Na čele mě zašimralo cosi studeného.

Seděla jsem v tureckém sedu uprostřed vyvýšeného kvádru, co zbyl z oltáře. Cassandra klečela přede mnou, jednou rukou mi přidržovala bradu, tou druhou mi na kůži nanášela zvláštní stříbrný prášek smíchaný s pryskyřicí.

Já jsem zase držela tu drobnou knížečku psanou jejím otcem, rozevřenou směrem k ní. Cassandra každou chvílí sklápěla pohled a když potřebovala přetočit stranu, řekla mi.

„Teď mi dej levačku."

Beze slova jsem k ní ruku natáhla. Až pak mi došlo, že ji mám ovázanou.

Cassandra odložila štětec a chopila se odvazování. Plynulým pohybem odmotávala umaštěné obinadlo. Má bledá kůže se pomalinku dostávala na světlo světa. S každým odmotaným kouskem se postupně odhalovaly ohyzdné fleky a nakrabatěná kůže, co mi zůstala jako vzpomínka na Celestiálský palác.

Očima jsem hypnotizovala svou levou ruku. Už nikdy nebude tak krásně hladká jako dřív...

Solaritka odhodila obvaz někam za sebe, načež mi otočila dlaň vzhůru. A pak na ni pár tahy namalovala stříbrný půlměsíc. Očima tikla k deníku, pak zase zpátky k mé dlani.

„Na levou ruku dorůstající měsíc," mumlala si pro sebe, zatímco kontrolovala své dílo. „Na tu pravou zase couvající lunici." S posledními slovy mi deník vzala.

Ohnala jsem se po ní, ale zpražila mě pohledem. „Drž," přikázala mi tónem, jenž nepřipouštěl žádné námitky.

Tak jsem teda držela.

Zatímco levou dlaň jsem nechávala rozevřenou k nebi, aby mi na ní barva hezky uschnula, přesunula se Cassandra k druhé ruce.

Nechala jsem ji, ať mi odmotá obinadlo i tam, a pak jen koutkem oka sledovala, jak mi do dlaně maluje druhý půlměsíc, tentokrát zrcadlově obrácený k tomu prvnímu.

Jakmile odložila štětec, zabořila nos do otcova deníku.

„Postavil jsem se doprostřed oltáře," četla nahlas a při tom mi dávala rukou znamení, ať se zvednu.

Opatrně jsem se vyškrábala na nohy a modlila se, abych si nerozmazala obrázky v dlaních. Cassandra se mezitím také postavila, seskočila z oltářních ruin na zem a udělala několik kroků dál ode mě.

„Rozpřáhl jsem ruce," pokračovala a já plnila její pokyny. Stojíc čelem ke vstupu, rozevřela jsem svou náruč a dlaně nechala hledět k nebi. Sama jsem mírně zaklonila hlavu a zadívala se na modrou oblohu.

Cassandra se ke mně konečně obrátila čelem. K uším mi dolehlo klapnutí, jak zavřela deník.

Střelila jsem po ní pohledem.

„Zavolej ji," hlesla tiše mladá Solaritka. V jejím pohledu bylo tolik naděje. Já ti věřím, stálo jí v očích.

Zhluboka jsem se nadechla.

Vydechla.

Vzhlédla.

Zavřela oči.

Další hluboký nádech...

Královno Půlnoci,

vystoupejme zpět k moci.

Skrze žár a plameny.

Naše duše, dávno odsouzeny.

Navraťme noční čas,

ať můžeš zářit zas.

☽ ◦ 427 slov ◦ ☾