Rozvážně jsem překročila pomyslný práh bývalého chrámu. Kromě vstupního portálu a dvou sloupů z něj nezbylo už téměř nic. Střecha chyběla, všude kolem se válely obrovské kusy kamení. Břečťan se plazil nejen všude po zemi, ale šplhal i na poslední stojící sloupy, které halil do zeleného pláště svých lesklých listů. I přes to bylo skrze jednotlivé úponky možné zahlédnout praskliny v kameni, které držely pohromadě pouze díky této nezmarné rostlině.

Štětec jsem pevně sevřela v pravé ruce, tou druhou jsem zase držela hrdlo lahvičky s pryskyřicí, již jsem vytáhla před chvílí ze svého vaku. I Cassandra si před vstupem do ruin vzala svou plátěnku.

„Asi chceš vědět, proč jsme zrovna tady," vyrušila mě má společnice ze zvědavého zírání kolem sebe. Natočila jsem k ní hlavu. Stála už značný kus ode mě, přímo před vyvýšenou kamennou plošinou, která musela dříve sloužit jako oltář.

Naklonila jsem hlavu na stranu, čímž jsem jí dala najevo, že může začít s vysvětlováním.

„Dobrá," pousmála se, načež se posadila na ten šedivý kvádr za sebou. „Řekněme, že se obě chystáme provést něco strašně troufalého, za což bychom mohly být ve městě hned odsouzeny a nedej bože uvězněny."

To dává smysl.

„Do toho všeho jsem kdysi dávno přišla k jistému deníku, o kterém nemá ani má vlastní matka tušení, že ho vlastním."

Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Autor toho deníku přímo popisuje své zkušenosti se setkáním s bohyní Nocturnou. Líčí tam přímý postup, jak ji přivolat do Půlnočního chrámu."

Nyní jsem obočí stáhla k sobě.

Cassandra na mě chvilku tiše zírala. Zelené oči jí jiskřily. „V tom deníku je podepsán můj otec," dodala pak, čímž mi vyrazila dech.

Překvapeně jsem zamrkala. Několikrát.

„Proč..." naznačila jsem rty. Párkrát jsem je pootevřela a hned zase zavřela. A nakonec vyslovila jen neslyšné: „Jak?"

Solaritka se hořce ušklíbla. Poté sáhla po plátěné tašce. Zalovila v ní rukou a hned na to vytáhla ven drobný, podle všeho ručně sešitý svazek zabalený ve staré hnědé kůži. I zdálky vypadal, že už leccos pamatuje.

Rozešla jsem se svižným krokem směrem k ní. Potřebovala jsem vědět, co se píše uvnitř.

Cassandra mezitím deníček otevřela na náhodné stránce a následně v něm začala listovat. Aniž by ke mně vzhlédla, mluvila dál: „Podle všeho nebyl Solis prvním bohem, kterého otec potkal. Nejprve se dožadoval syna u Nocturny."

To už jsem stála nad Sluneční dívkou. Má postava zahalená do pláště na ni vrhla dlouhý stín.

Až nyní ke mně Cassandra zvedla oči.

Proč by chodil za bohyní smrti? S nechápavým pohledem jsem kývla hlavou směrem k deníčku.

„Jistý praporčík Pollux mu podle všeho," zaklepala prstem za zažloutou, pomalu se rozpadající stránku hustě popsanou drobným písmem, „řekl, že pokud chce stvořit nový život proti vůli osudu, musí za něj obětovat ten svůj. A tak se rozhodl poprosit o pomoc Nocturnu."

Cassandra otočila stránku.

„O Polluxovi bylo známo, že svou duši zaprodal bohyni smrti, neboť toužil po potomkovi. Stejně jako já," četla nahuštěné řádky. „Nejprve jsem jeho báchorkám nevěřil, ovšem když se mu po čtyřech letech skutečně narodil syn, zažehlo to ve mně jiskru naděje..." opatrně přetočila na další list. „Obezřetnost ve mně nakonec zvítězila nad touhou a já vyčkával, zda si Nocturna přijde pro Polluxův dluh. Přišla. Netrvalo to ani týden a Pollux padl při obraně města."

Nemohla jsem ani dýchat. Zaraženě jsem zírala někam před sebe, do prázdna.

„Pak už popisuje rituál, který provedl přesně tady," dodala Cassandra a obrátila další stranu. „Podle jeho zápisků už tehdy bylo tohle místo v bídném stavu. A poté, co zde údajně setkal s Nocturnou, se začalo o tomhle lese říkat, že je prokletý. Protože Solarita volal Lunetskou bohyni a žádal po ní nemožné."

Konečně se na mě znovu podívala. Periferně jsem zahlédla, jak zvedla hlavu, tak jsem sklopila oči.

„Alespoň takto se to v Sunspire odjakživa povídá," pokrčila rameny. „A na mě se pak celých dvaadvacet let všichni dívali jako na prokleté dítě."

Na mě poslední týdny ve Starhavenu také, Cassandro.

Sehnula jsem se k ní a chytila ji za ruku. Jemně mi sevřela dlaň. Zahleděla jsem se jí do těch posmutnělých smaragdových očí, v nichž ale kromě smutku jiskřily plamínky odhodlání.

Věnovala jsem jí povzbudivý úsměv, který mi ráda oplatila. Pak se s mou pomocí zvedla zpátky na nohy.

Zůstaly jsme stát naproti sobě. Dva protiklady.

Tak odlišné, ale vlastně úplně stejné.

„Jsme Slunce a Měsíc, Prismo," zašeptala do ticha. „Společně jsme neporazitelné."

☽ ◦ 722 slov ◦ ☾