Nova zběsile uháněla lesem.

Pryč. Pryč. Pryč.

Nevnímala jsem Cassandřino volání, jež ke mně doléhalo ze stále větší dálky.

Tahala jsem za otěže, jak jsme se vyhýbaly stromům. Nakláněla jsem se nalevo a napravo s každým soviným krokem.

Cítila jsem na sobě cizí pohled. Propaloval se mi do zad. A Cassandra to nebyla.

Práskla jsem otěžemi.

Začínala jsem být posedlá.

Nova zrychlila a já měla už co dělat, abych z ní nespadla na zem.

V hlavě jsem slyšela cizí hlasy. Něco nesrozumitelného mi našeptávaly, dotíraly na mě. Byly neodbytné.

Pevně jsem zatnula čelist.

Nepomohlo to.

Strhla jsem Novu napravo, abychom se vyhnuly dalšímu stromu.

A najednou jsme se ocitly na mýtině.

Prudce jsem přitáhla otěže k tělu. Nova zavřeštěla, rozevřela zobák dokořán a zvrátila hlavu. Pak ještě stále v běhu přepadla na stranu a já sletěla na zem.

Udělala jsem asi dva kotrmelce a při tom si pořádně narazila zadek. Po druhém obratu na zemi jsem zůstala nehybně ležet na břiše.

Sova mě mezitím oběhla a až když jí došlo, že ztratila jezdce, zastavila se. Její kroky ustaly a mýtinu na chvíli ovládlo naprosté ticho.

Pomalu jsem zvedla hlavu. Zamžourala jsem do dálky, kde se Nova zastavila. Jakmile postřehla, že se na ni dívám, rozběhla se ke mně.

„Prismo!" Cassandřino volání proťalo ticho.

Cítila jsem, jak se chvěje země. To se totiž ke mně blížila matčina sova. A někde v dálce i Orion s Cassandrou, doprovázeni šustěním listí.

Netrvalo dlouho a kohout se vřítil na palouk. Mladá Solaritka jej nejprve stočila napravo a následně pomalu přitahovala otěže. Orion tak na rozdíl od Novy zastavil hladce.

„Prismo!" vyhrkla Cassandra. Ani jsem se nenadála a už klečela u mě. „Jsi v pořádku? Slyšíš mě?" Na zádech jsem ucítila její ruce.

Kromě naražené kostrče mě nic nebolelo. Jen jsem byla v šoku.

„Měla jsem se na to vykašlat a radši tě vzít k městskému chrámu," mumlala si pod nosem, zatímco mě opatrně ohmatávala. „Ten les je asi vážně prokletý."

Prokletý. Ach, zase nějaké prokletí.

Zapřela jsem se rukama a opatrně se na nich zvedla. Cassandra ke mně okamžitě natáhla svou pravici, s jejíž pomocí jsem se dostala zpět na nohy.

Oprášila jsem ze sebe hlínu a listí, Solaritka mi z vlasů čouhajících zpod kapuce vytáhla drobnou větvičku.

Vděčně jsem se na ni usmála.

A pak zaostřila na obrovskou kamennou bránu. Po obou jejích stranách se táhlo směrem dozadu sloupořadí, ovšem ze všech sloupů se zachovaly jen dva. Zbytek sestával buď z kamenné suti nebo po nich zbyla jen patka.

Nemusela jsem se na nic ptát, podle vlysu nad vstupním obloukem jsem poznala, že jde o starý chrám zasvěcený bohyni Nocturně.

Tázavě jsem pohlédla na Cassandru.

Ta jen pokrčila rameny, načež se ohlédla přes rameno. „Jsme na místě. Zavoláme bohyni Nocturnu."

☽ ◦ 457 slov ◦ ☾