Neslyšně jsem pohybovala rty. Chrám sice ležel ponořen do naprostého ticha, které narušovali pouze ptáci z lesa, ovšem já svůj hlas někde uvnitř slyšela.

Představovala jsem si, jak klidným tónem pronáším každé jedno slovo, jak jej vpouštím do vzduchu a nechávám Venta, ať jej odnese o kousek dál.

Slyšela jsem se, i když Cassandra stojící někde přede mnou nemohla zaslechnout nic.

Vkládala jsem do svých slov vše. Prosbu, naději, příslib...

A byla jsem vyslyšena.

Odněkud zezadu ke mně dolehlo táhlé troubení. Hluboké, monotónní, dlouhé.

Otevřela jsem oči.

Cassandra stála na místě jako zařezaná. Upírala na mě zelené oči, pohledem se mě ptala, zda jsem to také slyšela.

Dech se mi zrychlil, když jsem se pomalu otáčela za sebe. Hlavu jsem zvedla k nebi, ruku jsem si přiložila k čelu, aby mě slunce tolik neoslepovalo.

Jenže nemusela jsem ji tam mít dlouho.

Nad chrám se vznesl obrovský temný drak. Vznášel se přímo nad námi. Jeho křídla rozrážela vzduch, s každým máchnutím kolem sebe rozvířila černý stín, jenž se kupil u ještěřího těla.

Odněkud zdálky ke mně dolehlo Cassandřino překvapené vykřiknutí.

Nebyla jsem schopna jej vnímat.

Jen jsem stála a užasle hleděla tomu božskému zvířeti do očí. Do jiskřivých hvězdných očí, které mě ve snu prosily o pomoc.

Do očí, které již nebyly víc smutné, ale zářily. Zářily radostí a nadějí na záchranu.

Nevím, jak dlouho jsme hleděli jeden na druhého.

A pak se stínový ještěr prudce vrhnul přímo na mě.

☽ ◦ 239 slov ◦ ☾