihl dorazit až k nám a vůbec se nezdráhal nastrčit mi hlavu do osobního prostoru. Jeho zubatá tlama, díkybohu zavřená, mi sjela podél levé paže až k dlani, na kterou mi pak drak vydechl.

Mírně jsem ji pootevřela a dotkla se konečky prstů šupinaté kůže na špičce ještěrova nosu. Znovu zafuněl.

„Chce vidět ty obrázky," pípla Cassandra.

Vrhla jsem na ni krátký pohled. Opravdu?

Pokrčila rameny: „Zkus to."

Otočila jsem se zase před sebe. Drak zvedl hlavu do úrovně té mé. Hleděli jsme si z očí do očí.

Trošku jsem zvedla ruce před sebe a rozevřela dlaně. Ty jsem následně natočila směrem k nebi.

Ještěr tiše zavyl, načež mi vydechl nejprve do levé a pak do pravé ruky.

Následně zavřel své zářící oči. S čumákem stále sklopeným směrem k zemi, ke mně začal natahovat hlavu. Měla jsem tak obrovské nutkání ucuknout, ovšem zůstala jsem stát na místě jako přimražená v očekávání, co se bude dít.

S obavou jsem pevně semkla víčka.

Dech se mi zrychlil, když mě na čele cosi zastudilo.

Okamžitě jsem otevřela oči. Jediné, co jsem viděla, byla temně modrá šupinatá kůže drakovy hlavy, jíž se dotýkal té mé.

Připrav se, Prismo.

Klidný ženský hlas podpořený ozvěnou bylo to poslední, co jsem zaslechla, než se mi před očima zatmělo.

☽ ◦ 839 slov ◦ ☾