Nova se držela hned za Orionem, Cassandřiným kohoutem. Plachtili jsme vzduchem, nadnášeni Ventovými proudy. Cassandra mi ještě před odletem půjčila dvě své nádherné zlaté spony, kterými jsem si připnula kapuci od pláště k vlasům. Díky tomu jsem mohla držet otěže oběma rukama.

O našem odchodu z vily nikdo nevěděl. Ani Bellatrix.

„Mati je ta poslední, kdo by se to měl dozvědět," řekla mi tehdy Cassandra ve stájích, když utahovala jeden z řemenů na sedle.

Ještě na mě apelovala, ať si s sebou vezmu ten nejlepší štětec, který mám, a trošku pryskyřice. Moc jsem to nechápala, ale i tak jsem ji raději poslechla. Do svého cestovního vaku jsem tedy zabalila kulatý štětec z přírodního vlasu a k němu malinkou skleničku se zbytky stromové mízy.

Cassandru jsem pak našla ve stájích. S sebou kromě drobné plátěné tašky připevněné k sedlu Oriona nic neměla.

Vylétly jsme něco kolem jedenácté dopoledne. Slunce pálilo jako čert, tělo se mi pod pláštěm potilo. Neustále jsem se myšlenkami vracela ke dni, kdy jsem hnala Altaira stále výš, zatímco Solis mě pomalinku spaloval. Přestože jsme se s Novou ani v nejmenším nenacházely v takové blízkosti jeho oslepujícího kotouče, měla jsem neustále pocit, že celá hořím. Asi jsem si natolik zvykla na přítmí ve svém pokoji, že jsem přímé sluneční světlo nesla o něco hůř než předtím.

Sunspire jsme brzy nechali za sebou. Domy a ulice pod námi nahradily vyšlapané pěšinky napříč rozsáhlými loukami.

Čím déle jsme letěli, tím více rostla má zvědavost. Proč by mě Cassandra vedla až takto daleko za město?

Solaritka před námi zničehonic změnila směr letu. Orion se po její pobídce stočil doleva.

Následovala jsem jejího příkladu a zataháním za patřičnou otěž nasměrovala Novu hned za kohoutem.

Terén pod námi se začínal zvedat, v dálce se objevily první stromy. Postupně jich přibývalo, jejich kmeny sílily a rozestupy mezi nimi se zkracovaly. Letěli jsme vstříc hustému lesnímu porostu, jenž nás brzy vtáhl do své stinné náruče.

Cassandra nechala Oriona klesnout, a nakonec přistáli na pevné zemi. Podsadila jsem se a mírně povolila otěže. Nova pode mnou tiše zahoukala, načež začala pomalinku slétat k zemi. Přistání nebylo tak hladké jako to kohoutovo, ovšem udržela jsem se při těch pár poskočeních a zběsilém pleskání křídel v sedle. A už jen to jsem považovala za úspěch.

Solaritka mi věnovala pobavený úsměv, když jsem k ní vyděšeně vzhlédla. „Jsi v pořádku?"

Přikývla jsem a tiše vydechla.

„Dobře," řekla pak Cassandra tiše, spíše aby se sama ujistila, a obrátila se zpátky dopředu. Stiskla kohouta pod sebou nohama a ten se rozešel mezi stromy.

S Novou jsme je následovaly.

V přítmí lesa jsem se cítila zase o něco lépe. Klid panující všude kolem narušoval pouze praskot větviček, na něž naše zvířata došlapovala, nebo šustění listí, když jsme se prodírali nižšími křovinami. Sem tam jsme prošli tenkým pruhem slunečního světla, jež sem propustily zřídlé koruny stromů.

Ovšem s houstnoucím porostem i světla ubývalo. A mně hlavou vířily pořád dokola ty samé otázky: Kde to sakra jsme? Co to má společného s naším výletem vzhůru? Proč mě vede tak daleko od města? Nechce mě tu snad... zatřepala jsem hlavou. Ne, to by Cassandra v životě neudělala!

Ať už jsem se snažila jakkoli uklidnit a zaplašit všechny paranoidní myšlenky, tak jsem se stále nemohla zbavit toho podivného pocitu, jenž se mi postupně zavrtával hluboko pod kůži.

Les byl stále hustší a temnější.

Měla jsem sto chutí řvát. Ale nemohla jsem. Nikdy mě to tolik nefrustrovalo jako právě teď.

Má paranoia postupně nabývala na síle. Sebemenší zašustění nebo Novino zahoukání mi rozbušilo srdce a přimělo mě polekaně pročesávat očima okolí.

Cassandřiny vlasy slabě zářily v přítmí stromů. Během cesty se na mě několikrát ohlédla přes rameno. Zřejmě se chtěla ujistit, že ji stále následuji.

Atmosféra by se dala krájet. A já se za sebe ohlížela častěji, než bylo zdrávo.

Jenže Cassandra také. Až nyní jsem si všimla, že neustále kontroluje okolí, stejně jako já. Pokaždé se v rychlosti rozhlédla doprava a doleva a pak za sebe.

Zvláštní...

Najednou Orion hlasitě zavřískl.

Srdce mi v hrudi poskočilo. Mé nohy ihned reagovaly a stiskly Novu. Ta se pak houpavě rozběhla vpřed. Kymácela jsem se na jejím hřbetě ze strany na stranu, mé ruce pevně svíraly otěže.

Sova se vyhnula dvěma nejbližším stromům, prosvištěla kolem Oriona, jenž polekaně uskočil na stranu, a pokračovala dál do hloubi lesa.

„Prismo, počkej!" zaslechla jsem zezadu Cassandru. Následoval pak dusot kohoutích nohou, jak pobídla svého kohouta.

Jenže já ji neposlouchala. Musela jsem se z tohohle místa dostat co nejdřív pryč.

☽ ◦747 slov ◦ ☾